Novinky

Veselý: Manipulace s fotografiemi je obrovská, přesto jim stále věřím

10.08.2020

S někdejším šéfem obrazového zpravodajství ČTK Dušanem Veselým o nové fotografické výstavě, o manipulaci ve fotožurnalistice i o době, kdy návštěva fotografa byla událost srovnatelná se svatým přijímáním.

Jste autorem několika výstav; ta poslední bude mít vernisáž 10. srpna na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Jak se fotografické výstavy organizují?

Nejdůležitější je vystavět příběh výstavy. Výstava musí někde začínat a někde končit. Fotky by měly být propojené nějakou společnou linkou, která vede od první fotografie k poslední. Musí tam být rytmus a prodlevy, střídání témat, střídání velikostí fotografií, musí se dbát na kvalitu snímků, nezapomenout na barvy… To všechno se musí hlídat, aby to šlo dohromady.

Nová výstava se jmenuje Nežádoucí okamžiky a vychází z vaší starší publikace. Jak to spolu souvisí?

Kniha Zakázané dějiny vyšla už v roce 1999 a byla k ní tehdy i velká a úspěšná výstava. Ukazovali jsme v ní 80 let moderní české historie na fotkách z archivu ČTK. Poprvé jsme tam vystavili i desítky snímků, které předchozí režimy před veřejností tajily či se na nich v různých etapách dějin podepsaly zásahy cenzorů. Letošní výstava s názvem Nežádoucí okamžiky sice vychází z knihy, ale je úplně jiná. Je širší, přibyla řada témat, například o disidentech, emigrantech, zakázaných sportovcích, umělcích. Je to takový příběh novodobých dějin na ukázkách manipulace s fotkou. Navíc je současná výstava technicky na úplně jiné úrovni než ta před 20 lety. Kvalita snímků je úplně jinde, dnešní zvětšeniny vznikají v počítači, my zvětšovali v laboratořích.

Dušan Veselý a kurátorka Hana Řeháková na vernisáži výstavy Zakázané dějiny mapující na fotografiích z archívu ČTK události českých dějin od roku 1918 do roku 1998. Pražská Galerie Ambit, 30.9.1998, foto ČTK/Peška Stanislav.

Na výstavě ukazujete různé formy manipulace s fotografií, různé způsoby ořezů nebo retuší. Je podle vás fotografie pořád ještě důvěryhodným médiem?

S postupem doby je to složitější a složitější. Technologie jsou dnes dokonalejší a manipulaci je jen složité identifikovat. Když byly nůžky a lepidlo, tak jste manipulaci poznali. Ale dnes ve photoshopu jsou externí vstupy do fotek tak dokonalé, zakamuflované, že na to musí být soudní znalci. Fotka jako důkaz dnes u soudu neobstojí, riziko manipulace je vysoké. Technologie vstupuje do zkreslování snímků velice neblaze. Přesto si ale myslím, že fotka stále svůj kredit má. To zásadní, podstatné určitě manipulované není a je velké množství institucí, které ctí etické principy a ví, že manipulovat se nesmí.

Jak moc dnes mohou agenturní fotoreportéři zasahovat do svých snímků?

Dnes je přijatelná jen kosmetická úprava fotek, když je třeba nečistota na objektivu. Toleruje se výřez. Někteří fotografové hýbou s barvou. Nemůžete ale sáhnout do obsahu fotografie. Například ČTK má pro práci s fotografií velmi přísná pravidla. Důležité je vědět, kdo fotku pořídil nebo která firma ji vydává. Když je pod fotkou podepsaný Roman Vondrouš (fotoreportér ČTK) , tak jí věřím, stejně tak, když vyjde v Reuters, tak budu předpokládat, že její autor bude ctít etické kodexy své firmy.

Jste i pedagog, učíte na vyšší odborné škole fotografické, co vyprávíte začínajícím fotografům o manipulaci?

Na naší škole jsou lidé, kteří se orientují hlavně na reklamní fotografii. A ti budou manipulovat od rána do večera, protože reklamní fotografie je v podstatě na manipulaci postavená. Těm moc nemůžu kázat, co smí a co ne. Ale najdou se i lidé, kteří uvažují o vstupu do médií, pro ty mohou mít mé příspěvky smysl. O mladých obecně si ale myslím, že by měli u práce hlavně víc přemýšlet! Měli by se umět zorientovat, vědět, kteří lidé na akci v terénu jsou důležití, nastudovat si předem, o čem akce bude. Je pak tragédie, když jde fotoreportér třeba na vernisáž, kde jsou významní lidé a on je nepozná. Někdy může být konkrétní člověk zajímavější než celá vernisáž. No a důležité je ovládat řemeslo, ale to u každé práce.

Dušan Veselý při přípravě Četkastu, zpravodajského podcastu ČTK k výstavě Nežádoucí okamžiky.

Výstava o fotomanipulaci Nežádoucí okamžiky volně navazuje na fotografické expozice, které ČTK připravila v předchozích dvou letech. Ke stému výročí republiky a založení ČTK uspořádala předloni putovní výstavu Okamžiky století, na které jste se také podílel. Co bylo nejtěžší na této výstavě?

Řekli jsme si, že ze sta let vybereme sto fotek, vždy jednu na jeden rok. A věřte mi, vybrat z každého roku jednu fotografii bylo obtížné. Už jenom tu jednu konkrétní fotku najít! Byla léta hubená, kdy bylo fotek málo, jindy třeba v letech 1948 a 1968 jich zase bylo moc a co tam chcete vybrat, když se tolik věcí stalo. Prošel jsem tehdy tisíce snímků.

Vloni pořádala ČTK výstavu k 30. výročí sametové revoluci 1989. Při její přípravě se zjistilo, že v archivu ČTK bylo z revolučních dní poměrně málo fotek. Jak je to možné?

Musíte se na věc dívat v kontextu doby – stávky a demonstrace byly v té době zakázané. Ze začátku se na ně chodilo, ale fotky se nevydávaly. A pak 17. listopadu hoši, naši fotoreportéři, vstoupili do stávky a řekli, že nikam nejdou. Že tam chodí jako blbci a stejně se nic nevydává. Ale naštěstí tam někteří šli na vlastní triko, ve svém volnu. Takové fotky jsme pak od kolegů buď koupili, nebo nám je dali.

Byla to chyba, že tam fotoreportéři ČTK tenkrát nebyli?

Byl to takový paradox. Kluci tím, že stávkovali, byli vlastně nesmírně stateční. Na druhou stranu, z hlediska archivního, to byla chyba, dokument doby už nikdy zpátky nenaaranžujete.

Dušan Veselý jako kurátor výstavy Slibuji věrnost republice v rozhovoru s novinářem. Srpen 2018, foto ČTK/Mlch Petr.

V ČTK jste působil od roku 1972 do roku 2008. Jaké byly vaše začátky?

Moje zakotvení v Četce bylo zcela náhodné. Byl jsem v Praze na vojně, v armádním uměleckém souboru, kde jsem dělal literárního dramaturga, psal jsem písňové texty a průvodní slova na koncerty a myslel jsem si, že pak budu na volné noze a budu psát texty k písničkám. Dost brzy jsem se z tohoto snu probudil a chodil pak bezradně Prahou a hledal, co mě uživí. Až jsem na nástěnce filozofické fakulty našel inzerát Četky, že přijme telefonního operátora. Vůbec jsem nevěděl, co to je, ale byl jsem v situaci, že jsem potřeboval zaměstnání.

Co jste tedy dělal?

Obsluhoval sofistikovaný přístroj, který přenášel fotografie z kontinentu na kontinent nebo z Ostravy do Prahy. Telefoto je dálkový přenos fotografií, v té době uměly přenášet fotky jen hlavní pošta a ČTK, jinak to nikdo neuměl.

Postupně jste se z pozice telefonního operátora dostal na místo fotoeditora, později šéfa fotosměny. Najednou jste pracoval s fotkami, přestože jste původně chtěl psát.

S fotkou to u mě byl omyl, vždycky jsem radši psal. Četka mě na psaní moc nebrala, ale byl jsem autor uměleckých textů, napsal jsem muzikál, psal jsem básničky a rozhlasové hry, které se realizovaly v Českém rozhlase. Ono mě ani agenturní psaní moc nebavilo, je takové strohé, informativní.

Coby obrazovému redaktorovi vám prošlo pod rukama dost fotek. Jak fungovala cenzura v 70. a 80. letech?

Největší cenzura začínala už v zadání – v tom, že fotoreportér se vůbec neposlal na událost, která sice byla důležitá, ale ideologicky nepřijatelná, takže tam fotoreportér nešel. Potom byl další typ materiálů, který se sice nafotil, ale dlouho se špekulovalo nad tím, jestli se to vydá nebo nevydá. Nebo jestli fotku nevydat jen v nějakém specifickém režimu, třeba jen k badatelským účelům. To byly třeba fotky s náboženskou tématikou. Některé fotky se mohly publikovat pouze v Rudém právu a s příslušným komentářem. Významným faktorem byla i autocenzura.

Redaktoři uměli sami odhadnout, které věci jim vyjdou nebo nevyjdou?

Ano, sami jsme věděli, co projde a co ne. Ale člověk mohl občas něco přehlédnout. Já sám jsem dostal důtku, že jsem vydal fotku z protiválečné manifestace ve Vídni, kde byly stovky lidí a desítky neškodných transparentů, jenom jeden odsuzoval nějaké sovětské rakety. A ten jsem přehlédl a druhý den jsem se šel zpovídat na kobereček.

V roce 1990 jsem nastoupil na místo šéfa obrazového zpravodajství; chtěl jste být šéf?

No, to byla taková zvláštní věc, já jsem byl zvolen. Redakce fota o mně hlasovala. Tehdejší ředitel si chtěl pojistit, kdo bude nejlepší na šéfa fota, tak nechal hlasovat.

Porota soutěže "Nejlepší fotografie ČTK". Zleva Jana Noseková-Richterová, Dana Kyndrová, Libor Hajský, Dušan Veselý, Jan Černý a Josef Ptáček. Leden 1999, foto ČTK/Kučera Jaroslav.

Co bylo v roli šéfa nejtěžší?

Když jsem přebíral fotoredakci, bylo v ní 120 lidí. Když jsem odcházel (v roce 2008), bylo jich 58. Za těch skoro 20 let jsem zažil spousta potu, krve a slz, propouštět lidi nebylo lehké. Ale bylo to nutné, nastoupila digitalizace, zrušily se laboratoře, měli jsme i takové věci jako autopark, všichni redaktoři a fotoreportéři jezdili na akce s řidičem a té zbytečné administrativy! To všechno se likvidovalo. A není příjemné lidem říkat, že končí.

Vy sám fotíte?

Nefotím. Když jsem se dostal do funkce fotoeditora, tak mi mí kolegové říkali, ať to ani nezkouším. Protože když chcete mít připomínky k práci svých kolegů, tak si hrozně odkrýváte záda, pokud děláte vlastní fotky. Vědomě jsem se tomu vyhýbal.

Ale máte nějaké své oblíbené fotografy?

Ze současných fotografů mám rád své kamarády – Jindru Štreita, Jardu Kučeru, Zdenka Lhotáka, Karla Cudlína. Z Četkařů mám hrozně rád Romana Vondrouše, kterého jsem přijímal jako neznámého, zakřiknutého klučíka a vidíte, vyklubal se z něj špičkový fotograf (Vondrouš je držitel prestižní fotografické ceny World Press Photo v kategorii sportovních akcí a vlastní také několik ocenění Czech Press Photo).

Kurátor výstavy Slibuji věrnost republice, která měla vernisáž 29. srpna 2018 v pražské Leica Gallery. Foto ČTK/Mlch Petr.

Nebojíte se, že v éře mobilních rychlosnímků, které zaplavují sociální sítě, zanikne klasická fotka?

Já doufám, že nezanikne. Doufám, že soudní lidé vždycky poznají fotografii „o něčem“. Přemíru obrázků na Facebooku a jinde považuji za velkou tragédii. Lidi místo toho, aby žili, tak fotografují. Ta přemíra a nicotnost obrázků mi přijde trapná. Když se dřív šlo k fotografovi - a já to ještě pamatuji, to bylo něco! To bylo, jako když se jde ke svatému přijímání! Všichni jsme šli ke kadeřníkovi, maminka upravovala límečky, to byla událost. A potom jste si přinesli fotku, ta byl profesionálně dokonalá, uložila se to do alba, napsalo se k ní „Dušánek pase koníčky“ a ta fotka byla vzácnost, součást rodinného pokladu. Dneska? Já nevím, jak to máte vy, ale já mám ve fotkách takový nepořádek, něco mám v mobilu, něco v počítači, když něco potřebuji, hledám to těžce. Hodně digitálních fotek se někam ztratí, u těch, které jsou někde nahrané, vůbec nevíte, jak dlouho vydrží. Kdežto ty papírové snímky, to jsou držáci, ty vydrží sto let a pořád jsou hezké a ještě hezčí.

Další novinky