Někdejší zahraniční zpravodaj ČTK v Kábulu, Moskvě a New Yorku, později vedoucí zahraniční redakce v Praze, zástupce šéfredaktora a bývalý šéf multimédií ČTK Jan Stejskal vydal v nakladatelství Karolinum novou publikaci s názvem Udržitelné zpravodajství. Shrnuje v ní všechny své zkušenosti, které nasbíral za 45 let práce v národní zpravodajské agentuře. Proč knihu napsal a komu je určená? Jakým výzvám čelí současné zpravodajství a jaké je postavení novináře v éře sociálních sítí a digitalizace? A jak posilovat důvěru lidí v média? Jana Stejskala zpovídal student žurnalistiky FSV UK Jakub Hříbek.

Proč jste použil v názvu své nové publikace Udržitelné zpravodajství módní slovíčko „udržitelné“? To si v dnešní době spojujeme hlavně s debatami o green dealu, ekologii, změně klimatu. Tak proč právě Udržitelné zpravodajství?

Musím se přiznat, že slovo udržitelnost jsem trošku znásilnil, protože je to slovo módní. Udržitelné je v naší době leccos a skutečnost, že za sotva udržitelné považuji i férové zpravodajství, možná leckoho překvapí. V době sociálních sítí, v době masivních dezinformací, v době, kdy se zpravodajství používá jako válečná zbraň, je zpravodajství málo udržitelné a právě z těch důvodů jsem se pokusil zmapovat příčiny a metody, jak by zpravodajství mělo vypadat, aby plnilo svojí nejzákladnější funkci. To znamená pravdivě a objektivně informovat.

Když mluvíte o velkých výzvách, kterým čelilo zpravodajství i v minulosti, myslíte si, že dnes jsou ty výzvy ještě náročnější? Že udržitelnost je tedy ještě více ohrožena?

Zpravodajství bylo ohroženo vždycky od samého prvopočátku. Nemyslím si, že by v dnešní době, i když to tak možná opticky vypadá, bylo zpravodajství více ohroženo než dříve. Hovoříme-li o poměrech, které panují nebo panovaly v naší zemi. Pokud si připomeneme dobu totalitní, tak tam se jistě všichni shodneme na tom, že pravdivé a férové zpravodajství bylo ohroženo ve svých samotných základech. To stejné platí i o období nacistické okupace. O cenzuře za první republiky bychom mohli také dlouho hovořit. A tak bychom mohli do minulosti pokračovat dál a dál. Ozývají se, pravda, hlasy, že v době globální komunikace jsou základní funkce zpravodajství ohroženy více než dříve. Ale faktem zůstává, že samotná podstata zpráv - bez ohledu na technická pojítka, jimiž se šíří, že ta samotná podstata zůstává pořád stejná.

Říkáte, že zpravodajství je ohroženo permanentně. Jak se mu daří čelit tomu ohrožení?

Velmi obtížně, protože podíváme-li se na zpravodajský terén dnešních dnů, tak o objektivní zpravodajství vlastně nikdo nestojí. Sociální sítě, které jsou masově rozšířeny, obsahují obrovskou masu dezinformací nebo pokřivených informací šířených bezděčně nebo záměrně. Náklady denního tisku strmě klesají a elektronická média zásobují své konzumenty většinou hlavně zábavou, aby udržely jejich pozornost. To jsou podle mého názoru hlavní ohrožení zpravodajství. Pokud ovšem nebereme v úvahu hrozby politické. Jakkoliv se to může ve svobodné demokratické zemi zdát nepravděpodobné, jsou tyto hrozby aktuální i v naší dnešní době.

Co vás přivedlo k tomu knihu napsat?

Pokud to mám říci v nadsázce, tak kniha vznikala 18 let. Její první verze vznikla někdy v roce 2004 a měla sloužit jako zamyšlení nad agenturním zpravodajstvím. V té době už byla ČTK etablovanou institucí v republice i v Evropě a na první pohled nebylo nutné dále kultivovat její kvality a zamýšlet se nad tím, co má zpravodajství v dané době splňovat. Nicméně zpravodajství je ohroženo permanentně a vznikla podle mého názoru nutnost se na jeho kořeny, na jeho podstatu, na jeho vyhlídku podívat podrobněji. Spousta lidí je přesvědčena o tom, že napsat zprávu je to nejjednodušší, co může novinář dělat. Já si myslím pravý opak, protože na zpravodajství jsou postaveny všechny ostatní žánry a s nepravdou obsaženou ve zpravodajství trpí i pravda v žánrech, které se budují právě na zpravodajství. Takže to byl ten důvod, proč vznikla myšlenka knihu napsat.

Od té doby jsem se k textu několikrát vracel. Původně byl text čtyřnásobný ve srovnání s tím, co vyšlo nyní. Upravoval jsem ho většinou takovou cenzurou proškrtávání a výsledný tvar nakonec spatřil světlo světa nyní, kdy jsem se odhodlal nabídnout knihu ke zveřejnění.

Komu je publikace určena? Určitě v první řadě novinářům a tvůrcům zpravodajství, ale myslíte, že i veřejnost si z ní může něco vzít? Může třeba zjistit pravdu o tom, jak se zpravodajství vytváří, jak funguje?

S Fakultou sociálních věd spolupracuji už přes 20 let, takže je nasnadě, že text byl určen většinou novinářské veřejnosti. Nemůžu říct, že bych v původní verzi tvořil text jako učebnici. Původně to měl být spíše soubor esejů a zamyšlení nad tím, jak zpravodajství vypadá, čím trpí a jak by mělo vypadat. Když jsem knihu poslal recenzentům a do nakladatelství, tak mě při tvorbě konečného textu dost silně tlačili k tomu, aby byla kniha více pedagogická, aby více vedla čtenáře k tomu, jak má zpravodajství vypadat. Na jejich radu jsem včlenil kapitoly, které jsou vyloženě studijní.

Ve dvaceti kapitolách přinášíte různé pohledy na zpravodajství. Myslíte, že je možné zpravodajství popsat ve svém celku?

A to si vezměte, že kniha měla původně kapitol 40! Já jsem polovinu skutečně vyškrtal. Mimo jiné i proto, že doba se vyvíjí, zpravodajství s ní a postupem času některé kapitoly pozbyly důležitosti.

Zpravodajství ve své absolutní podobě se popsat nedá. Existuje spousta definic, které ovšem neudrží kontakt s realitou. Zpravodajský terén se vyvíjí velmi dramaticky a velmi prudce a ne vždy ku prospěchu věci. Pokud si vezmeme například definici objektivity, což by vlastně měl být úhelný kámen celého zpravodajství, tak ta ve své neprůstřelné podobě prostě neexistuje. Lidé se shodnou na tom, že objektivita je něco, čemu se zpravodajství usilovně přibližuje, ale nikdy absolutní objektivity nedosáhne. Prostě proto, že zpravodajství tvoří člověk, což je tvor omylný, tvor, který se na okolní svět dívá pokaždé jinak a pohledy na tutéž věc mohou být z různých úhlů různé. To je i jeden z důvodů, proč se zpravodajství přesně popsat nedá a z mého pohledu i důvod toho, že jsem se s tím tématem vlastně skoro 20 let pral.

Důvěra v média v Česku dlouhodobě klesá. Jsme na historickém minimu. Akademik a moderátor Václav Moravec hovoří dokonce o společnosti nedůvěry. Souhlasíte s ním?

S Václavem nesouhlasím. Když se podíváte na průzkumy veřejného mínění, tak i přes kritiku zpravodajství a novinařiny nevyznívají, zvláště pro veřejnoprávní média, úplně špatně. To znamená, že lidé zpravodajství důvěřují. Mám-li to říct přímočaře, tak žurnalistika a především zpravodajství je odsouzeno k tomu, aby mu lidé věřili. Protože lidé nemají možnost sami si ověřit veškeré informace, které po světě běhají, a jsou tím pádem odkázáni na kvalitu zpravodajské novinařiny.

Společnost nedůvěry je nadsazený pojem. Nedůvěra v dnešním světě dezinformací je jistě vysoká, klade vysoké nároky na mediální zdatnost konzumentů zpravodajství a klade i vysoké nároky na novináře. Podle mého názoru není úkolem státu bojovat s dezinformacemi. V mnoha případech také stát v boji s dezinformacemi selhal. Prostě stát to neumí. Nemá na to lidi, nemá na to znalosti, nemá na to zkušenosti, nemá na to prostředky a podle mého názoru na to nemá ani právo. Úkoly státu, státních organizací jsou úplně jiné. Boj s dezinformacemi je ryzím úkolem médií.

Média jsou jediná schopna se tohoto úkolu zhostit. Pokud se o to pokouší kdokoliv jiný, samozřejmě většinou s dobrou vůlí, tak to může skončit karambolem. Hlavním problémem je určit, co je vlastně dezinformace. A v tom dodneška není úplně jasno. A já jsem přesvědčen o tom, že právě zpravodajství má největší šanci se odpovědi na tuto otázku zhostit. Protože dezinformace, když se na to podíváte ze zpravodajského hlediska, není vlastně nic jiného než zpravodajská událost. A z hlediska novináře je důležité posoudit, jaký dopad ta informace na veřejnost má. Pokud má dopad malý, tak se jí novinář nevěnuje. Okřídlená věta mezi novináři „chcípl pes“, „není do čeho píchnout“, není o čem psát. Pokud ovšem ta dezinformace je takového rázu, že razantně ovlivňuje veřejného mínění, nebo může, nedej bůh, ovlivnit chod státu nebo bezpečnost státu, pak se ptám, čí je to úkol tuto dezinformaci odhalit, uvést na pravou míru a seznámit veřejnost se skutečným stavem věcí. Podle mého názoru je to výhradně úkolem zpravodajství.

Rozhovor s Janem Stejskalem si můžete přečíst na webu ČTK. Nebo si ho poslechněte v Četkastu, zpravodajském podcastu ČTK. Dozvíte se, co si Jan Stejskal myslí o vlivu sociálních sítí na zpravodajství a o roli novinářů na sítích, prozradil také, jak se k agenturní novinařině dostal, co ho v ČTK 45 let drželo a proč se z postu jednoho z nejvyšších manažerů agentury vrátil zpátky do newsroomu k redaktorské práci. Poutavě také líčí, jak fungovalo zahraniční zpravodajství v totalitních 70. a 80. letech minulého století nebo jak se změnila agentura po roce 1989. A víte, k čemu využívá Jan Stejskal umělou inteligenci? Mimo jiné k vaření.

Poslouchejte na Spotify, Apple nebo Google podcasts nebo na Podcasty.cz.