Romane, byl jste s národním týmem v Rusku, kde jste fotil hokejové mistrovství světa. Kolikáté mistrovství to pro vás v roli fotografa bylo?
Za dobu mého působení v ČTK třetí. První můj hokejový křest v roli četkařského fotografa byl na juniorském šampionátu dvacítek v roce 2007 v Pardubicích a Hradci Králové. Pak až v loňském roce v Praze. Mimo mistrovství světa jsem ještě ale absolvoval dva olympijské hokejové turnaje, a to ve Vancouveru a v Soči.
Na které mistrovství vzpomínáte nejraději?
Myslím si, že každé mistrovství a jejich lokality měly něco do sebe. Ale je tak nějak přirozené, že člověka to upoutá tam, kde se nemá možnost objevit každý den. A i z tohoto důvodu se mi moskevský šampionát do paměti vryl nejvíce.
Jakou výbavu si s sebou do letadla berete?
Na každou větší sportovní akci si bezpodmínečně beru dvě profesionální fotografická těla. Je to především z důvodu jakési zálohy, to pokud by jedno vypovědělo službu. Ale jsou i situace, kdy ke své práci v jednom okamžiku potřebuji obě. A pak na řadu přichází sada objektivů - od těch širokoúhlých po teleobjektiv, se kterým právě na hokeji pracuji nejvíce. Je pravda, že ve srovnání s olympijskými hrami byla moje konečná výbava přece jen o něco skromnější, ale i tak se všemi doplňky vážila téměř 20 kg.
Jak se fotí hokejové hvězdy?
Můj prvotní úkol na mistrovství světa je fotografovat zápasy českého týmu a pak také ve volných dnech jeho tréninky. V obou případech jako fotoreportéři máme vyhrazena příslušná místa, odkud můžeme pracovat, a ta jsou pro nás závazná. Nemáme tedy zcela libovolnou možnost rozhodovat se, odkud budeme fotografovat, respektive na jakou vzdálenost se k hráčům můžeme přiblížit. Asi ideální místo, kde dochází k nejbližšímu kontaktu fotografů s hokejisty, je při fotopozicích dole u mantinelu. Tam stojíme s objektivy doslova „přilepenými“ k plexisklu a při nárazu hráčů či puku na mantinel jde pak z naší pozice o vyloženě obranný instinkt. Tato nejlepší místa jsou však často přidělována velkým zahraničním agenturám, a tak je to spíš loterie či štěstí, pokud se mi podaří alespoň na část zápasu se na ně dostat. A pak tu ještě zbývá občasná návštěva hotelového komplexu, kde jsou čeští hráči ubytováni během turnaje.
Máte recept, jak zachytit ten správný moment?
Fotografuji po celou dobu zápasu a zaměřuji se jak na momenty, které se aktuálně na ledě odehrávají, tak na ty, které nejsou tak nápadné, ale vím, že po nich bude poptávka. Například debata mezi trenéry na střídačce. Sleduji vybrané hráče, o kterých vím, že jsou mediálně zajímaví. Toto vše pro fotografa vyžaduje jakýsi rozhled, jak mezi jednotlivými hokejovými aktéry, tak komplexně – jak se vyvíjí celý šampionát. Samozřejmě, že stěžejní je zachytit ty nejdůležitější situace ze hry (akce, góly, emoce), ale nezůstáváme jen u nich. Já sám mám u hokeje výhodu v tom, že ho sleduji od dětství. Dokonce jsem ho i hrával na amatérské úrovni, tudíž jisté situace dokážu herně lépe předvídat. Je tu však ještě jedna skutečnost, která především v posledních letech do naší práce zásadně vstupuje, a to je rychlé odesílání fotografií. V Moskvě jsem si před zápasem připravoval texty v počítači, potom jsem je nahrával do fotoaparátu, abych hned v úvodních minutách zápasu mohl editorům odesílat první fotografie. Avšak může se stát, že právě v okamžiku, kdy na displeji fotoaparátu vybírám konkrétní snímky, připravuji je k odeslání, se na ledě odehraje něco klíčového, a já to propásnu.
Na svých fotografiích jste nezachytil pouze hokej, ale i život kolem něj. Co vás na ruchu a šumu kolem hokejového mistrovství překvapilo?
Ačkoli může mít člověk hokej rád opravdu hodně, tak přece jen po bezmála třech týdnech na mistrovství světa, každodenním focení, jak zápasů, tak tréninků, logicky přichází stereotyp, který se nejspíš nedostavuje jen u mě samotného. Maximální soustředěnost během utkání, okamžité odesílání fotografií, včetně manipulace s těžkou fototechnikou, na nás klade velké nároky jak mentální, tak fyzické. Proto jsem přivítal ve chvilkách vzácného volna možnost odreagovat se i jinými fotografickými tématy, byť byly s hokejem velmi úzce spjaty. Paradoxně jsem však nevídal nikoho z dalších fotoreportérů, kdo by se o něco podobného pokoušel, ale o to pro mě byla větší motivace něco takového zkusit. A motivy, na které jsem občas narazil, mi přišly natolik bizarní, že jsem v sobě našel vždy nějakou energii, která mě každý den hnala nachodit o několik stovek metrů víc a snažit se těmto neotřelým scenériím jít vstříc. Celkově jsem si tak z moskevského šampionátu odnesl pozitivní dojmy, jak z hlediska organizace, tak i zázemí nebo dopravy.