17.12.2025
Denně vyfotí několik desítek snímků z politického, kulturního nebo sportovního světa. S fotoaparátem běhá po soudech, tržnicích i demonstracích. Moc ráda ale fotí i krajiny, svou kočku a hřbitovy. A právě za sérii snímků z pražských Olšanských hřbitovů vyhrála fotoreportérka ČTK Kateřina Šulová v soutěži Czech Press Photo cenu Grand Prahy.
Jak se fotí hřbitovy?
Hřbitovy se fotí krásně, protože tam nejsou lidé. Je to takové morbidní, když to řeknu, protože tam lidé jsou. Ale lidé, kteří žili kdysi dávno.
Co tě přivedlo k focení hřbitovů?
Jako malá jsem dostala knížku Karla Jaromíra Erbena Kytice a zároveň jsme měli s bratrem knížku Co mi liška vyprávěla (pozn. autor Jiří Mahen), což byla série morbidní pohádek, kde nic nedopadlo dobře. Jako v té Kytici od Erbena. To mě fascinovalo. A myslím si, že od té doby mě téma hřbitovů a různých nadpřirozených úkazů, které jsou s nimi spojeny, fascinovalo. A když už jsem pak do ruky dostala foťák, tak to nějak samo začalo.
Pamatuješ si svou první fotku ze hřbitova?
Já jsem začínala focením krajiny, to asi začíná každý. Neuteče vám to, není to rychlé focení, krajinu máte kolem sebe. A hřbitovy? Bydlím na Vinohradech, bydlela jsem v Ondříčkově ulici, což je blízko žižkovského vysílače a tam je židovský hřbitov, takže přes něj. Nicméně to jsem ještě netušila, že je budu fotit nějak víc. Systematičtěji jsem začala fotit na Olšanských hřbitovech, ale nepamatuju se na první fotku. Pak jsem se přestěhovala na Flóru, což je k Olšanským hřbitovům co by kamenem dohodil. O svém volném čase nebo o víkendech skočím na hřbitov, nafotit si něco, uklidnit se.
Máš na Olšanech oblíbený hrob nebo hrobku?
Já už jsem se lekla, že se zeptáš, jestli tam mám svůj hrob! Mám tam spíš oblíbené části. Jsou to ty nejstarší části Olšanských hřbitovů, začínají u Olšanského náměstí. Tam je kaple svatého Rocha a tam mají Olšanské hřbitovy svůj původ. Tam se za morové epidemie v Praze začalo pohřbívat a tam jsou i ty nejstarší hrobky, které jsou už úplně zarostlé.
Co tě na hřbitovech nebo na samotných hrobech tak baví nebo zajímá? Je to ta estetická stránka nebo spíš tajemno, mystično?
Tak i tak. Hřbitovy mají nějakou atmosféru, takovou mýtickou, já to mám navíc hrozně spojené s tou Erbenovou Kyticí. On se v ní strašně zabývá smrtí a ty jeho balady vždycky dopadnou špatně, hodně se odehrávají na hřbitovech a jsou tam duchové. Měla jsem takovou myšlenku, že Kytici zakomponuji do fotek hrobů, aby to trošku evokovalo právě Erbenovy básně.
A potkala jsi někdy na hřbitově nějakého ducha?
Jestli jsem ho potkala, tak jsem ho neviděla. Ale věřím, opravdu věřím, že jsou věci mezi nebem a zemí, které nevysvětlíte. Je tam zvláštní atmosféra a já ji cítím.
V které denní době nejraději na hřbitovy chodíš?
Bohužel doba je trošku omezená, protože v zimním čase se hřbitovy zavírají brzy, protože je tma a taky z bezpečnostních důvodů. Jednou se mi stalo, že mě tam zamkli po zavíračce. Naštěstí je tam vrátnice, kde byl hodný pán, který mi otevřel a taky mi vynadal, co tam tak dlouho dělám.
Ráda bych tam chodila v noci, což se mi poštěstilo tento listopad, kdy byly prohlídky Olšanských hřbitovů v noci. Je tam překvapivě hodně tma, nemají tam žádné veřejné osvětlení, jsou tam všude stromy. Návštěvníci si tam svítili baterkami a to k focení moc není. Ale bylo to zajímavé.
Jak pracuješ se světlem v podmínkách, kde je více méně hlavně tma?
Mně nevadí, když je v létě sluníčko, protože na hřbitově je hodně stromů a různá zákoutí. Ale slunce dokáže nasvítit konkrétní detaily. Mě zajímají detaily, třeba rozpadajících se křížů. Opakuje se tam motiv ukřižování Ježíše Krista, ale jsou tam i jiné sochy, někdy ve stádiu rozkladu, někdy opravdu popraskané nebo se válejí v trávě. A to světlo, to sluníčko mi je ukazuje, nasvítí mi je a ten zbytek je v temnotě.
Zaujal tě nějaký náhrobek nebo hrob nebo třeba nápis tak, že by jsi šla za historií příběhu?
Na Olšanských hřbitovech jsou - už několik let - naučné stezky, kdy lidé, kteří se o to zajímají, semohou dozvědět víc. U hrobů jsou cedulky, kde jsou popsané příběhy rodin nebo lidí, co tam jsou pohřbeni. Nejen slavné osobnosti, ale někdy i docela obyčejné smutné příběhy. Třeba je tam hrob, kde tatínek vyvraždil celou rodinu. Vyvraždil čtyři děti, přišel domů, něco se mu stalo. Je to fascinující, ale nespojuju to s tím, že bych ten hrob hned vyfotila.
Řešíš etické otázky při focení? Přece jenom jsou to místa odpočinku.
Vždycky se chovám slušně. Stalo se mi, že jsem chtěla něco vyfotit nebo mě zaujal nějaký detail na hrobu nebo kříž, k němuž se nedalo jít, aniž bys šlapala na ty bývalé hroby. To se pak vždycky omluvím těm, co tam leží, že je musím překročit.
Byl někdy moment nebo situace na hřbitově, který tě při focení zvlášť zasáhl?
Spíš tam mám oblíbené sochy. Jsou to většinou sochy andělů. Jednomu říkám Alois, protože tam je pohřbený nějaký pan Alois. Byl to, myslím, hudební skladatel, který má nad sebou krásného anděla, který jakoby diriguje, dívá se k nebi a diriguje. A vždycky, když tam jdu, tak se za Aloisem podívám - v jakém je světle, jaké jsou kolem něj stromy, prostě nedá mi to a vždycky za ním zajdu a vyfotím ho. A kousek od něj je další anděl a to je taky můj oblíbenec. Takže spíš mám oblíbené hroby.
Vnímáš celý hřbitov spíše jako dokumentační prostor, anebo je to pro tebe spíš symbolická krajina?
Přesně tak. Jak fotím detaily, evokují ve mně nějaké pocity. Není to pro mě místo, kde budu dokumentovat hrobky. Je to krajina, krajina plná symbolů.
Co je největší výzva při focení hřbitovů?
Myslím, že lidé, co fotí hřbitovy, je fotí pro tu jejich mystičnost spojenou se smrtí. Pořád je smrt něco, čemu nerozumíme. Někdo odejde a není. I já to tak mám, mám na hřbitově babičku a dědu, chodím tam za nimi, povídám si s nimi, protože věřím, že tam někde jsou. Myslím, že je to právě mystičnost, co některé lidi přitahuje. A některé ne.
Stalo se ti někdy, že by tě někdo ze hřbitova vyhazoval?
Ne, naštěstí ne.
Ani fotoaparát nikoho neprovokoval?
Já chodím do těch nejstarších částí, kde je spousta hrobů opuštěných. Nikdy s tím nemám problém. Mám spíš problém, že někteří lidé si tam chodí zaběhat.
Dostaly se některé tvé fotky do fotobanky ČTK?
Když se blíží období Dušiček, tak můj šéf ví, na koho se obrátit a koho na hřbitov poslat. Takže myslím, že určitě téma Dušiček. A teď nedávno jsem fotila na bohnickém hřbitově, hřbitov bláznů se mu říká. Tam jsem se velice těšila. Bude se tam rekonstruovat kaple i celý hřbitov a já tam nikdy nebyla, vždycky jsem o tom jenom slyšela, že to má zvláštní mystiku, že to je tajemný hřbitov. Tam jsme se velice těšila.
Máš zmapované i nějaké další hřbitovy kromě Olšan?
Mám, Malostranský hřbitov. To je hřbitov kousek od Anděla, který byl dlouhá léta zavřený pro veřejnost. Byl zavřený a byl v docela hrozném stavu, protože se tam dostali akorát feťáci a podobná individua. A před několika lety jsem se tam dostala v rámci reportáže. Vím, že tam kdysi fotil i pan Sudek, má odtud nádherné snímky. Tak mi to nedalo a zeptala jsem se, zda by bylo možno ten hřbitov dokumentovat, dokud je ještě ve stavu před renovací. Dopadlo to tak, že jsem dostala na půl roku klíče od Malostranského hřbitova, takže jsem si tam ve svém volném čase nebo o víkendech prostě zajela. Otevřela jsem si Malostranský hřbitov a tři hodiny jsem fotila.
Takže bude další série, tentokrát z Malostranského hřbitova?
Ta série je. Zatím jsem jí nikde reprezentovala, protože jsem přešla na Olšanské hřbitovy, jsou pro mě blíž. A na Olšanech bude focení na hodně dlouho let, tam je strašně malá část zdokumentovaná.
Kromě fotosérie, kterou si vybral primátor Prahy a získala Grant Prahy, může se veřejnost někde seznámit s tvými snímky ze hřbitovů?
Mám soukromý facebookový účet Olšanské hřbitovy. Ještě jsem si neudělala samostatné stránky. Ale dostala jsem kontakty na lidi přímo z Pražských hřbitovů a ty velice zaujalo, jak téma pojímám, že to není dokumentární fotografie, ale ty detaily, sochy, architektura. Takže s nimi začíná spolupráce.
A neplánuješ vydat třeba knížku?
Napadlo mě to. Ale myslím, že knížka by neměla být jen o fotografiích, ale bylo by zajímavé se spojit s někým, kdo buď bude historik a uměl by o hřbitovech něco napsat, anebo oslovit někoho s básnickým střevem, že by k tomu napsal nějaké balady.
Grant Prahy není první ocenění, které Kateřina Šulová v soutěži Czech Press Photo získala. Už v roce 2019 bodovala v kategorii Portréty, kde obdržela první cenu za snímek operní pěvkyně Soni Červené. Jak vznikla vítězná portrétní fotografie, si může poslechnout v podcastovém rozhovoru. Fotoreportérka ČTK v Četkastu také prozradila, jak se kdysi k fotografování dostala, co fotí ráda a co nerada nebo jak se změnilo focení pro zpravodajství za posledních 20 let. Celý rozhovor si pusťte v aplikacích Spotify nebo Apple Podcasts.
