Práci domácí, zahraniční nebo sportovní redakce ČTK si dokáže představit asi každý, podobně jako to, co dělá četkařský fotograf nebo kameraman. Horší už to je, když se řekne dokumentační redakce. Ta přitom už po dekády patří k důležitým součástem ČTK. Od vedení archivů a vyhledávání backgroundových informací pro ostatní redakce se po roce 2000 těžiště její práce přesunulo k psaní profilů - od analytických, přes výroční nebo nekrology až po přehledy různých neštěstí. Dokumentace ale nezapomíná ani na své původní poslání, kterým je ověřování informací pro klienty i kolegy z četky, je třeba také garantem přepisů jmen a názvů z exotických jazyků do češtiny.
Nejen o profilech a výročích, ale také o jugoslávském autoveteránu, se kterým projel Balkán, nebo o studiích na FAMU jsme si povídali s redaktorem dokumentační redakce Pavlem Lukášem.
Pojďme k tvé práci ČTK. Jak ses k ní dostal?
Přes inzerát v Lidových novinách. Na FAMU, kde jsem studoval produkci, jsem si přečetl inzerát, že četka hledá redaktora. Já jsem si říkal, že produkční asi stejně nebudu, to je strašný stres, na to já nejsem. Tak jsem začal dělat novináře, tam se člověk se stresem fakt nepotká, no ne? (smích)
Vůbec jsem netušil, co to je dokumentační redakce. Co je to ČTK jsem věděl, ale co přesně dělá, to vůbec. A pak jsem dělal pohovor s Petrem Holubcem (tehdejším šéfredaktorem) a on se mě na konci zeptal, co že chci v životě dělat. A já mu řekl, že chci být spokojený člověk, že se nechci stresovat. To místo jsem tehdy nedostal, protože jsem neuměl německy. Ale za 14 dní mi volali zpátky, že se uvolnilo jiné, tak jsem nastoupil.
To jsi ještě studoval?
Jojo, to jsem ještě studoval. Poslední dva ročníky na FAMU jsem dělal při práci. Na FAMU bylo nejtěžší se dostat. Když už člověk není úplně hloupej, tak školu dodělá. Pak si všichni v četce mysleli, že jsem odborníkem na film.
A nelitovals někdy, že jsi nedělal filmového produkčního?
Ne. Já myslím, že na to nemám buňky. To musí být člověk, co chce být pořád v akci a to já nejsem. Já chci mít svůj klid. Novinařina je taky stres, ale je to takový periodický stres, ne neustálý, což produkce a film jsou.
Jak vypadala dokumentační redakce, když jsi do ní nastoupil?
Netušil jsem, co to je. Dneska děláme asi 4500 profilů za rok, to je přes 500 profilů na člověka a rok. Tehdy když jsi napsal jeden profil za týden, tak to jakože bylo! A profil míval 80 řádků minimálně! A vázanou řečí, nebyly žádné factboxy. Tehdy se vedl kartičkový archiv. To byly kartičky rozměru pohlednice a tam se vše psalo. Byla kartotéka lidí, zároveň ti lidi byli v kartotéce návštěv států, pak ještě vztahy mezi státy, když někdo přijel, tak se psali do kartičky jedné, druhé, třetí, odepisovali se lidi, co umřeli. Hrozného papíru!
V roce 2000 skoro neexistoval Google, nejlepší vyhledávač byl AlltheWeb, ten byl boží oproti všemu ostatnímu. Wikipedie byla hudba budoucnosti. Takže člověk trávil většinu času tím, že projížděl zpravodajství a udržoval něco jako četkařskou wikipedii. My jsme vedli stránky ministerstev a úřadů a hlídali vše od personálního obsazení po rozpočty. V redakci bylo tehdy 21 lidí a měli opravdu hodně práce.
Já také vedl vždycky zbraně. Jako obor. Jako dítě jsem odebíral Letectví a kosmonautiku a letadýlka od té doby miluju. Tehdy bylo těžké sehnat informace, jak letadlo létá rychle, jaké může mít zbraně. Dnes člověk klikne na wikipedii a má tam všechno. To tehdy nebylo, našel jsem si ale třeba Federaci amerických vědců, vlastně jediný otevřený zdroj, který k tomu existoval.
Ale postupně jak přibývaly internetové zdroje, tak ubývalo práce pro nás. Nebyl důvod vést tolik záznamů o rozpočtech a lidech, když je to na webu. Nemůžeme suplovat wikipedii. Tak jsme ji začali brát jako zdroj. Většinou sekundární, protože vždycky se snažíme jít přes ni k primárnímu zdroji. Ale papírovou knihovnu různých encyklopedií máme furt.
Co tě nejvíc baví psát?
Autíčka a letadýlka. Na ty si vždycky udělám čas. V dokumentaci plánujeme v dvouměsíčním rytmu, kdy se projede databáze výročí a vyzobe se, co se bude psát. Na wikipedii taky najdeš databázi výročí, ale ta naše databáze ukazuje třeba i výročí v jednotlivých krajích a třeba na 14 dní dopředu a ještě ti najdeme, co jsme k tomu kterému už psali, jaké fotky k tomu máme.
Ale zpátky k letadlům a autům. Hodně věcí už máme napsaných. Hodně jsme doplňovali, aby v databázi byla ta nejslavnější letadla, ta nejslavnější auta. Letadla se hledají dobře, protože to se ví, kdy poprvé letělo. U aut je to problém, protože někde se dočteme, že auto bylo představeno na Ženevském autosalonu v roce 1963 a to je všechno. Víc nenajdeš, i kdyby ses zbláznil. K dobovým novinám z Ženevy se nedostaneme, to bychom museli do nějakého švýcarského archivu a zaplatit kvůli jedné větičce dost peněz, to neděláme.
Profily z dokumentační redakce využívá hodně i četkařský grafik pro své infografiky. Zvlášť ta autíčka a letadýlka má taky rád. A taky si pak s grafikou dost hraje. A na výsledku je to vidět, ty grafy jsou nejenom plné informací, ale i moc pěkné.
Celý rozhovor s Pavlem Lukášem si můžete přečíst na webu ČTK. Audioverze je k dispozici v Četkastu, zpravodajském podcastu ČTK, v aplikacích Dostupný v aplikacích Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts a Lecton.
Jiří Majstr
