Novinky

Plzeňská zpravodajka ČTK Lada Pešková: Měla jsem štěstí být u toho

16.02.2021

Šumavské a brdské blokády, setkáních s astronauty i světovými politiky, štrykování dek i příběhy, co dohánějí k slzám. To je čtvrt století krajské zpravodajky Lady Peškové v ČTK.

(Foto Petr Eret, 2021)

Před časem jsi napsala na svůj facebookový profil, že je to už čtvrt století, co vyšla v ČTK tvoje první zpráva. Pamatuješ si, o čem byla?

Jasně že nepamatuji. Byla jsem na stáži v Praze, než jsem nastoupila do redakce v Hradci Králové - mé první štace v četce. Chodila jsem se zkušenými kolegy na různé akce a učila se. Ale pamatuji se, že jsem tu zprávu druhý den usilovně hledala v různých novinách, jestli někde nevyšla. A nevyšla.

Jak ses dostala do tiskové agentury?

Nikdy dřív mě nenapadlo, že bych mohla pracovat jako novinář. Studovala jsem v Hradci Králové cestovní ruch a jazyky. Byla jsem naprosto přesvědčená, že budu dělat průvodkyni nebo tlumočnici. Po vysoké škole jsem odjela na jedno z nejhezčích míst na světě - do Skotska k jezeru Loch Lomond. Na jedné báječné farmě se skvělými lidmi jsem strávila úžasný rok. Po návratu domů do malé vesničky na pomezí Pardubického kraje a Vysočiny jsem začala myslet na svoje první trvalé zaměstnání v životě. První inzerát v prvních novinách, které jsem otevřela, hledal zpravodaje ČTK v Hradci Králové. A já tak napůl z legrace odpověděla.

Na konkurzu se sešlo asi 20 lidí. Měli jsme napsat nějaké zprávy, zpracovat dodané materiály. Když jsem viděla, jak jsou všichni sebevědomí a jak rychle odevzdávají splněné úkoly, vzdala jsem to. Napsala jsem tehdejšímu šéfredaktorovi a šéfovi domácí redakce mezi ty zkušební úkoly vzkaz, že se omlouvám, že jsem evidentně přecenila svoje schopnosti a s úsměvem jim nedokončený test odevzdala a utekla domů. Když mi odpoledne šéfredaktor volal, byla jsem si jistá, že mně chce vynadat za drzost. No, ale on mi nabídl místo.

První noviny, první inzerát, první konkurz. Už 25 let. Měla jsem štěstí být u toho, když se vlastně pořád ještě stavěla nová četka. Porevoluční.

Pracovala jsi v krajské redakci v Hradci Králové, teď jsi plzeňskou redaktorkou. V čem je práce krajánků specifická?

Práce v krajích je velmi různorodá. Což je pro mě paráda. Zatímco třeba v Praze se kolegové víc zaměřují na své specializace, my v krajích musíme dělat všichni všechna témata a možná častěji než v Praze musíme jít za nimi a hledat si je. Takže třeba během jednoho dne stihnu zprávu o nočním větru a odstraňování jeho následků, pak sledovanou kauzu u soudu, reportáž o nové vysoce specializované operaci ve fakultní nemocnici a zakončím to zprávou o narození roztomilého mláděte v zoo.

Zoo Dvůr Králové nad Labem, narození mláděte nosorožce indického. (Foto archiv L.P., 1997)

Musíme každý zvládnout jakékoliv téma - domácí zpravodajství i ekonomiku. Hodně jezdíme po celém kraji. Když je třeba, tak prostě překopeš plány, vyskočíš, když tě v půlce noci vzbudí zpráva od hasičů. Píšu zprávy, natáčím zvuky, občas točím videa a párkrát jsem i fotila. Všechno to mě moc baví. Zažila jsem i několik nočních šicht, dnů, které se protáhly přes půlnoc nebo začaly před rozbřeskem. Třeba, když v roce 1999 nějaký muž vyhrožoval v Poličce na radnici granátem a my jsme celou noc venku čekali, jak to dopadne. Byla jsem těhotná, zmrzlá a unavená, ale čekat se muselo.

Nebo když se na Tachovsku v roce 2005 chystala tehdy dost známá akce Czectech a místo konání se do poslední chvíle tajilo. Celou noc jsem sledovala všechny možné informační kanály, vydávala se za natěšeného účastníka akce a snažila se zjistit, kde přesně technoparty bude. Dlouho do noci se pracuje i o volebních víkendech.

Časem jsi se z Hradce přestěhovala do Plzně. Liší se nějak tvoje psaní se změnou rajónu?

Liší se třeba tím, že v Plzni se ze mě stal opravdový specialista na blokády! Nachodili jsme s fotografem pěkných pár kilometrů v Brdech a na Šumavě, když jsme nemohli dojet autem na odlehlá místa. V Brdech aktivisté blokovali kótu, kde se uvažovalo o stavbě amerického radaru. Na Šumavě zas další aktivisté blokovali kácení kůrovcem napadených stromů. Jsou to dlouhotrvající akce, na které se chodilo třeba každý den. Často pěšky.

A Plzeň se liší, řekla bych, od zbytku země. Vlastně teprve tady jsem si uvědomila, jak na tohle město minulý režim zaklekl. Protože ho osvobodili na konci války Američani, protože tady se už v roce 1953 dělníci vzbouřili proti režimu. Protože místní lidé si to pamatovali a dávali to najevo. Ten patriotismus a vztah k městu je tady hodně silný.

Jak se proměnila práce zpravodaje ČTK za 25 let?

Strašně moc a vůbec. Vůbec ne v tom, co dělá četku četkou - spolehlivost, rychlost, nezávislost, její kredit, úroveň, nároky a v mnohém pozice lídra mezi ostatními médii.

Strašně moc - třeba jen technika. Skoro se stydím říct nahlas, že jsem začínala v době, kdy vlastně ještě nebyl internet. Informace jsme hledali v encyklopedii. Pamatuji se, že začínaly mobily. V Hradci u soudu jsme vždycky novináři po vyhlášení rozsudku běželi k jedinému veřejnému telefonnímu automatu a předháněli jsme se, kdo do své redakce jako první zavolá výsledek soudu. A já jako možná první měla redakční mobil. Takový ten obrovský a těžký jako cihla.

A počítače? Když jsem jednou jela z Krkonoš z Hrádečku od prezidenta Havla, měla jsem prapranotebook s napsanou zprávou a potřebovala ji dostat do Prahy. Odpojila jsem kvůli tomu na půl hodiny celou benzinku včetně pokladny od telefonu, když jsem si půjčila kabel a posílala zprávu po telefonní lince.

I jako krajská zpravodajka jsi psala o světových událostech, potkala významné osobnosti ze zahraničí. Kdo byl nezapomenutelný, co ti utkvělo v paměti?

Byla jsem v hřebčíně v Kladrubech nad Labem, když je navštívil princ Philip, vévoda z Edinburghu nebo jordánský korunní princ Hassan bin Talal. V Hradci Králové jsem zblízka zažila návštěvu papeže Jana Pavla II., na Rychnovsku jsme byli v patách Madeleine Albrightové, která při utajované cestě navštívila místa, odkud pocházela její rodina. Mluvila jsem se spisovatelem Viktorem Fischlem, s mnoha americkými velvyslanci, s nositelem Nobelovy ceny za fyziku Peterem Grünbergem, s astronautem Andrewem Feustelem, který se jako jeden z posledních lidí dotkl Hubbleova teleskopu. Ruku mi podal můj hrdina, astronaut Jim Lovell z misí Apollo 8 a Apollo 13.

Mluvila jsem se všemi novodobými českými a s jedním slovenským prezidentem, při procházce po zoo jsem klábosila s muzikanty z Uriah Heep a ukecala je, aby mi podepsali vzkaz pro dceru, která byla doma se zlomenou nohou.

Velmi zvláštní místo na mém čestném seznamu mají američtí a belgičtí veteráni. Dokud mohou, tak se každý rok tihle víc než devadesátiletí pánové stále vracejí do Plzně, kterou v květnu 1945 osvobodili a která se jim zaryla hluboko pod kůži. A užívají si tu slávu a zasloužený nefalšovaný obdiv.

Setkání se spisovatelem Viktorem Fischlem (vlevo) v Hradci Králové (Foto archiv L.P., 1997)

Potkala jsi i význačné Čechy, na koho ráda vzpomínáš?

Na Václava Havla. Na astronoma Jiřího Grygara, režiséra Vojtěcha Jasného, pilota RAF Miroslava Štanderu, moc si vážím prvního plzeňského biskupa Františka Radkovského. Ráda vzpomínám na hodně lidí, kteří dělali nebo dělají svou práci dobře, zajímavě o ní umí mluvit. Je mi vždycky líto omezeného času i prostoru, který jim můžu ve zprávě na 30 řádků věnovat.

Letecký den CIAF v Hradci Králové a rozhovor L.P. s americkým pilotem stíhačky F-18. (Foto archiv L.P., cca 1998)

A kdo byl nesympatický, dělal třeba problémy s rozhovorem?

Ale nečekáš, že na tohle odpovím, že ne?

Jasně. Někteří lidé jsou nepříjemní a neochotní a dávají dost jasně najevo, co si myslí o novinářích. No, ale je to moje práce se s tím nějak vypořádat. Někdy musí být člověk tak trochu psycholog a odhadnout, jak na koho jít. O to větší odměnou je, když se můžeš bavit s lidmi, kteří opravdu něco umí, něco dokázali, a přesto, nebo možná právě proto, jsou skromní, skvělí, trpěliví, ochotní. A je jedno, jestli jsou to špičkoví jaterní chirurgové, hydrobiolog, který dokázal přirozeným procesem vyčistit rybník v Plzni, hrnčíř, který s rodinou postavil úžasné muzeum v Kolovči, zvířecí záchranář, který pomáhá zraněným divoce žijícím zvířatům, architekt, který pomáhá zachránit chátrající církevní i jiné památky, nebo kasteláni, kteří s láskou pečují o "své" hrady a zámky.

Dobře. Tak jinak - o čem se ti psalo nejhůř?

Těžké je psát o záplavách a spoušti, kterou dokáže voda napáchat. To jsem zažila bohužel několikrát. Těžké je psát o tragických nehodách. Nemám moc ráda soudy. Říká se, že novináři jsou značně otrlí, ale pořád jsou věci, které mě dostanou. Když vidím, co všechno jsou lidé schopní provést, jak dokážou ublížit, z jakých pohnutek. Samozřejmě nejhorší jsou soudy, které řeší ubližování dětem.

Jsou příběhy, které tě dohnaly k slzám?

Teď se mi vybavují dva: Ten první - záplavy na Rychnovsku koncem 90. let. Jela jsem s kolegyní fotografkou do vesničky Kounov, kterou pobořila rozbouřená voda a hrnoucí se masa kamení. Před jedním domem, kterému chyběl kus zdi, se lidé snažili zachránit, co se dalo. A uprostřed té spouště tam jedna paní v kaluži máchala zablácenou, kdysi zářivě bílou naškrobenou dečku po mamince. V celém tom kontextu absurdní, marná a zbytečná činnost. Bylo jasné, že ty bahnem kontaminované věci se stejně budou muset vyhodit. Ale ta paní v tu chvíli den po pohromě vnímala jako nejdůležitější věc právě tohle. Tyhle možná malé a ne tak viditelné příběhy mnohdy zasáhnou nejvíc.

A druhý případ, o kterém se mi pořád hodně špatně mluví, byl případ pěstounky souzené za to, že k smrti utýrala dvouleté svěřené děvčátko.

Na facebooku píšeš, že pracovat pro ČTK je tvoje "práce snů". To je to opravdu taková paráda, nic bys neměnila?

No jo, občas je toho tolik, že si člověk říká, jestli to za to stojí. A v tu chvíli bych to prací snů nenazvala. A když se nahrnou ankety, zakládání a kontrola událostí, pročítání informací a příprava na další den, protáhne se to někdy i do noci. Někdy mám pocit vyhoření, ale pak se oklepu. A pořád to za to stojí.

Je pravda, že mi někdy chybí věci, které jsme dřív možná stíhali víc - léto, okurková sezona, kdy se okolní svět chvilku nehroutí, jen líně plyne. A já mám dost času najít někde zajímavý tip na reportáž, zajet tam s fotografem, udělat na pohodu rozhovor a mít čas na to, abych si pohrála s jeho zpracováním. S audiem, videem, fotkami. Prostě hezká letní odpočinková storka. Jenže jak se všechno zrychluje a spěchá, na tenhle magazínový typ věcí je tak nějak míň času.

Nedostatek ochranných prostředků donutil i novináře vyrábět si vlastní roušky. (Foto archiv L.P., jaro 2020)

Jak bere tvou práci rodina?

Můj partner Petr Eret je fotoreportér - nejdřív jsme spolu dlouhé roky dělali v četce a myslím, že jsme byli dost dobrý tým. Kvůli němu jsem vlastně přesídlila z Hradce do Plzně. Teď fotí pro noviny. Takže tam je to dané, když je práce, oba naskočíme. Volný večer, někdy i volný den se prostě zruší a dělá se, co je třeba.

A moje dcera? Vyrůstala v tom od malička a mám kvůli ní trochu výčitky. Když jí byl rok a čtvrt, vrátila jsem se po mateřské naplno do práce. Navíc změna z Hradce do neznámé Plzně, takže to bylo docela náročné. Jediná babička, která mohla hlídat, 250 kilometrů daleko, takže když odpoledne skončily jesle, museli jsme občas brát dceru s sebou a přehazovat si ji mezi sebou.

Jednou přijel na návštěvu kraje jeden český prezident a já i Petr jsme měli jet do Klatov. Neměla jsem s ním naplánovaný žádný rozhovor, jen jsem měla poslouchat a napsat, co řekl lidem na náměstí. Neměli jsme hlídání, takže asi čtyřletá Zuzka musela s námi. A nechtělo se jí, pochopitelně. Tak jsme jí celou cestu vyprávěli, že tam bude PAN PREZIDENT. Chudinka vůbec netušila, co to znamená, ale tak jsme jí navnadili a namotivovali, že se nakonec na pana prezidenta těšila víc než na Medvídka Pú a čekala něco fakt speciálního. No a pak jsem tam byla s ní v tom davu lidí a pan prezident šel naším směrem a najednou jsme se my dvě ocitly přímo před ním. A přesně v tu chvíli můj blonďatý kudrnatý andílek poznal tu zradu, začal popotahovat a než propukl v hlasitý pláč, se vší hořkostí a hlasitostí prohlásil k panu prezidentovi: "Vždyť je to jen úplně normální pán!"

Co koníčky? Čím se ráda bavíš, jak odpočíváš? Na facebooku jsem viděla, že máš psa.

Pozor, máme dvě klasické vesnické kočky - sedmnáctiletého velmi osobitého pana Neelixe a pětiletého Belmonda, který je velmi krásný, i když ne úplně nejchytřejší kocourek na světě. Psy jsme měli taky dva, ale loni nás opustil v 18 letech náš parťák Bond. Zůstala jen Daisy, která jednou v lednu prostě přišla k našim vrátkům a už s námi zůstala.

A další koníčky? Pořád mě baví cestování, poznávání nových míst a lidí, baví mě moje rozkvetlé lilie a amarylisy. Naprosto nutně pro svou pohodu potřebuji hudbu - ve sluchátkách, v divadle, na koncertě, při jízdě autem. Jsem velký fanoušek plzeňských divadel J. K. Tyla a Alfa. A taky mám ráda ruční práce. Někdy prostě potřebuji si večer o samotě sednout, vypnout po perném dni mozek, zaměstnat něčím obyčejným ruce, pustit si muziku a jen tak si přemýšlet. Takže i dlouho do noci háčkuji. Třeba síťovky. Nechceš jednu?

Chci! Děkuji.

Jeden z koníčků L.P. - háčkování. (Foto archiv L.P., 2020)

A na závěr - je ještě něco, co v tomto rozhovoru nezaznělo a ty bys to ráda řekla?

Chtěla bych dodat jedno. Měla jsem fakt celou dobu štěstí na vážně skvělé kolegy. Bez toho by to nešlo. V Hradci i v Plzni jsem měla a mám štěstí na tým, kde umíme zabrat, vzájemně si pomoct, doplnit se, zastoupit se, podržet se, zajít spolu na oběd nebo na pivo. Při mých začátcích v Hradci Králové to byl kolega Zdeněk Rychtera a fotografka Saša Mlejnková a tady v Plzni kolega Vašek Prokš a teď fotograf Mirek Chaloupka. Skvělí jsou samozřejmě i kolegové ze sousedního Karlovarského, Jihočeského a Středočeského kraje, se kterými čas od času řešíme přeshraniční záležitosti. A taky máme ve směně výborné směnaře, editory a šéfy. A tohle fakt neříkám proto, abych si šplhla, kdyby si to přečetli. Vážně to tak vnímám. Je to jako stroj. Aby dobře šlapal celek, musí dobře fungovat i jednotlivé součástky.

S Ladou Peškovou vedla rozhovor kolegyně Martina Vašíčková. Proto to tykání.

Další novinky