Na příměstském mediálním táboře ČTK Zuřivý reportér se o prázdninách vystřídaly na čtyři desítky dětí, které se učily psát zpravodajské texty, natáčely audia a videa, dělaly rozhovory nebo rozpoznávaly dezinformace. Tři týdenní turnusy organizovala Akademie ČTK.

S presskartou na krku a kšiltovkou s logem ČTK na hlavě si mladí reportéři ve věku od sedmi do 17 let vyzkoušeli různé novinářské profese – zpovídali sportovce i umělce, natáčeli audio i videoreportáže, fotografovali portréty, diskutovali s novinářskými profíky, psali reportáže. K tomu si vyzkoušeli i něco navíc - trénovali baseball, malovali na trička, tančili nebo fotografovali.

"Všechny turnusy byly nabité akcemi. Dětem se hodně líbilo na Policejním prezidiu, kde mluvily s policejními dispečery z Národního operačního centra, a měly možnost vyslechnout si autentické nahrávky z volání na linku 158. Menší děti se těšily do zoo, kde zpovídaly chovatele goril a chovatelku vzácných antilop. Větší mládežníci ocenili debatu s architekty ze studia Four X nebo workshop o dezinformacích a umělé inteligenci s lektorkou z Fak(e)ticky," uvedla ředitelka Akademie ČTK Martina Vašíčková, která celý tábor organizovala a vedla. Z návštěvy zoo a dvou basebalových tréninků vznikly i videoreportáže, které jsou k vidění na Youtube.

Letos se příměstský tábor v národní zpravodajské agentuře konal potřetí. "Poprvé jsme měli turnus i pro starší děti, vlastně už puberťáky, kteří nám vyrostli z předchozích ročníků. Mládežníci mnohem radši diskutovali, než psali, ale zase věděli mnohé o technologiích, ověřování informací, fake news. Nejmenší reportéři nadšeně natáčeli ankety v parcích nebo fotili," dodala Vašíčková. Děti si také prošly zpravodajské sály ČTK včetně newsroomu, dozvěděly se, jak zprávy v ČTK vznikají nebo jak se informace ověřují.

"Nejstarší se podívali i do sklepa ČTK, kde jsou pozůstatky potrubní pošty, nebo do ředitelny, kde jim generální ředitel ukázal místo, na kterém kdysi seděl a debatoval kubánský revolucionář Che Guevara při návštěvě agentury," přidala zajímavosti vedoucí tábora. Nejmladší reportéři zase mají fotku ze střechy historické budovy ČTK. Podrobnější informace ke všem třem turnusům jsou k dohledání na blogu Akademie ČTK nebo na akademickém Facebooku.

Akademie ČTK se na mediální vzdělávaní soustředí celý rok. Organizuje mediální workshopy a exkurze pro všechny typy škol, má speciální kurz pro učitele mediální výchovy, garantuje i výuku vysokoškoláků.

O České tiskové kanceláři, kde pracoval více než čtyřicet let, o "válečném ryku psacích strojů" i budoucnosti s umělou inteligencí, o úspěších i přešlapech agenturního novináře a manažera vyprávěl v červnu v bilančním rozhovoru před odchodem do penze generální ředitel ČTK Jiří Majstr.

Do agentury jste nastoupil v roce 1980. Nestudoval jste však žurnalistiku, ale práva. Jak se z právníka stane novinář?

V mém případě to nebylo tak složité. Já bych zdůraznil to, co mají právníci s novináři společné, a to je význam slov. Jak právníci, tak novináři chápeme, že slova mají význam, a to význam důležitý, a že jenom malinký posun může znamenat velký posun ve vnímání věci. A pak je samozřejmě společná komunikace. Jak právníci, tak novináři komunikují, v obou odvětvích víme a chápeme, kde může docházet ke zkreslením, co je potřeba dovysvětlit. A v obou těch oborech se považuje za vhodné být hutný, zejména v agenturní žurnalistice je hutnost jeden z předpokladů. Takže z tohoto pohledu to nebylo tak složité.

Když jsem šel studovat práva, pokukoval jsem po nějaké práci v zahraničí, řekněme v diplomacii nebo v podobných oblastech. Ale když jsem dostal nabídku jít do Československé tiskové kanceláře, tak mně to připadalo hrozně zajímavé, daleko zajímavější než třeba ta diplomacie. Takže ruka v rukávu byla asi během dvou hodin.

Mezinárodní redakce v 80. letech minulého století bylo něco jiného než zahraniční redakce dnes. Spousta zpráv ze zahraničí se v komunistickém Československu nezveřejňovala. Jak to fungovalo v mezinárodní redakci ČTK?

Bylo tam například více lidí než dnes. Tehdy byly zprávy ze zahraničí rozdělené do několika stupňů. Byly zprávy, kterým jsme říkali “bílé”, to byly zprávy, které se vysílaly do novin. Pak byly zprávy “modré”. Ty chodily v takovém zvláštním bulletinu a část byla skutečně na modrém papíře. Ty byly určeny jenom pro vybrané činovníky strany a vlády. A pak byla ještě takzvaná téčka, což chodilo na žlutém papíře, a to byly zprávy úplně vybrané, těch bylo malinko, údajně chodily jen asi stovce lidí v republice. Je takový kolorit z té doby, že alespoň jedno téčko denně muselo být, aby si ti adresáti nemysleli, že byli ze skupiny těch sta lidí vyřazeni. Takže se přetahovaly někdy věci takzvaně z modráků do téčka, aby prostě aspoň jedno téčko vyšlo.

No, a pak ještě byla další vrstva nad tím, které se říkalo separát. A to se ani v době, kdy jsme měli počítače, nesmělo psát na počítači. Muselo se to psát na psacím stroji a pak to údajně motospojka vezla někam, zřejmě na ústřední výbor KSČ. Já jsem - jako redakční elév - nebyl zasvěcen do těchto informací.

Na první zahraniční post jste šel do Indie. Jak se to stalo?

Chtěl jsem být zahraničním zpravodajem, protože to je jednoduše skvělá práce. A stálý zahraniční zpravodaj prostě v zemi žije, nasaje atmosféru, a je to daleko lepší, než když tam na chviličku jedete na zpravodajskou cestu. To, kam pojedete, bylo limitováno jazykovými schopnostmi. Já jsem neuměl francouzsky natolik, abych mohl jet do francouzsky mluvící země. Naopak angličtinu mám na úrovni rodilého mluvčího, na což mám dokonce razítko, to se nevytahuju. Takže logicky připadaly v úvahu země hovořící anglicky. No a tehdy měla ČTK těch odboček hodně a samozřejmě jste nemohl začínat v New Yorku. Tak jste prostě začínal v zemi, která se brala do jisté míry za lehčí, přestože Indie je samozřejmě hodně těžká země.

Na začátku 90. let jste šel dělat zpravodaje do Spojených států a na začátku tisíciletí do Velké Británie. A v Londýně jste se prý podle některých vašich kolegů naučil pít čaj a přišel na chuť fotbalu. Je na tom něco pravdy?

Obojí je těžká pomluva. Čaj piju odjakživa a s tím fotbalem? Dobře, s tím fotbalem už to není tak těžká pomluva, protože já jsem tady byl na fotbale snad dvakrát v životě a moc mě to nebavilo a tam jsem musel chodit na fotbal nebo na tenis na Wimbledon. Pak, když jsem někde vyprávěl, jak je to hrozný, že musím zase na Chelsea nebo na Arsenal, tak se na mě mnozí dívali závistivými až krvavými pohledy. Ale anglický fotbal se mně prostě líbil, takže z tohoto pohledu jsem mu přišel na chuť. Ale s tím čajem, to bych se znovu teda ohradil, čaj je náš rodinný nápoj.

Je nějaké konkrétní téma nebo významná událost, o které jste psal, na kterou rád, nebo nerad vzpomínáte?

Myslím, že nejintenzivnější práci jsem zažil, když začala první irácká válka. Měl jsem odpolední a na to navazující noční. Což už je snad promlčené, ono se to normálně nesmí, ale my jsme to takhle chtěli a dělali. A ta válka začala v noci. A to už jsme měli na sále CNN, která tehdy byla víc agenturní, než je dnes. Já jsem povolal člověka, který měl pohotovost, Míťu Spanilého, a společně jsme jeli až do rána. Udělali jsme obrovské množství bleskovek a zpráv a opravdu jsme dřeli a jeli hodně z podstaty. A ráno se služba předávala kolem sedmé, tak podle toho i jedete. Tak jsem počítal s tím, že v osm vypadnu. Načež přišel tehdejší směnař a řekl: ty tady, Jirko, zůstaneš, ty máš ty souvislosti. Tak jsem tam dostal ještě celou dopolední směnu. Pan tehdejší šéfredaktor mi přinesl grilované kuře k obědu. To byla hodně, hodně intenzivní akce.

Někdy to bylo i trošičku legrační. Když jsem byl v Londýně, tak tehdejší šéfredaktor měl pocit, že když jsem ten právník, tak bych měl jezdit na takové ty velké bohemikální právní události. Takže kromě toho, že jsem musel na Chelsea a na Wimbledon, tak jsem taky musel na Bahamy dělat extradiční řízení s Viktorem Koženým.

Taky jsem byl první a myslím, že až do dneška asi jediný, kdo ve zpravodajství ČTK veršoval.

Ale! Povídejte.

Když jsem se stal zpravodajem v New Yorku, což bylo někdy v letech 1992 nebo 1993, zjistil jsem, že existuje svátek, který Američany hrozně bere a že se jmenuje Halloween. Dnes tomu bude těžko někdo věřit, ale opravdu, tenkrát to tady skoro nikdo neznal. Tak jsem si říkal, že to je bezvadný, že se to bude psát samo. Psalo, až do té doby, než jsem zjistil, že tam je taková říkačka, která v angličtině zní: „Trick or treat, give me something good to eat. If you don't, I don't care, I'll pull down your underwear.“

Tak jsem si říkal, že když píšu článek víceméně osvětový, tak to nemůžu volně převyprávět a nemůžu to napsat anglicky. Takže nezbylo, než to přebásnit. A vymyslel jsem následující opus: „Dej mi dárek nebo cetku, dej mi něco príma k snědku. Když nedáš, nevadí, odhalím ti pozadí.“

Tohle dílo je dosud součástí Infobanky ČTK. Tenkrát mi z Prahy psali, že jsem první, kdo napsal básničku do servisu ČTK. A takových veselých okamžiků bylo daleko víc. Třeba jsem oženil papeže.

Další zajímavosti z práce zahraničního zpravodaje, ale i to, jak zakládal on-line služby ČTK, co očekává od umělé inteligence, kdy byla zlatá éra agenturní žurnalistiky nebo co se mu za 12 let ředitelovaní podařilo, prozradil Jiří Majstr ve speciálním vydání Četkastu, zpravodajského podcastu ČTK. Mluvil také o nutnosti nezávislosti agentury, o jejím financování nebo o tom, v čem je četka tak výjimečná, že v ní lidé vydrží pracovat desítky let. Četkast si pusťe v aplikacích Spotify, Apple či Google podcast.