Rozhovor s ředitelem Akademie ČTK Jiřím Chrástem o novinařině, dalajlámovi i lásce k češtině nebo cyklistice.
Na svém facebookovém profilu ses nedávno přiznal, že před 40 lety jsi podepsal svůj první pracovní kontrakt – v ČTK. V národní agentuře jsi dodnes. To není v dnešní době příliš obvyklé.
Přiznal? Já jsem to napsal dobrovolně! Napsal jsem to tak trochu i pro sebe, až mi to facebook za pár let připomene, abych si osvěžil paměť. Pracovní poměr mně vznikl 11. července 1980, pracovní zařazení – absolvent. Nastupoval jsem hned po škole do Mezinárodní redakce - ano, tehdy Mezinárodní, s velkým M. Nástupní plat "1.800-, měsíčně btto".
Vydržel jsem tam dodnes asi proto, že mě nevyhodili! A chovali se ke mně slušně. Dnes se loajalita příliš nenosí, pro někoho to může znít staromódně, ale já vím, že zůstat v Četce až do konce kariéry bylo správné rozhodnutí. Například služební pobyt v Londýně, kde jsem mohl být i s rodinou, považuju za jedno z nejlepších období svého života.
Ty jsi chtěl být novinářem?
Ne, nikdy. Bavila mě literatura, pomýšlel jsem na práci překladatele anglo-americké literatury. Vůbec jsem nevěděl, co mě v Četce čeká. Byl jsem z toho tak vyjevený, že jsem si první den v práci nebyl jistý, jestli je Rudé právo opravdu jen s velkým R na začátku! Byl tam takový milý, ráčkující kolega, který mě hned zpražil otázkou, jestli jsem opravdu vystudoval bohemistiku. A ty pohledy! Jenže na katedře češtiny jsme se za a) neučili takové banality, jako jsou malá a velká písmena, a za b) jsem v té době byl ještě stále rebel, kterého nějaké Rudé právo vůbec nezajímalo. Jethro Tull nebo William Styron, to byla na konci sedmdesátých let moje zábava. Když o tom teď přemýšlím, můj příchod do Četky bylo tehdy jedno velké nedopatření. Šel jsem tam, že tam uplatním angličtinu, já ale nastoupil do socialistické oblasti! A místo angličtiny jsem musel pilovat ruštinu.
Můžeš srovnat práci agenturního zpravodaje v roce 1980 a dnes? V čem jsou největší rozdíly?
To je nebe a dudy. V roce 1980 byly ve zpravodajství ze socialistických zemí nejdůležitější funkce potentátů a jejich správné pořadí. To šlo vždy do čela zprávy. Kdo se zmiňované akce zúčastnil. Zaměnit funkci "člen politického byra" za "kandidát politického byra" mohlo mít fatální důsledky, i vyhazov. Když měli důležité projevy kapitalističtí borci, tak se občas pro zpestření začínalo tím, co neřekli. Tak například prezident Reagan se ve svém projevu ani slovem nezmínil o nejnovější iniciativě Sovětského svazu… To bylo určeno pro to Rudé právo. Ale pak jsme zpracovávali zprávy, které se na veřejnost nesměly dostat – říkali jsme jim modráky, téčka, separáty. Ty byly důvěrné, jen pro určité lidi. Třeba že Brežněv je nemocný. To bylo přísně tajné. Psát takové zprávy mě bavilo.
Jako zahraniční zpravodaj jsi pracoval v Indii a Velké Británii, dnes Četka na těchto místech zpravodaje nemá. Není to škoda?
Škoda to je. Ale především pro ty zpravodaje, pro Četku je to teď bohužel luxus. V Londýně jsem byl ve svém živlu. Všechno mě bavilo. Královna, parlament, Wimbledon, Berger nebo Šmicer v Liverpoolu, Srníček v Newcastlu. A noviny to hodně tiskly, často hrál velkou roli domicil – "Londýn (zpravodaj ČTK)". Občas jsem měl pocit, že je to pro média důležitější než zbytek zprávy. Devadesátá léta. Doba, kdy mělo svou váhu, že člověk byl osobně na určitém místě, osobně zažil, o čem psal.
Nesnáším, když mě někdo úkoluje, tak jsem jim do Prahy pořád posílal nabitý plán, aby si nemohli říct, co by se nám tak z toho Londýna hodilo. Dělat zahraničního zpravodaje byla hračka, když ta země člověka baví. Je pořád co objevovat, pořád se něco děje… Třeba v regionu je ta práce mnohem těžší – co pořád vymýšlet? Naše zpravodaje v krajích obdivuju.
V Indii jsi dělal rozhovor s dalajlámou. Jak ses k němu dostal?
Já bych se k němu samozřejmě nikdy nedostal. Ale dalajláma se chystal na pozvání prezidenta Havla do Prahy. No, chtělo to před odletem rozhovor. A já jsem byl v Indii jediný český novinář.
Jak to dopadlo, o čem jste povídali?
Znáš to. Více méně agenturní rozhovor. O přátelství, podpoře demokracie, o lidských hodnotách, o budoucím setkání... Ale do dneška mi v uších zní jeho životní krédo. Můžeš-li, pomáhej druhým ze všech svých sil. Nemůžeš-li pomoci, alespoň neubližuj. V tom člověk nachází opravdové uspokojení, mír, sílu. A v tom je podle jeho názoru smysl života.
Na mě ale zapůsobilo i všechno to kolem. Byli jsme v pětihvězdičkovém hotelu, kde měl dalajláma vyhrazené celé patro. Já, hošík z dalekých končin, vedou mě k Jeho Svatosti. Umíš si představit, jak jsem byl nervózní a jak jsem se klepal. Ale pak.
Co pak?
Jako když mávneš kouzelným proutkem. Dalajláma se ke mně od první vteřiny choval jako ke starému známému. Nebo alespoň já jsem měl ten dojem. Úsměv od ucha k uchu, laskavost sama. Čaj? Koláčky? Společné foto? Všechno bylo. V jeho přítomnosti jsem se najednou cítil dobře. Zíral jsem. Je to už 30 let, ale tu pozitivní energii, to neskutečné charisma v bezprostředním kontaktu s ním cítím dodnes.
Jiří Chrást s dalajlámou, Dillí, únor 1990.
Celý rozhovor si můžete přečíst na Novinkách z ČTK.