Dlouholetý zpravodaj ČTK v Bruselu Jakub Dospiva (jd) se po šesti letech vrátil zpátky do Prahy, kde nastoupil na místo editora v zahraniční redakci. S manželkou Martinou Vašíčkovou (vas), bývalou zpravodajkou ČTK v Rusku, která nově posílí tým Akademie ČTK, si pro Newsletter povídali o svém pobytu v Belgii.
Co se ti vybaví jako první, když se řekne Brusel?
Schumanova křižovatka.
Proč?
Protože ji znám jak své boty, v posledních letech jsem tam byl skoro každý den. Je to kruháč a stanice metra, soustředí se tam většina klíčových unijních institucí. A pamatuju si, jak ta nástupiště v průběhu let měnila podobu, rekonstrukce stanice se vlekla tempem vpravdě pomalého belgického šneka.
A kromě Schumana?
Ixelles, protože tam jsme žili. Centrum, protože je potřeba ho znát. Matonge, protože je malebné a plné kadeřnictví pro konžské Belgičany. Woluwe, protože mi to vždycky přišlo srandovní, jak se jmenuje. Anderlecht, protože znám fotbalový klub a Molenbeek, protože jsem o něm musel kvůli teroristickým útokům několikrát psát.
Jaká chuť, vůně, barva se ti vybaví ve spojitosti s Bruselem?
Těžko říct. Šedomodrá? Kvůli nebi? Modrá kvůli vlajce EU. Vůně, to nevím, možná vůně deště, v Bruselu skoro pořád prší. Pokud jde o chuť, tak andaluzská omáčka na hranolky. Na ty belgické, dvakrát v sádle smažené.
Projel jsi celkem dost metropolí světa, žili jsme v Moskvě, vnímáš rozdíly? V čem je Brusel jiný?
Brusel je – podle mě– zajímavý hlavně tím, že to je v zásadě malé město, sice s bohatou historií, ale v podstatě nevýznamné. Ony klíčové evropské instituce do něj před lety „spadly“ hlavně proto, že se velké evropské země nechtěly hádat, a tak vybraly právě malý a „nevinný“ Brusel. Dnes si tam tak, kromě lidí z bývalých belgických kolonií a imigrantů z celého světa, na hranolkách a třešňovém pivu pochutnává celá, ne moc malá armáda Evropanů z nejrůznějších koutů našeho světadílu. A to je pravda zajímavá odlišnost od, co já vím, Říma nebo Paříže.
V Bruselu jsi pracoval jako zpravodaj Četky šest let, obhospodařoval jsi evropské instituce, ale i NATO. Co tě nejvíc bavilo?
Složitá otázka. Cestování? Odpovědnost? Stres? Summity až do rána? Bavila mně ta stálá potřeba učit se nové a nové věci, o hospodářské problematice, o migračních pravidlech a tak podobně. Dlouho jsem psal o vojácích a armádě, a tak NATO a dění tam byla - s jistou nadsázkou - možnost odreagovat se od unijních témat. A bavilo mě psát reportáže z "nedůležitých", ale zajímavých oblastí - veletrh čokolády, třeba.
Lišila se tvoje práce v Bruselu nějak radikálně od práce v Praze (v domácí redakci jsi měl na starosti nejprve armádu, později vládu)?
Ano a ne. Byl jsem na to sám. V Četce v Praze byla velká přidaná hodnota existence „týmu“, to, že agenturní zpravodajství je skupinová práce. V Bruselu byla odpovědnost jen moje. Jinak je novinařina řemeslo a má svá pravidla a strukturu, takže v tomhle ohledu žádná změna. Bylo to obsáhlé a nekončící, někdy hrozilo, že se člověk utopí. A samozřejmě se hodně věcí – přes pochopitelný důraz na českou problematiku a české zdroje – často odehrávalo v cizích jazycích.
Malá česká novinářská skupinka tak do určité míry i kvůli okolnostem spolupracovala víc, než by tomu bylo mezi konkurenčními médii v Praze. S díky proto vzpomínám na lidi jako Ondřej Houska, Filip Nerad a Viktor Daněk z Českého rozhlasu a na kluky z televize, Boba Vostála, Lukáše Dolanského a jejich kameramany.
V rámci práce pro agenturu jsi hodně cestoval. Kam jsi jezdil pracovně nejradši?
Už roky mám rád Londýn, ale pracovně jsem tam nebyl tak moc, jak jsem se těšil – kvůli brexitu se Britové zřekli svého půlročního unijního předsednictví. Společně jsme si určitě oblíbili Paříž, s její pohodou a výstavami. Mě moc bavilo jezdit do Nizozemska, je to příjemná země, která by Česku mohla být v mnoha ohledech vzorem. A překvapily mě a zaujaly pracovní cesty do Bulharska nebo Rumunska. Třeba několik dní v Sibiu, což je malé městečko v Rumunsku, bylo úchvatných. To město je klenot, o kterém se skoro neví.
Samostatnou kapitolou je Lucembursko, kde se pravidelně třikrát do roka odehrávala celá sada jednání členských států EU. Ty cesty tam jsem měl rád, dvě hodiny samoty v autě s oblíbenou muzikou. Nakonec jsem si tam našel i prima hotel, skoro u lesa, kde jsem se vlastně stal „štamgastem“, už si mě tam pamatovali a sami potěšeně zdravili.
V Belgii jsme hodně cestovali i s dětmi. Mně se třeba líbilo, když jsme ráno o víkendu sedli do auta a za hodinu byli u moře.
Ano. To halt v Česku nezažijeme, budeme se muset zase naučit chodit po kopcích, těch tady máme nepochybně víc, než mají v Belgii. Ale to moře bylo strašně mělké, kluky to bavilo, dospělý musel jít asi kilometr, než měl vodu aspoň po pás.
Ale je fakt, že z Bruselu se dobře cestuje kamkoliv po západní Evropě, je to z něj vlastně všude blízko, vlakem do Londýna, Amsterodamu nebo Paříže jsme byli do dvou tří hodin.
Prozradím na tebe, že ještě víc než psaní zpráv tě baví focení. Bylo focení pro agenturu v Bruselu něčím jiné?
Mezinárodností a exkluzivitou focených, myslím, na summitech EU. Ta činnost mě skutečně baví a byla dobrá škola pozorovat kolegy z renomovaných agentur, kterých na takový summit vždycky bylo několik. Na druhou stranu své fotky nepřeceňuji, dokumentace příchodů na bruselská jednání skutečně není něco, za co by hrozilo Czech Press Photo.
V Bruselu jsme zažili i perné chvilky, třeba když sis natřikrát zlomil čelist…
No jo, pravda. Pak jsem měl měsíc zadrátované čelisti k sobě, kluci byli nadšení, že je nemůžu komandovat a konzumoval jsem jen brčkem tekutou stravu. A takhle jsem absolvoval summit NATO ve Walesu, místní tam obdivovali můj uzavřený anglický přízvuk.
Vedení v Praze tě hodně chválilo za tvou práci se sociálními sítěmi. Jak moc jsou pro práci Četkaře důležité?
Facebook je zábava, kde komunikuji jen s přáteli a známými. Instagram vnímám jako „odkladiště“ nebo zápisník vizuálních momentů, často zachycených na mobil, a ne na fotoaparát. Na twitter skoro nepíšu, přesto právě twitter byl v Bruselu v mnoha ohledech klíčový jako zdroj informací. Potřeba sledovat ty „správné“ účty a lidi je důležitá, ale i tady platí agenturní know-how ohledně toho, které zdroje znát, kterým důvěřovat a jak věc velmi rychle ověřit.
S kolegy jsem před lety zažil i předsedu Evropské rady Hermana van Rompuye, který na twitteru potvrdil věc, o níž jsme věděli, že přijde, ale nevěděli jsme kdy. Poté, co jsme jako správná agentura vydali fleš, předseda svůj tweet smazal, protože ho pustil do světa moc brzo. Vydal ho znovu asi až za 20 minut, kdy byla ona věc skutečně finálně schválena. Od té doby jsme žertovali, že heslem naší bruselské pobočky je „ČTK – rychlejší než pravda“. Protože ta fleš byla fakticky správně, jen vyšla 20 minut před tím, než se ona věc skutečně stala.
Tolik k sociálním sítím. V tom širším slova smyslu je sociální síť – jako síť těch správných kontaktů ve společnosti – přece tím základním pracovním nástrojem, co novinář musí mít.
V Belgii jsme žili celá rodina, kluci chodili do klasické „ecole communale“, takže dnes mluví francouzsky líp než my dva dohromady. Začátky ale byly krušné, jsem si třeba myslela, že se budeme vracet po dvou měsících, protože Ondra, tehdy čtyřletý, si vůbec nemohl zvyknout na belgickou školku. Jak jsi to vnímal ty?
Upřímně řečeno jsem doufal, že to Ondra zvládne, já měl taky docela krušné začátky. A viděl jsem, jak to trápí tebe, takže jsem se modlil, aby ta krize netrvala nějak extra dlouho. Naštěstí jsme objevili Paola, budoucího Ondráškova nejlepšího kamaráda, a s ním naše tamní dobré známé v podobě jeho česko-italské rodiny, a věci se začaly měnit k lepšímu.
Dneska jsem rád, že jsme to všichni dali a myslím, že kluci mají – přinejmenším co se jazyka týče – skvělý základ pro budoucnost. S nadsázkou bych řekl, že je škoda, že už není post v Londýně nebo v Americe, lepší jazykový kurz než pár let žití v dané zemi asi neexistuje.
Co bys doporučil Petrovi, svému nástupci v Bruselu?
Klid a odstup. Ne všechno, co se děje v „bruselské bublině“, je skutečně důležité. Na druhou stranu Petr přichází ve velmi zajímavé době. A jak jsem měl možnost poznat jeho rodinu, bude mít i on skvělé zázemí.
Vyber ze dvou variant tu svou:
Vafle, nebo štrůdl? - Štrůdl
Komiks, nebo detektivka? - Sci-fi
Hranolky, nebo knedlík? - Hranolky
Pralinky, nebo Studentská pečeť? - Pralinky. A pak Studentská pečeť
Déšť, nebo sníh? - Sníh
Čůrající chlapeček, nebo sv. Václav? - Kráčející muž od Giacomettiho a miminka na vysílači
Moře, nebo hory? - Hory
Mousse au chocolat, nebo pudink? - Mousse
Jiří Majstr
