Vážené čtenářky a vážení čtenáři, kolegové a přátelé,

zvu vás k procházce naším novým newsletterem. Uvidíte v něm, že ačkoli covid je samozřejmě dominantním tématem, pro naši agenturu není tématem jediným.

Jsem velice rád, že ČTK se navzdory covidu drží a že naši lidé zvládají veškeré s tím spojené dodatečné pracovní i rodinné povinnosti, stres a nejistotu. Za to jim všem (nejen novinářům) patří obrovský dík. Podrobněji o těch novinářských věcech spojených s covidem hovoří Radka Marková, naše šéfredaktorka.

Velmi zajímavá je činnost naší Akademie, která navzdory covidu nezavřela své brány, ale naopak je otevřela ještě více. Povídáme si se školáky, získali jsme akreditaci ministerstva školství, nabízíme nový kurz.

Mé očekávání předčila naše výstava o cenzuře a manipulacích ve fotografii, kterou jsme odstartovali loni v létě. Tato výstava, která je venkovní, takže na ni pandemie nemůže, už byla na šesti místech v republice a pořád je o ni zájem. Má i svůj pdf katalog, který je zde.

Tato naše třetí exteriérová a putovní výstava (předcházely jí Okamžiky století a Okamžiky sametové revoluce) nám ukázala, že tvoříme něco, co veřejnost umí zaujmout. Proto už chystáme výstavu další. Více o ní prozradíme v textu níže.

Přeji vám pevné zdraví, silné nervy a příjemné čtení

Jiří Majstr

Je to už rok, co ČTK vydala zprávu o prvních třech nakažených koronavirem v České republice. Od té doby vyšlo ve zpravodajství ČTK více než 50.000 zpráv, 20.000 headlinů a přes 1000 profilů s klíčovým slovem koronavirus.

Co všechno se za uplynulý rok změnilo, co se v Četce stihlo a nestihlo a jaké jsou vyhlídky pro rok 2021, hodnotí šéfredaktorka zpravodajství ČTK Radka Matesová Marková.

Kolik místa ve zpravodajství ČTK zabírá dnes koronavirus?

Když jsem si dělala statistiky uplynulého roku, tak v podstatě každá třetí četkařská zpráva nese klíčové slovo koronavirus. Což ale neznamená, že by se v těch ostatních zprávách koronavirus neobjevoval. Někde je okrajově, je to třeba jen zmínka. Ale tam, kde se „gros“ sdělení týká dopadů koronaviru, je to pravdu každá třetí zpráva za poslední rok.

Co odběratelé ČTK na téma koronavirus nejčastěji publikují?

Máme nástroj na monitoring publicity našich zpráv, což je pro nás jedno z důležitých vodítek, ale samozřejmě ne jediné. Jsou to často různé zajímavosti, exkluzivní materiály, ale pokud je něco aktualitou dne, pak to má největší publicitu. Tím, že pandemie ovlivňuje úplně všechno, nelze říct, co je nejčastější.

Které další produkty z multimediálního obsahu ČTK jsou žádané?

Zpravodajství ČTK není jen textové, jsou to i fotky, videa, grafika, audio. Velmi stoupla minulý rok důležitost živých streamů. Streamujeme nejdůležitější tiskovky, kolegové z médií na nás v tomto spoléhají. Popularita streamů rostla strmě poslední tři roky, ale pandemie to ještě akcelerovala. Hlavně z toho důvodu, že všichni novináři nemají přístup na všechny tiskovky, někam se mohou dostat jen on-line formou, někam vůbec ne.

Hodně věcí se za ten rok změnilo. Co bylo z profesního hlediska to nejzásadnější?

Pro mě byl nejzásadnější začátek, kdy jsme komplet převedli provoz ČTK na home office, což bych si nikdy předtím nedokázala představit. Ale nebylo jiné volby. Informací, jak nemoc funguje, bylo tenkrát strašně málo a troufám si říct, že do dneška úplné povědomí nikdo nemá. My jsme pokládali za jedinou možnou variantu minimalizovat výskyt lidí na pracovišti. Během jediného víkendu, v polovině března 2020, jsme provoz převedli na home office a s malými přestávkami, vlastně jen s výjimkou léta, kdy jsme částečně provoz navrátili zpět, jsme v tom stavu dodnes.

Je to pořád hodně složité a já velmi obdivuju a děkuju všem kolegům, kteří v těchto podmínkách pracují. Ona totiž agenturní novinařina není něco, co může počkat, až děti usnou. Je to neustálý vývoj, věc velmi dynamická. Člověk by si řekl, že po roce to bude klidnější, ale opak je pravdou. Zejména v posledních týdnech to opět má dramatické grády a lidé už jsou hodně unavení. Musím říct, že pro některé kolegy, kteří dnes a denně zaznamenávají poslední vývoj a snaží se ho vysvětlit, interpretovat a získal k němu ohlasy tak, aby tomu čtenáři porozuměli, aby měla ostatní média dobré podklady od agentury, je to opravdu hodně velký zápřah. Klobouk dolů před nimi.

Jaký je vlastně zdravotní stav mužstva? Kolik Četkařů už covid-19 prodělalo?

Zatím se stále „držíme“ velmi dobře. Z jarní vlny jsme vyšli výborně, neměli jsme téměř žádný případ. Ze 180 lidí, co dělají ve zpravodajství, jich má během roku potvrzený covid za sebou asi dvacet. A to se bavíme nejen o lidech v Praze, ale i v krajích. Evidentně jsou naši lidi velmi odpovědní.

Po roce si troufám s nadsázkou říct, že Četka má mimořádně silnou imunitu. Tým jako takový je „rezervoár protilátek“. I když někteří občas „padají na hubu“, tým drží při sobě a pokud má někdo propad, tak se snažíme si vyjít vstříc. A to je v této neutěšené době možná jeden z největších léků, který proti tomu můžeme najít.

Spousta akcí se kvůli pandemii nekoná a nekonala. Co se muselo zrušit?

Přesunula se letní olympiáda. Zrušila se velká část sportovních akcí, na které bychom bývali jeli. Loni jsme nejeli ani na americké prezidentské volby, zdálo se nám to složité a nakonec pro nás bylo výhodnější je dělat doma od stolu. Ubylo cest s politiky. Nejsou reportážní cesty.

Z firemních akcí jsme zrušili den otevřených dveří. Četka má narozeniny 28. října, ale v té době už nebylo možné konat velké akce. Zrušili jsme teambuildingové akce jako je Kalmanův memoriál, kdy přecházíme krkonošský hřeben a jdeme k pomníku jednoho z prvorepublikových ředitelů ČTK. Úplně jinou formou jsme museli vymyslet předávání našich redakčních cen, což je každoroční akce v lednu. V podstatě to bylo celé on-line, v Opletalce jsem fyzicky předala ceny pouze absolutním vítězům. Bylo to nakonec velmi milé, byla jsem překvapená, kolik kolegů se on-line připojilo a fandilo ze všech koutů republiky.

A je něco, co se povedlo?

Hlavně je to účast na Letní filmové škole v Uherském Hradišti a naše výstava Nežádoucí okamžiky. U Filmovky jsme měli obrovské štěstí, že jsme mediálním partnerem akce, která se v létě konala jako jedna z mála. A výstava je venkovní, což je formát, který je v dnešní době k nezaplacení. Tedy jedna z mála výstav, která se konat mohla bez ohledu na omezení.

A co budoucnost? Co čeká ČTK v roce 2021?

Čeká nás několik velkých akcí. Jedna z interních, kterou doufám, že naši klienti ani nezaznamenají, bude přechod na novou verzi redakčního systému. Četka si svůj redakční systém vyvíjí sama, jsme v tomto velmi specifičtí. Na přelomu března a dubna bychom to chtěli „přepnout“.

Druhou věcí jsou zpravodajské akce. Na podzim budou volby, což je pro Četku vždycky hodně práce. Už potřetí budou volby spojené s tím, že budeme připravovat šablony na automatickou tvorbu zpráv. Algoritmus s podporou umělé inteligence je napojený přímo na výsledkový servis Českého statistického úřadu, usnadňuje pak práci zpravodajům.

Uvidíme také, jak to bude s olympiádou, zatím se s ní v náhradním termínu v létě počítá.

Bude to rok zase velmi náročný. Doufám, že nám síly vydrží.

Celý rozhovor s šéfredaktorkou zpravodajství ČTK Radkou Matesovou Markovou si můžete přečíst na webu ČTK nebo poslechnout v Četkastu, zpravodajském podcastu ČTK. Dostupný v aplikacích Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts a Lecton.

Fotoreportér ČTK Roman Vondrouš sbírá v posledních měsících mezinárodní i domácí fotografická ocenění. Na konci loňského roku získal hlavní cenu novinářské soutěže Czech Press Photo 2020, letos v únoru pak obdržel jednu z cen v soutěži Pictures of the Year International (POYi), která bývá označována za nejstarší mezinárodní soutěž novinářské a dokumentární fotografie na světě.

Mezinárodní porotu POYi zaujala Vondroušova série snímků fanoušků Bohemians 1905 Praha, kteří kvůli omezením způsobeným pandemií covid-19 sledují zápasy svého fotbalového týmu z žebříků u zdi vršovického stadionu. Skupina fotek s názvem Loajální fanoušci v době covidu získala první cenu v kategorii sportovní série. Více o ocenění zde.

V soutěži tuzemských fotografů pak bodoval se snímkem Dezinfekce, na kterém zachytil muže procházejícího dezinfekční bránou. Výtvarně čisté dílo ocenili porotci za aktuálnost i zvláštní atmosféru, kterou navozuje. "Vyvolává pocity izolovanosti, únavy, rezignovanosti a obav. Klade otázky. Je toto norma? Součást nového běžného života? Jaká nás čeká budoucnost?" uvedl předseda poroty Joe Klamar.

Vondrouš patří k nejvíce oceňovaným českým fotožurnalistům na národní i mezinárodní úrovni. V roce 2013 zvítězil se sérií z Velké pardubické v prestižní mezinárodní soutěži World Press Photo v kategorii sportovních akcí. Loni za řadu snímků z dostihů, jež dokumentuje už 20 let, získal cenu Mezinárodní asociace sportovních novinářů (AIPS). Pravidelně se jeho snímky objevují v měsíčním hlasování o nejlepší fotografii ČTK.

Vondrouš také často vystavuje. Jeho poslední expozice s názvem Fragmenty metropole v galerii Czech Photo Centre byla kvůli protiepidemickým opatřením k vidění pouze on-line. Fotograf při vernisáži vysílané na sociálních sítích představil podrobně některé snímky, na nichž ukazuje Prahu a její obyvatele postižené opatřeními proti pandemii koronaviru.

O šumavských a brdských blokádách, o setkáních s astronauty i světovými politiky, o specifikách psaní z regionů a o čtvrt století v tiskové agentuře s plzeňskou zpravodajkou ČTK Ladou Peškovou.

Před časem jsi napsala na svůj facebookový profil, že je to už čtvrt století, co vyšla v ČTK tvoje první zpráva. Pamatuješ si, o čem byla?

Jasně že nepamatuji. Byla jsem na stáži v Praze, než jsem nastoupila do redakce v Hradci Králové - mé první štace v četce. Chodila jsem se zkušenými kolegy na různé akce a učila se. Ale pamatuji se, že jsem tu zprávu druhý den usilovně hledala v různých novinách, jestli někde nevyšla. A nevyšla.

Jak ses dostala do tiskové agentury?

Nikdy dřív mě nenapadlo, že bych mohla pracovat jako novinář. Studovala jsem v Hradci Králové cestovní ruch a jazyky. Byla jsem naprosto přesvědčená, že budu dělat průvodkyni nebo tlumočnici. Po vysoké škole jsem odjela na jedno z nejhezčích míst na světě - do Skotska k jezeru Loch Lomond. Na jedné báječné farmě se skvělými lidmi jsem strávila úžasný rok. Po návratu domů do malé vesničky na pomezí Pardubického kraje a Vysočiny jsem začala myslet na svoje první trvalé zaměstnání v životě. První inzerát v prvních novinách, které jsem otevřela, hledal zpravodaje ČTK v Hradci Králové. A já tak napůl z legrace odpověděla.

Na konkurzu se sešlo asi 20 lidí. Měli jsme napsat nějaké zprávy, zpracovat dodané materiály. Když jsem viděla, jak jsou všichni sebevědomí a jak rychle odevzdávají splněné úkoly, vzdala jsem to. Napsala jsem tehdejšímu šéfredaktorovi a šéfovi domácí redakce mezi ty zkušební úkoly vzkaz, že se omlouvám, že jsem evidentně přecenila svoje schopnosti a s úsměvem jim nedokončený test odevzdala a utekla domů. Když mi odpoledne šéfredaktor volal, byla jsem si jistá, že mně chce vynadat za drzost. No, ale on mi nabídl místo.

První noviny, první inzerát, první konkurz. Už 25 let. Měla jsem štěstí být u toho, když se vlastně pořád ještě stavěla nová četka. Porevoluční.

Pracovala jsi v krajské redakci v Hradci Králové, teď jsi plzeňskou redaktorkou. V čem je práce krajánků specifická?

Práce v krajích je velmi různorodá. Což je pro mě paráda. Zatímco třeba v Praze se kolegové víc zaměřují na své specializace, my v krajích musíme dělat všichni všechna témata a možná častěji než v Praze musíme jít za nimi a hledat si je. Takže třeba během jednoho dne stihnu zprávu o nočním větru a odstraňování jeho následků, pak sledovanou kauzu u soudu, reportáž o nové vysoce specializované operaci ve fakultní nemocnici a zakončím to zprávou o narození roztomilého mláděte v zoo.

Musíme každý zvládnout jakékoliv téma - domácí zpravodajství i ekonomiku. Hodně jezdíme po celém kraji. Když je třeba, tak prostě překopeš plány, vyskočíš, když tě v půlce noci vzbudí zpráva od hasičů. Píšu zprávy, natáčím zvuky, občas točím videa a párkrát jsem i fotila. Všechno to mě moc baví. Zažila jsem i několik nočních šicht, dnů, které se protáhly přes půlnoc nebo začaly před rozbřeskem. Třeba, když v roce 1999 nějaký muž vyhrožoval v Poličce na radnici granátem a my jsme celou noc venku čekali, jak to dopadne. Byla jsem těhotná, zmrzlá a unavená, ale čekat se muselo.

Nebo když se na Tachovsku v roce 2005 chystala tehdy dost známá akce Czectech a místo konání se do poslední chvíle tajilo. Celou noc jsem sledovala všechny možné informační kanály, vydávala se za natěšeného účastníka akce a snažila se zjistit, kde přesně technoparty bude. Dlouho do noci se pracuje i o volebních víkendech.

Časem ses z Hradce přestěhovala do Plzně. Liší se nějak tvoje psaní se změnou rajónu?

Liší se třeba tím, že v Plzni se ze mě stal opravdový specialista na blokády! Nachodili jsme se s fotografem pěkných pár kilometrů v Brdech a na Šumavě, když jsme nemohli dojet autem na odlehlá místa. V Brdech aktivisté blokovali kótu, kde se uvažovalo o stavbě amerického radaru. Na Šumavě zas další aktivisté blokovali kácení kůrovcem napadených stromů. Jsou to dlouhotrvající akce, na které se chodilo třeba každý den. Často pěšky. A Plzeň se liší, řekla bych, od zbytku země. Vlastně teprve tady jsem si uvědomila, jak na tohle město minulý režim zaklekl. Protože ho osvobodili na konci války Američani, protože tady se už v roce 1953 dělníci vzbouřili proti režimu. Protože místní lidé si to pamatovali a dávali to najevo. Ten patriotismus a vztah k městu je tady hodně silný.

A jak se proměnila práce zpravodaje ČTK za 25 let?

Strašně moc a vůbec. Vůbec ne v tom, co dělá četku četkou - spolehlivost, rychlost, nezávislost, její kredit, úroveň, nároky a v mnohém pozice lídra mezi ostatními médii.

Strašně moc - třeba jen technika. Skoro se stydím říct nahlas, že jsem začínala v době, kdy vlastně ještě nebyl internet. Informace jsme hledali v encyklopedii. Pamatuji se, že začínaly mobily. V Hradci u soudu jsme vždycky novináři po vyhlášení rozsudku běželi k jedinému veřejnému telefonnímu automatu a předháněli jsme se, kdo do své redakce jako první zavolá výsledek soudu. A já jako možná první měla redakční mobil. Takový ten obrovský a těžký jako cihla. A počítače? Když jsem jednou jela z Krkonoš z Hrádečku od prezidenta Havla, měla jsem prapranotebook s napsanou zprávou a potřebovala ji dostat do Prahy. Odpojila jsem kvůli tomu na půl hodiny celou benzinku včetně pokladny od telefonu, když jsem si půjčila kabel a posílala zprávu po telefonní lince.

I jako krajská zpravodajka jsi psala o světových událostech, potkala významné osobnosti ze zahraničí. Kdo byl nezapomenutelný, co ti utkvělo v paměti?

Byla jsem v hřebčíně v Kladrubech nad Labem, když je navštívil princ Philip, vévoda z Edinburghu nebo jordánský korunní princ Hassan bin Talal. V Hradci Králové jsem zblízka zažila návštěvu papeže Jana Pavla II., na Rychnovsku jsme byli v patách Madeleine Albrightové, která při utajované cestě navštívila místa, odkud pocházela její rodina.

Mluvila jsem se spisovatelem Viktorem Fischlem, s mnoha americkými velvyslanci, s nositelem Nobelovy ceny za fyziku Peterem Grünbergem, s astronautem Andrewem Feustelem, který se jako jeden z posledních lidí dotkl Hubbleova teleskopu. Ruku mi podal můj hrdina, astronaut Jim Lovell z misí Apollo 8 a Apollo 13.

Mluvila jsem se všemi novodobými českými a s jedním slovenským prezidentem, při procházce po zoo jsem klábosila s Uriah Heep a ukecala je, aby mi podepsali vzkaz pro dceru, která byla doma se zlomenou nohou.

Velmi zvláštní místo na mém čestném seznamu mají američtí a belgičtí veteráni. Dokud mohou, tak se každý rok tihle víc než devadesátiletí pánové stále vracejí do Plzně, kterou v květnu 1945 osvobodili a která se jim zaryla hluboko pod kůži. A užívají si tu slávu a zasloužený nefalšovaný obdiv.

Celý rozhovor s krajskou zpravodajkou ČTK Ladou Peškovou si můžete přečíst zde.