09.06.2023
O České tiskové kanceláři, kde pracoval více než čtyřicet let, o "válečném ryku psacích strojů" i budoucnosti s umělou inteligencí, o úspěších i přešlapech agenturního novináře a manažera vyprávěl v Četkastu končící generální ředitel ČTK Jiří Majstr.
Do agentury jste nastoupil v roce 1980. Nestudoval jste však žurnalistiku, ale práva. Jak se z právníka stane novinář?
V mém případě to nebylo tak složité. Já bych zdůraznil to, co mají právníci s novináři společné, a to je význam slov. Jak právníci, tak novináři chápeme, že slova mají význam, a to význam důležitý, a že jenom malinký posun může znamenat velký posun ve vnímání věci. A pak je samozřejmě společná komunikace. Jak právníci, tak novináři komunikují, v obou odvětvích víme a chápeme, kde může docházet ke zkreslením, co je potřeba dovysvětlit. A v obou těch oborech se považuje za vhodné být hutný, zejména v agenturní žurnalistice je hutnost jeden z předpokladů. Takže z tohoto pohledu to nebylo tak složité.
Když jsem šel studoval práva, pokukoval jsem po nějaké práci v zahraničí, řekněme v diplomacii nebo v podobných oblastech. Ale když jsem dostal nabídku jít do Československé tiskové kanceláře, tak mně to připadalo hrozně zajímavé, daleko zajímavější než třeba ta diplomacie. Takže ruka v rukávu byla asi během dvou hodin.
Jak to tenkrát fungovalo? To chodili na fakulty náboráři a oslovovali studenty?
Musím se přiznat, že jsem měl na právnické fakultě skoro samé jedničky, tuším až na jeden nebo dva předměty. Takže jsem byl papírově považován za dobrého. Ono těch nabídek přišlo hodně, ale mne mně ta novinářská práce v zahraniční redakci, tehdy mezinárodní redakci, zaujala natolik, že jsem o ničem dalším neuvažoval.
Parta z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, rok 1977 (Majstr vpravo dole). Foto: Archiv Ladislava Josefa.
Jak tenkrát vypadalo vaše redaktorské místo v ČTK? Dostal jste vlastní psací stroj?
Tady se pracovalo ve směnách, takže psací stroje byly sdílené minimálně mezi lidmi ve směnách. Ale ano, ještě tady zněl válečný ryk psacích strojů. V dnešním počítači mnohem snadněji uděláte chybu. Myslím třeba gramatickou, zapomenete třeba na příčestí, protože prostě na tom psacím stroji se muselo všechno znovu přepisovat, takže jste pořád byl v té větě, v té vazbě nebo v těch gramatických souvislostech.
U psacího stroje samozřejmě nešlo pracovat s backgroundem formou “copy-paste”, takže se nemohlo stát, že jste tam dal background, který už vlastně úplně nesedí. Což při počítačové práci neplatí: když vezmete ze staré zprávy background a ne úplně se soustředíte, tak tam můžete s backgroundem přenést i věci, které už byly překonané. Určitě nejsem staromilec, byť tedy psací stroje a průklepové a kopírovací papíry doma pořád ještě mám. Ale samozřejmě počítače mají obrovské výhody, celá digitalizace umožnila neuvěřitelný rozvoj novinářské práce.
Mezinárodní redakce v 80. letech minulého století bylo něco jiného než zahraniční redakce dnes. Spousta zpráv ze zahraničí se v komunistickém Československu nezveřejňovala. Jak to fungovalo v mezinárodní redakci ČTK?
Bylo tam například více lidí než dnes. Tehdy byly zprávy ze zahraničí rozdělené do několika stupňů. Byly zprávy, kterým jsme říkali “bílé”, to byly zprávy, které se vysílaly do novin. Pak byly zprávy “modré”. Ty chodily v takovém zvláštním bulletinu a část byla skutečně na modrém papíře. Ty byly určeny jenom pro vybrané činovníky strany a vlády. A pak byla ještě takzvaná téčka, což chodilo na žlutém papíře, a to byly zprávy úplně vybrané, těch bylo malinko, údajně chodily jen asi stovce lidí v republice. Je takový kolorit z té doby, že alespoň jedno téčko denně muselo být, aby si ti adresáti nemysleli, že byli ze skupiny těch sta lidí vyřazeni. Takže se přetahovaly někdy věci takzvaně z modráků do téčka, aby prostě aspoň jedno téčko vyšlo.
No, a pak ještě byla další vrstva nad tím, které se říkalo separát. A to se ani v době, kdy jsme měli počítače, nesmělo psát na počítači. Muselo se to psát na psacím stroji a pak to údajně motospojka vezla někam, zřejmě na ústřední výbor KSČ. Já jsem - jako redakční elév - nebyl zasvěcen do těchto informací.
Na první zahraniční post jste šel do Indie. Jak se to stalo?
Chtěl jsem být zahraničním zpravodajem, protože to je jednoduše skvělá práce. A stálý zahraniční zpravodaj prostě v zemi žije, nasaje atmosféru, a je to daleko lepší, než když tam na chviličku jedete na zpravodajskou cestu. To, kam pojedete, bylo limitováno jazykovými schopnostmi. Já jsem neuměl francouzsky natolik, abych mohl jet do francouzsky mluvící země. Naopak angličtinu mám na úrovni rodilého mluvčího, na což mám dokonce razítko, to se nevytahuju. Takže logicky připadaly v úvahu země hovořící anglicky. No a tehdy měla ČTK těch odboček hodně a samozřejmě jste nemohl začínat v New Yorku. Tak jste prostě začínal v zemi, která se brala do jisté míry za lehčí, přestože Indie je samozřejmě hodně těžká země.
Co se vám dnes vybaví, když se řekne Indie?
Strašně moc věcí od vjemů pachových po “její veličenstvo krávu”, jak jsem nazval jednu svoji reportáž o tom, jak se jezdí na indických silnicích. Na neuvěřitelnou chudobu ve slumech. Jako novinář neříkám, že je něco nepopsatelného, protože jako novinář vím, že všechno se popsat dá. Ale Indie prostě byla obtížně představitelná. Třeba její chudoba.
Přitom to byla a je země velice sebejistá, lidé jsou hrdí na svoji historii. Když my jsme tady ještě nevěděli, co je stát a jak by měl vypadat, tam už ty státy několik století byly. A Indové si to uvědomují. A přitom je to je to země, kde tehdy i dnes, je poměrně silný patriarchát, někdy až nepředstavitelně krutý.
Na začátku 90. let jste šel dělat zpravodaje do Spojených států a na začátku tisíciletí do Velké Británie. A v Londýně jste se prý podle některých vašich kolegů naučil pít čaj a přišel na chuť fotbalu. Je na tom něco pravdy?
Obojí je těžká pomluva. Čaj piju odjakživa a s tím fotbalem? Dobře, s tím fotbalem už to není tak těžká pomluva, protože já jsem tady byl na fotbale snad dvakrát v životě a moc mě to nebavilo a tam jsem musel chodit na fotbal nebo na tenis na Wimbledon. Pak, když jsem někde vyprávěl, jak je to hrozný, že musím zase na Chelsea nebo na Arsenal, tak se na mě mnozí dívali závistivými až krvavými pohledy. Ale anglický fotbal se mně prostě líbil, takže z tohoto pohledu jsem mu přišel na chuť. Ale s tím čajem, to bych se znovu teda ohradil, čaj je náš rodinný nápoj.
V Americe v roce 1996. Foto ČTK.
Být zahraničním zpravodajem ve třech státech, to už je velká výzva i pro rodinu. Neříkali vám doma, už toho bylo dost?
My jsme vždycky chvíli doma byli, byť tedy naše dcera už dneska daleko víc času strávila v zahraničí. My jsme s manželkou měli jeden o druhém jasno, než jsme se vzali. Ona věděla, že jedním z mých životních cílů je být co nejvíc zahraničním zpravodajem, takže to nikdy nezpochybňovala. Jediná její poznámka, která se nakonec ukázala pravdivá, byla, když jsem jí řekl, že konečně jedeme do Anglie, tak se na mě podívala a co to jako organizuju, že ta naše holka tam už zůstane. Naši dceři bylo tenkrát 14 nebo 15. Moje žena prostě věděla, jak to dopadne. A dopadlo to skutečně tak, ona tam už zůstala. A já se teď snažím vymlouvat, že Londýn je zhruba stejně daleko na čas jako Ostrava. Takže se nám také mohla vdát do Ostravy.
Než to téma zahraničních postů opustíme, nemrzí vás, že ČTK má v dnešní době už jenom tři zahraniční pobočky pobočky? Navíc všechny pouze v Evropě?
To víte, že mě to mrzí. Navíc jsem řadu těch postů rušil já - New York, Londýn. Nerušil jsem Dillí, to zrušil už můj předchůdce.
Ale když přišla hospodářská krize, nastala velmi nepříznivá situace na mediálním trhu. Pak jako ředitel stojíte před rozhodnutím, že buďto propustíte čtyři lidi, nebo zrušíte jednu odbočku. Pak už to není tak těžké rozhodnutí. Ale to neznamená, že mě to nemrzí. Řadu těch destinací bych obnovil a vím, že můj nástupce o tom uvažuje také, takže to teď bude záležet na tom, jak si ČTK bude stát. Na druhou stranu, když k tomu přistupujeme klientským způsobem, tak ono to není tak, že by česká média při obchodních jednáních říkala: Prosím vás, mějte těch odboček více, my vám rádi připlatíme. Takhle to není, ten tlak je spíš opačný.
Je nějaké konkrétní téma nebo významná událost, o které jste psal, na kterou rád, nebo nerad vzpomínáte?
Myslím, že nejintenzivnější práci jsem zažil, když začala první irácká válka. Měl jsem odpolední a na to navazující noční. Což už je snad promlčené, ono se to normálně nesmí, ale my jsme to takhle chtěli a dělali. A ta válka začala v noci. A to už jsme měli na sále CNN, která tehdy byla víc agenturní, než je dnes. Já jsem povolal člověka, který měl pohotovost, Míťu Spanilého, a společně jsme jeli až do rána. Udělali jsme obrovské množství bleskovek a zpráv a opravdu jsme dřeli a jeli hodně z podstaty. A ráno se služba předávala kolem sedmé, tak podle toho i jedete. Tak jsem počítal s tím, že v osm vypadnu. Načež přišel tehdejší směnař a řekl: ty tady, Jirko, zůstaneš, ty máš ty souvislosti. Tak jsem tam dostal ještě celou dopolední směnu. Pan tehdejší šéfredaktor mi přinesl grilované kuře k obědu. To byla hodně, hodně intenzivní akce.
Neformální porada redaktorů slovního zpravodajství, rok 1998 (Majstr vlevo). Foto ČTK.
Někdy to bylo i trošičku legrační. Když jsem byl v Londýně, tak tehdejší šéfredaktor měl pocit, že když jsem ten právník, tak bych měl jezdit na takové ty velké bohemikální právní události. Takže kromě toho, že jsem musel na Chelsea a na Wimbledon, tak jsem taky musel na Bahamy dělat extradiční řízení s Viktorem Koženým.
Taky jsem byl první a myslím, že až do dneška asi jediný, kdo ve zpravodajství ČTK veršoval.
Ale! Povídejte.
Když jsem se stal zpravodajem v New Yorku, což bylo někdy v letech 1992 nebo 1993, zjistil jsem, že existuje svátek, který Američany hrozně bere a že se jmenuje Halloween. Dnes tomu bude těžko někdo věřit, ale opravdu, tenkrát to tady skoro nikdo neznal. Tak jsem si říkal, že to je bezvadný, že se to bude psát samo. Psalo, až do té doby, než jsem zjistil, že tam je taková říkačka, která v angličtině zní: „Trick or treat, give me something good to eat. If you don't, I don't care, I'll pull down your underwear.“
Tak jsem si říkal, že když píšu článek víceméně osvětový, tak to nemůžu volně převyprávět a nemůžu to napsat anglicky. Takže nezbylo, než to přebásnit. A vymyslel jsem následující opus: „Dej mi dárek nebo cetku, dej mi něco príma k snědku. Když nedáš, nevadí, odhalím ti pozadí.“
Tohle dílo je dosud součástí Infobanky ČTK. Tenkrát mi z Prahy psali, že jsem první, kdo napsal básničku do servisu ČTK. A takových veselých okamžiků bylo daleko víc. Třeba jsem oženil papeže.
Další zajímavosti z práce zahraničního zpravodaje, ale i to, jak zakládal on-line služby ČTK, co očekává od umělé inteligence, kdy byla zlatá éra agenturní žurnalistiky nebo co se mu za 12 let ředitelovaní podařilo, prozradil Jiří Majstr ve speciálním vydání Četkastu, zpravodajského podcastu ČTK. Mluvil také o nutnosti nezávislosti agentury, o jejím financování nebo o tom, v čem je četka tak výjimečná, že v ní lidé vydrží pracovat desítky let. Četkast si pusťe v aplikacích Spotify, Apple či Google podcast.