Novinky

Ředitel Akademie ČTK: Do Četky jsem nastoupil skoro omylem, a zůstal 40 let

03.09.2020

Rozhovor s ředitelem Akademie ČTK Jiřím Chrástem o Rudém právu, fotbalistovi Pelém, dalajlámovi, lásce k češtině a cyklistice.

Na svém facebookovém profilu ses nedávno přiznal, že před 40 lety jsi podepsal svůj první pracovní kontrakt – v ČTK. V národní agentuře jsi dodnes. To není v dnešní době příliš obvyklé.

Přiznal? Já jsem to napsal dobrovolně! Napsal jsem to tak trochu i pro sebe, až mi to facebook za pár let připomene, abych si osvěžil paměť. Pracovní poměr mně vznikl 11. července 1980, pracovní zařazení – absolvent. Nastupoval jsem hned po škole do Mezinárodní redakce - ano, tehdy Mezinárodní, s velkým M. Nástupní plat "1.800-, měsíčně btto".

Vydržel jsem tam dodnes asi proto, že mě nevyhodili! A chovali se ke mně slušně. Dnes se loajalita příliš nenosí, pro někoho to může znít staromódně, ale já vím, že zůstat v Četce až do konce kariéry bylo správné rozhodnutí. Například služební pobyt v Londýně, kde jsem mohl být i s rodinou, považuju za jedno z nejlepších období svého života.

Ty jsi chtěl být novinářem?

Ne, nikdy. Bavila mě literatura, pomýšlel jsem na práci překladatele anglo-americké literatury. Vůbec jsem nevěděl, co mě v Četce čeká. Byl jsem z toho tak vyjevený, že jsem si první den v práci nebyl jistý, jestli je Rudé právo opravdu jen s velkým R na začátku! Byl tam takový milý, ráčkující kolega, který mě hned zpražil otázkou, jestli jsem opravdu vystudoval bohemistiku. A ty pohledy! Jenže na katedře češtiny jsme se za a) neučili takové banality, jako jsou malá a velká písmena, a za b) jsem v té době byl ještě stále rebel, kterého nějaké Rudé právo vůbec nezajímalo. Jethro Tull nebo William Styron, to byla na konci sedmdesátých let moje zábava. Když o tom teď přemýšlím, můj příchod do Četky bylo tehdy jedno velké nedopatření. Šel jsem tam, že tam uplatním angličtinu, já ale nastoupil do socialistické oblasti! A místo angličtiny jsem musel pilovat ruštinu.

Můžeš srovnat práci agenturního zpravodaje v roce 1980 a dnes? V čem jsou největší rozdíly?

To je nebe a dudy. V roce 1980 byly ve zpravodajství ze socialistických zemí nejdůležitější funkce potentátů a jejich správné pořadí. To šlo vždy do čela zprávy. Kdo se zmiňované akce zúčastnil. Zaměnit funkci "člen politického byra" za "kandidát politického byra" mohlo mít fatální důsledky, i vyhazov. Když měli důležité projevy kapitalističtí borci, tak se občas pro zpestření začínalo tím, co neřekli. Tak například prezident Reagan se ve svém projevu ani slovem nezmínil o nejnovější iniciativě Sovětského svazu… To bylo určeno pro to Rudé právo. Ale pak jsme zpracovávali zprávy, které se na veřejnost nesměly dostat – říkali jsme jim modráky, téčka, separáty. Ty byly důvěrné, jen pro určité lidi. Třeba že Brežněv je nemocný. To bylo přísně tajné. Psát takové zprávy mě bavilo.

Jako zahraniční zpravodaj jsi pracoval v Indii a Velké Británii, dnes Četka na těchto místech zpravodaje nemá. Není to škoda?

Škoda to je. Ale především pro ty zpravodaje, pro Četku je to teď bohužel luxus. V Londýně jsem byl ve svém živlu. Všechno mě bavilo. Královna, parlament, Wimbledon, Berger nebo Šmicer v Liverpoolu, Srníček v Newcastlu. A noviny to hodně tiskly, často hrál velkou roli domicil – "Londýn (zpravodaj ČTK)". Občas jsem měl pocit, že je to pro média důležitější než zbytek zprávy. Devadesátá léta. Doba, kdy mělo svou váhu, že člověk byl osobně na určitém místě, osobně zažil, o čem psal.

Nesnáším, když mě někdo úkoluje, tak jsem jim do Prahy pořád posílal nabitý plán, aby si nemohli říct, co by se nám tak z toho Londýna hodilo. Dělat zahraničního zpravodaje byla hračka, když ta země člověka baví. Je pořád co objevovat, pořád se něco děje… Třeba v regionu je ta práce mnohem těžší – co pořád vymýšlet? Naše zpravodaje v krajích obdivuju.

Nějaké zpravodajské momenty z Londýna nebo Dillí? Utkvělo ti něco v paměti?

Utkvělo. Byl jsem v Londýně, když bylo mistrovství Evropy ve fotbale - Euro 96. Mě fotbal bavil. Určitě sis v rámci domácí přípravy na rozhovor nastudovala, že když jsem hrál za žáky, tak jsme v Topolné dostali výprask 7:0 a za trest byli bez oběda! Tak jsem se kolem Eura 96 motal.

Při losování skupin v Birminghamu byli na pódiu Pelé a Bobby Charlton. Pro mě ve světě fotbalu ti nej nej. Vylosovali a potom přišly na řadu otázky. Za mnou skupina českých sportovních novinářů. To jsou odborníci, nech je mluvit, ty jsi tady jen do zálohy, říkal jsem si. Když se ale "Questions, please" opakovalo podruhé, a zezadu nic, nevydržel jsem to, vyskočil jsem na pódium a začal jsem předstírat, že mám s oběma připravený rozhovor. Bylo to trochu chaotické, pořád jsem myslel na to, co z nich o českém týmu vydoluju. Věděli a tipovali, že skončíme dobře (byli jsme druzí). Pak jsem nadhodil finále mistrovství světa v roce 1962, kde jsme hráli proti Brazílii. Samozřejmě, že si Pelé pamatoval Masopusta.

Byl jsem s nimi jen pár minut, nakonec jsem z toho zprávu uvařil. Moje největší kořist ale byl dres s podpisy obou legend. Věnovali ho mému synovi, který seděl v hledišti a kontroloval, abych něco nezvoral. O fotbale měl už tehdy mnohem větší přehled než já.

A to Dillí? Tam to byl taky fotbal?

V Indii? Tam to byl dalajláma. Dělal jsem s ním v roce 1990 rozhovor.

Jak ses k němu dostal?

Já bych se k němu samozřejmě nikdy nedostal. Ale dalajláma se chystal na pozvání prezidenta Havla do Prahy. No, chtělo to před odletem rozhovor. A já jsem byl v Indii jediný český novinář.

Jak to dopadlo, o čem jste povídali?

Znáš to. Více méně agenturní rozhovor. O přátelství, podpoře demokracie, o lidských hodnotách, o budoucím setkání... Ale do dneška mi v uších zní jeho životní krédo. Můžeš-li, pomáhej druhým ze všech svých sil. Nemůžeš-li pomoci, alespoň neubližuj. V tom člověk nachází opravdové uspokojení, mír, sílu. A v tom je podle jeho názoru smysl života.

Na mě ale zapůsobilo i všechno to kolem. Byli jsme v pětihvězdičkovém hotelu, kde měl dalajláma vyhrazené celé patro. Já, hošík z dalekých končin, vedou mě k Jeho Svatosti. Umíš si představit, jak jsem byl nervózní a jak jsem se klepal. Ale pak.

Co pak?

Jako když mávneš kouzelným proutkem. Dalajláma se ke mně od první vteřiny choval jako ke starému známému. Nebo alespoň já jsem měl ten dojem. Úsměv od ucha k uchu, laskavost sama. Čaj? Koláčky? Společné foto? Všechno bylo. V jeho přítomnosti jsem se najednou cítil dobře. Zíral jsem. Je to už 30 let, ale tu pozitivní energii, to neskutečné charisma v bezprostředním kontaktu s ním cítím dodnes.

Takže velký úspěch?

No ne tak úplně. Na druhý den jsem šel na ambasádu, velvyslanec byl u dalajlámy den přede mnou. To je protokol. No a já, slovácká huba nevymáchaná, jsem si neodpustil otázku, jestli mu dalajláma taky věnoval hedvábný šál. Nebyla v tom žádná jízlivost. Naivně jsem si myslel, že když jsem ho dostal já, tak i on. Jenže dalajláma ho nedává úplně každému, jak jsem později zjistil. Velvyslanci tehdy poněkud ztuhly rysy. Sněhobílý hedvábný šál samozřejmě pečlivě uchovávám dodnes.

Vzděláním jsi pedagog, vystudoval jsi učitelství na FF UK, obor angličtina - čeština, máš doktorát z anglistiky. Nikdy jsi nechtěl skončit za katedrou coby kantor?

To by nešlo. Moje žena, mimochodem spolužačka z fakulty, se rozhodla, že bude učit. A dva učitelé v rodině? Kdo by nás doma živil? (smích) Takže ona učila, já dělal novinařinu. Ale vyzkoušeli jsme si oba obojí. Když jsme byli v Londýně, i ona něco psala pro noviny, já teď zase učím. Teda učím. Spíš si povídám s lidmi, kteří mají zájem o to, co my v Četce umíme.

Tak jsi spíš novinář, nebo kantor?

To máš tak: když jsem nastoupil do Četky, šlo mně to nejdřív ztuha. Ty šablony socialistického zpravodajství, do těch mě nešlo narvat. V prvních letech jsem s tím chtěl seknout. Studuješ anglistiku, a teď píšeš o Brežněvovi! Ale potom se to pozvolna změnilo. Přešel jsem do kapitalistické oblasti, bylo míň Brežněva, víc informací z USA, Británie. Když jsem byl v Británii, sypal jsem zprávy z rukávu. A dodnes věřím tomu, že díky tomu prostředí, prostoru, volnosti jsem byl v Londýně lepší novinář než v Praze.

A teď to učení. Když jsem byl jako budoucí kantor na praxi na jednom gymnáziu v Praze, učil jsem dadaismus. Přišla za mnou profesorka češtiny a řekla: vy nesmíte dělat nic jiného než učit. Tu její větu si pamatuju dodnes. A když jsem v Akademii začal přednášet, nešlo to jako na začátku novinářské dráhy ztuha. Šlo to samo. Překvapivě zlehka. A úžasné na tom bylo to, že jsem propojil oba světy. Novinářský a učitelský. Když máš co říct, je to sranda. Nemusíš studovat žádná pedagogická moudra. A lidi to hned poznají. Když řekneš, že titulek musí být takový, nebo makový, okamžitě vědí, jestli jsi to opsala ze skript, nebo jestli už jsi napsala takových titulků tisíc.

Jak se kluk ze Slovácka dostal v 70. letech minulého století ke studiu angličtiny?

To bys chtěla vědět, co? To je osud. Kdybych nešel do Prahy, tak bych přece nepotkal svou bývalou spolužačku, se kterou se už 45 let držím za ruku. Prosté. Z Hradiště chodili lidi na výšku většinou do Brna. Vybočil jsem z davu; asi jsem tušil, že tam někde v té daleké Praze bude na stejné škole, na stejném oboru holka z jižních Čech.

S velkým úspěchem vedeš v Akademii už více než deset let několik kurzů, klienti přiznávají, že se na kurzy vracejí i kvůli tvému pedagogickému přístupu a metodám. Co tě na lektorování baví?

Baví mě přece ti lidi! Já jsem měl to štěstí, že jsem za těch 40 let mohl dělat docela rozmanitou práci: psal jsem, řídil jsem, pracoval jsem doma i venku. Teď učím (mimochodem už v roce 1983 jsem v Četce učil zaměstnance angličtinu). A to všechno pod jednou značkou - ČTK. Klika.

K těm kurzům. Mě baví pokládat otázky. Proto se asi nejvíc těším na rozhovory před kamerou. Je zajímavé pozorovat, jak tam někteří lidé suverénně napochodují, a když jsou na odchodu, tak je vidět, jak jejich ego splasklo. Já je nešetřím! Ale je to mediální trénink a oni jsou rádi, že zjistili, co zjistili. A někteří se vracejí. Já se snažím těmi otázkami vyslídit, jaký ten člověk opravdu je. Z těch nakašírovaných cévéček a linkedinů se to nepozná.

Taky mě baví kurz žurnalistiky. Tam asi nejvíc prodávám své zkušenosti, které bych bez Četky nikdy neměl. Někdy stačí detail. Řeknu třeba: v pátek jsem jezdil na brífink do Downing Street, kde... A máš je. Poznají, že nerecituješ teorii.

Důležitá je zpětná vazba. Zaujala tě nějaká?

Právě na kurzu žurnalistiky u mě byla holka, kterou po maturitě matka nechtěla pustit na vysokou školu, protože jsou to přece vyhozené peníze. Nastoupila jako pokladní a bez vědomí matky se přihlásila na kurz. Platila ho ze svého. Kurz skončil a za několik dní od ní přišla přihláška na další kurz. Musela si na něj vydělat. To pro mě znamenalo asi víc než květnatá chvála z korporátů, jakkoli si jí vážím.

Tvým celoživotním koníčkem je naše mateřština, češtině je zasvěcený i jeden tvůj kurz v Akademii ČTK.

A vidíš, z češtiny jsem měl původně nahnáno. A čím jsem starší, tím víc jí přicházím na chuť. Je to jedna z mých nejoblíbenějších hraček. Na kurzech se snažím lidem vštípit do hlavy, aby používali přirozený jazyk. Aby přemýšleli o významu slov, aby se slovesem podepsali smlouvu o jeho výjimečnosti a nepostradatelnosti v jazyce českém. Dodá projevu švih, dynamiku.

V úřadech bohužel v jazykových projevech převládá šablonovitost, topornost, formálnost. To může vést až k tomu, že jsou ty projevy nesrozumitelné, někdy i nesmyslné. V těchto dnech se připravuju na mediální trénink a v jednom životopisu o pracovní náplni čtu toto: "odborné konzultace možností rozvoje podnikatelského prostředí napříč firmami i zástupci municipalit". Okamžitě se mi vybavila scéna z amerického seriálu Kravaťáci, kdy přítelkyně hlavního hrdiny pozná, že kouřil trávu, a zeptá se ho: Are you high? Tak jsem si u toho životopisu říkal, jestli se naše uchazečka třeba neocitla v podobném stavu mysli. Ale vážně, jazyk má být přece nástroj komunikace.

A na závěr - jsi velký fanda do cyklistiky, kolik jsi najel přes prázdniny kilometrů? Co tě na cyklistice tak baví?

Protože se živím psaním a mluvením, tak toho možná o kole víc namluvím, než našlapu. Letos mám přes 4000 kilometrů, což ve svém věku nepovažuju za špatný výsledek. Počkej, za půl roku budu ve věkové kategorii 65 plus a tam budu teprve zářit! Možná ale ještě důležitější než ty kilometry je, kolik toho vyšlapu do kopců. V tomto roce je to nějakých 50 kilometrů směr nebe. Jezdím na Karlštejnsku a Křivoklátsku a tam jsou kopce.

Co mě na tom baví? Milion věcí. Slovy vášnivého cyklisty Robina Williamse - při jízdě na kole se nejvíc přiblížíš pocitu, který zažíváš při létání. A ještě je tu jedna věc. Až po těch letech z Četky nakonec odejdu, budu vědět, že mám plán B – sednu na kolo.

Rozhovor vedla kolegyně z Akademie ČTK Martina Vašíčková, proto to tykání.

Další novinky