Novinky

Nechtěl stresovou práci - a nakonec skončil v ČTK

04.05.2021

Práci domácí, zahraniční nebo sportovní redakce ČTK si dokáže představit asi každý, podobně jako to, co dělá četkařský fotograf nebo kameraman. Horší už to je, když se řekne dokumentační redakce. Ta přitom už po dekády patří k důležitým součástem ČTK. Od vedení archivů a vyhledávání backgroundových informací pro ostatní redakce se po roce 2000 těžiště její práce přesunulo k psaní profilů - od analytických, přes výroční nebo nekrology až po přehledy různých neštěstí. Dokumentace ale nezapomíná ani na své původní poslání, kterým je ověřování informací pro klienty i kolegy z četky, je třeba také garantem přepisů jmen a názvů z exotických jazyků do češtiny.

Nejen o profilech a výročích, ale také o jugoslávském autoveteránu, se kterým projel Balkán, nebo o studiích na FAMU jsme si povídali s redaktorem dokumentační redakce Pavlem Lukášem.

Pavle, už jsi vyjel na první letošní jarní jízdu svým veteránem?

Už jsem ho umyl. To člověk musí na jaře udělat: vyndá auto z garáže, umyje z něj stopy koček, první cesta po nafoukání gum vede do myčky, pak se to uklidí zpátky do garáže, protože se s tím ještě nesmí jezdit, protože na silnicích ještě zůstala sůl a ta by veterána sežrala.

Co to máš vlastně za vůz?

Mám Zastavu 101 z roku 1976, to je jugoslávská verze Fiatu 128, což bylo auto roku 1970. Ve své době to bylo super auto a sem se vozilo asi čtyři roky v 70. letech, protože to s Jugoslávci vyměňovali za škodovky. To byl barter mezi socialistickými zeměmi.

Ty sis ji koupil už tenkrát?

No, tak starý zase nejsem, já to viděl v Zámrsku v bazaru, v roce 2001, my tam máme chalupu. Bylo to takové opuštěné auto, nikdo o něj nestál. V tu dobu mi v Praze těsně utekla krásná Simca 1301, já si chtěl něco takového koupit. A tohle auto na mě vykouklo, stálo deset tisíc, bylo plné náhradních dílů a po prvním majiteli, který se ještě jmenoval inženýr Žvejkal, jak ze Star Wars. Tak jsem si to musel koupit. Pak se to ukázalo jako strašná past, protože každé z těchhle aut je strašně shnilé, nacpal jsem do něj poměrně dost peněz za těch 20 let, co ho mám. Ale je s tím legrace.

Pavel Lukáš se svou Zastavou 101. (Foto Tomáš Miřátský)

Jaká legrace?

Přifařil jsem se k Fiat klubu, vzali mě na milost, jsem vzdálený bratranec. Tam jsem našel hodné lidi, kteří umí udělat plechařinu a servis motoru a tyhle věci. Auto je od toho, aby jezdilo a vzhledem k tomu, že mám vazby na Jugoslávii, tak dojelo třeba do Kragujevace, kde ho vyrobili. Nejjižněji bylo v Albánii pod Ochridským jezerem, jezdili jsme s ním takhle s kamarádem po Balkáně. To se za týden ujede třeba 4000 kilometrů.

A děti ho milují, protože v tom nemusí být v autosedačkách. Moc se to neví, ale když auto nemá vzadu pásy a dítě je starší tří let, tak vzadu může jezdit bez pásů. Navíc je to vzadu takový hezký gaučík. Sice hrozí, že si člověk ty vlastní děti třeba zabije, ale jsou šťastné.

Ty máš hodně osobní vazby na bývalou Jugoslávii, prozradíš jaké?

Mám odtud manželku. Ze Sarajeva. Studoval jsem FAMU, tam vždycky studovala hromada lidí z "Jugo", pak na jednom večírku jsem potkal kamarádku spolužáka.

Mluvíš jazykem své ženy?

Mluvím "jugoslávsky", to moje není ani chorvatština, spíš bosenština, říznutá srbštinou. Učil jsem se totiž za pochodu - nejvíc, když byly děti malé a četli jsme jim "jugoslávské" knížky.

Někde v horách v Černé Hoře. (Foto archiv P.L.)

Pomáhá ti znalost balkánských jazyků v práci?

Já jsem si tuhle oblast, Balkán, adoptoval. V dokumentační redakci sledujeme, co se kde v které zemi děje a znát jazyk dané oblasti je vždycky výhoda. Dneska lze přes google překladač rozumět všemu – maďarštině, albánštině. Ale najít zdroj, a najít ho dobře, je mnohem jednodušší, když člověk umí původní jazyk, než když to dělá přes nějaké překladače nebo sekundární zdroje.

Pojďme víc k tvé práci ČTK. Jak ses k ní dostal?

Přes inzerát v Lidových novinách. Na FAMU, kde jsem studoval produkci, jsem si přečetl inzerát, že četka hledá redaktora. Já jsem si říkal, že produkční asi stejně nebudu, to je strašný stres, na to já nejsem. Tak jsem začal dělat novináře, tam se člověk se stresem fakt nepotká, no ne? (smích)

Chtěl jsi být novinář?

Jo, kdysi na gymplu jsem si říkal, že by mě to bavilo. Koketoval jsem s politologií a historií, to nevyšlo. Ale dostal jsem se na Institut základů vzdělanosti (IZV) Univerzity Karlovy, předchůdce dnešní Fakulty humanitních studií UK. Oni měli představu, že udělají artistickou fakultu, jako bývala ve středověku. Jako že dostaneš základy všeho a pak se rozhodneš, co dál. No a pak po roce za IZV jsem to zkusil na práva a na FAMU a na obojí se dostal. Ono je to na jednom nábřeží, tak jsem si říkal, že to dám. FAMU - to byla taková malá parta, hned jsme se znali, pak jsem přišel na první přednášku na práva a tam sedělo 300 lidí. Tak to jsem si řekl, že tohle nedám. Práva jsem opustil rychle a zůstal jen na filmové produkci.

A zpátky k četce.

Vůbec jsem netušil, co to je dokumentační redakce. Co je to ČTK jsem věděl, ale co přesně dělá, to vůbec. A pak jsem dělal pohovor s Petrem Holubcem (tehdejším šéfredaktorem) a on se mě na konci zeptal, co že chci v životě dělat. A já mu řekl, že chci být spokojený člověk, že se nechci stresovat. To místo jsem tehdy nedostal, protože jsem neuměl německy. Ale za 14 dní mi volali zpátky, že se uvolnilo jiné, tak jsem nastoupil.

To jsi ještě studoval?

Jojo, to jsem ještě studoval. Poslední dva ročníky na FAMU jsem dělal při práci. Na FAMU bylo nejtěžší se dostat. Když už člověk není úplně hloupej, tak školu dodělá. Pak si všichni v četce mysleli, že jsem odborníkem na film.

A nelitovals někdy, že jsi nedělal filmového produkčního?

Ne. Já myslím, že na to nemám buňky. To musí být člověk, co chce být pořád v akci a to já nejsem. Já chci mít svůj klid. Novinařina je taky stres, ale je to takový periodický stres, ne neustálý, což produkce a film jsou.

Jak vypadala dokumentační redakce, když jsi do ní nastoupil?

Netušil jsem, co to je. Dneska děláme asi 4500 profilů za rok, to je přes 500 profilů na člověka a rok. Tehdy když jsi napsal jeden profil za týden, tak to jakože bylo! A profil míval 80 řádků minimálně! A vázanou řečí, nebyly žádné factboxy. Tehdy se vedl kartičkový archiv. To byly kartičky rozměru pohlednice a tam se vše psalo. Byla kartotéka lidí, zároveň ti lidi byli v kartotéce návštěv států, pak ještě vztahy mezi státy, když někdo přijel, tak se psali do kartičky jedné, druhé, třetí, odepisovali se lidi, co umřeli. Hrozného papíru!

V roce 2000 skoro neexistoval Google, nejlepší vyhledávač byl AlltheWeb, ten byl boží oproti všemu ostatnímu. Wikipedie byla hudba budoucnosti. Takže člověk trávil většinu času tím, že projížděl zpravodajství a udržoval něco jako četkařskou wikipedii. My jsme vedli stránky ministerstev a úřadů a hlídali vše od personálního obsazení po rozpočty. V redakci bylo tehdy 21 lidí a měli opravdu hodně práce.

Já také vedl vždycky zbraně. Jako obor. Jako dítě jsem odebíral Letectví a kosmonautiku a letadýlka od té doby miluju. Tehdy bylo těžké sehnat informace, jak letadlo létá rychle, jaké může mít zbraně. Dnes člověk klikne na wikipedii a má tam všechno. To tehdy nebylo, našel jsem si ale třeba Federaci amerických vědců (fas.org) , vlastně jediný otevřený zdroj, který k tomu existoval.

Ale postupně jak přibývaly internetové zdroje, tak ubývalo práce pro nás. Nebyl důvod vést tolik záznamů o rozpočtech a lidech, když je to na webu. Nemůžeme suplovat wikipedii. Tak jsme ji začali brát jako zdroj. Většinou sekundární, protože vždycky se snažíme jít přes ni k primárnímu zdroji. Ale papírovou knihovnu různých encyklopedií máme furt.

Pavel Lukáš na vyhlašování agenturních cen Zlaté pero 2006, kde získal 3. cenu. (Foto ČTK/René Fluger)

Takže ubývalo lidí v redakci?

Ano, ubývalo lidí v redakci. Začalo se taky víc psát než rešeršovat. Oni ti lidi dřív byli taky víc archiváři než novináři. Ostatně i naše redakční fronta je dodneška asm, což si pro sebe vykládám jako archivní směna.

Jaká témata jsi měl na starosti?

Dostal jsem kulturu. Sledoval jsem, kdo je ředitelem kterého divadla, sledoval jsem opravy budov, premiéry. Třeba se skoro nepsaly výroční profily. Dnes máme na každý den jeden, dva, tři velké profily plus třeba pět menších. Pak jsem psal třeba zdravotnictví, časem politiku. Vždycky jak lidi odcházeli, tak se resorty měnily. Dneska všichni děláme všechno. Je nás třetina oproti době, kdy já jsem nastoupil. Pořád ale existuje nějaká specializace, já třeba dělám "exjugo" a kulturní věci, ale když kolegyně a kolegové mají rádi kulturu, tak si vezmou výroční kulturní profily a udělají je taky. Někdo má blíž k Rusku, někdo spíš k Anglii, tak dělá tyhle věci.

Dřív bylo také rozdělení na domácí a zahraniční redaktory, ve směně byli třeba dva zahraničáři a tři domácí. V každé směně a směny byly dvě. Dnes jsou ve směně, a máme tři směny, dva lidé, co píšou všechno. Je to ale pořád nastavené, že jeden je bývalý domácí a jeden zahraničář.

Dnes už máme také v archivu obrovskou řadu profilů, mnoho věcí už jsme nějak zpracovali. My navíc umíme zacházet s infobankou, takže najdeme skoro cokoliv, co tam je od konce 80. let minulého století. Zacházení s infobankou je základ, nemusíme hledat ve wikipedii, máme dobové zpravodajství. Umíme přesně najít, co se v který den stalo, umíme najít přesný čas události podle fleší.

Co tě nejvíc baví psát?

Autíčka a letadýlka. Na ty si vždycky udělám čas. V dokumentaci plánujeme v dvouměsíčním rytmu, kdy se projede databáze výročí a vyzobe se, co se bude psát. Na wikipedii taky najdeš databázi výročí, ale ta naše databáze ukazuje třeba i výročí v jednotlivých krajích a třeba na 14 dní dopředu a ještě ti najdeme, co jsme k tomu kterému už psali, jaké fotky k tomu máme.

Ale zpátky k letadlům a autům. Hodně věcí už máme napsaných. Hodně jsme doplňovali, aby v databázi byla ta nejslavnější letadla, ta nejslavnější auta. Letadla se hledají dobře, protože to se ví, kdy poprvé letělo. U aut je to problém, protože někde se dočteme, že auto bylo představeno na Ženevském autosalonu v roce 1963 a to je všechno. Víc nenajdeš, i kdyby ses zbláznil. K dobovým novinám z Ženevy se nedostaneme, to bychom museli do nějakého švýcarského archivu a zaplatit kvůli jedné větičce dost peněz, to neděláme.

Profily z dokumentační redakce využívá hodně i četkařský grafik pro své infografiky. Zvlášť ta autíčka a letadýlka má taky rád. A taky si pak s grafikou dost hraje. A na výsledku je to vidět, ty grafy jsou nejenom plné informací, ale i moc pěkné.

Z textů dokumentační redakce vychází často i materiály pro četkařskou infografiku. (Infografika ČTK)

Co když vám do pravidelných výročí spadne aktualita, jako třeba teď nedávno Vrbětice?

Tak všechno zahodíš a děláš Vrbětice. Profily ale stejně děláme dopředu, takže se ta plánovaná zpráva spíš odsune.

Jak často vám aktuality nabourávají program?

Furt! Furt. Jak jsem říkal, že jsem nechtěl stresové zaměstnání, tak tady přichází. A s koronavirem ještě únava. Rok a čtvrt děláme každý den koronavirus. Nelze ho pustit z hlavy, protože skoro každý den děláme nějaké přehledy a profily o počtech mrtvých a šíření nákazy a podobně.

Vždycky mě zajímalo, jak zpracováváte texty s výroky politiků. To monitorujete všechny projevy?

To se dělá špatně. Dneska všichni přišli na to, že si budou povídat a budou dělat podcasty a nikdo už nic nepíše. Všichni mají rádi své hlasy a své tváře, pak není v našich silách poslouchat deset hodinových rozhovorů. Na to není čas. Pak jdeme do infobanky, kde už to kolegové nějak zaznamenali. A konkrétní výrok už si pak třeba dohledáme v archivu televize nebo ve Sněmovně.

Umíš si představit aktuální zpravodajství ČTK bez backgroundových informací, které zpracovává vaše dokumentační redakce?

Bylo by to něco za něco. Asi by to bylo ploché. My v sobě máme pořád jakési obrozenectví. Všichni známe "Štrosmajerák", ale nikdo nevíme, kdo to byl Strossmayer. A když se přiblížilo nějaké kulaté výročí, tak jsem napsal profil Josipa Juraje Strossmayera. Přišlo mi to zajímavé. Proč se náměstí jmenuje po něm? Byl to nějaký Němec? Nebo židovský obchodník? Ne! Byl to chorvatský biskup, který povznášel chorvatský národ a kamarádil s Masarykem. A tohle se pořád v dokumentaci snažíme držet, osvěží to zpravodajství.

Analytické profily zase dávají věci do kontextu. Nebo třeba chronologie neštěstí. To máme rozdělené na letecká neštěstí, železniční, lodní, v ČR a ve světě, máme jich asi 40 druhů. Vymysleli jsme systém podle klíčových slov, přidali počet mrtvých, výši škody a tak a s tím pracujeme. Tam jsou počty zastřelených na amerických školách nebo potopená ponorka v Indonésii nebo vyhořelá nemocnice v Bagdádu, kde bylo 80 mrtvých. A teď - je to hodně, nebo málo mrtvých? Nevíš? Tak si v systému zadáš: požár, v Asii, nad 80 lidí, za posledních deset let. A ta chronologie mi ze systému vyjede sama.

A vědí o tomhle klienti ČTK?

Vědí, ale nechtějí to. Oni si to radši nechají „předžvýkat“ od nás. Když dáme fleš, že vyhořela nemocnice, tak oni ví, že jim za půl hodiny dodáme i profil. Oni by na to museli vyškolit člověka, platit ho. Od nás to mají hotové. Tyhle databáze si vedeme sami, jsou provázané s naším redakčním systémem. Vyžaduje to každodenní práci, musí se doplňovat, ověřovat, dopisovat.

Nejradši píše o autech a letadlech, do práce ale jezdí na skútru. (Foto ČTK)

A děláte i klasickou novinařinu, že třeba někomu zavoláte?

Velmi málo. Občas si s někým napíšeme e-mail. Ale jedeme spíš ze zdrojů.

V dokumentační redakci pracuješ přes 20 let. Dovedeš si představit četku bez ní?

Já si umím představit spoustu věcí. Ale myslím, že by pak četka nebyla tak bohatá. Dokumentace je pro zpravodajství hloubka, je to doplněk. Není to základ agentury, tím je denní zpravodajství. My jsme ale ti, kdo mu dávají hloubku a vazby a backgroundy a nezapomínáme po polozapomenuté lidi.

Slovníček pojmů:

- četkařský profil - rozsáhlejší agenturní materiál, může být biografický, analytický nebo třeba chronologický, klíčovým prvkem profilu je jeho přesnost

- výroční profil - vydává se k výročí, ať už narození nebo úmrtí osobnosti či nějaké historické události

- Infobanka ČTK - v užším smyslu slova soubor kompletního zpravodajství ČTK, v českém jazyce je k dispozici od roku 1988, od roku 1992 i v angličtině. Obsahuje politické, ekonomické, historické či geografické údaje, životopisy významných osobností z různých oborů lidské činnosti. V Infobance ČTK jsou také plánovací databáze událostí, dokumentační databáze, sportovní databáze, databáze výročí nebo archiv tištěných médií.

Rozhovor si můžete poslechnout také v podcastových aplikacích Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts a Lecton.

Další novinky