Novinky

Tereza Šupová: Zajímavé příběhy mají i obyčejní lidé

10.06.2020

Rozhovor s redaktorkou zahraniční redakce ČTK Terezou Šupovou o mateřství a cestách za obyčejnými lidmi s neobyčejnými příběhy.

Pracuješ v zahraniční redakci ČTK, kde má každý redaktor na starosti určitou oblast podle toho, kterou cizí řečí vládne. Jak jsi na tom s jazyky ty?

Já jsem takový zvláštní případ. Vystudovala jsem práva a bulharštinu s chorvatštinou na filozofické fakultě v Praze. K těm dvěma je podobná srbština, takže umím i ji. Samozřejmě mám angličtinu a z gymplu základy němčiny a italštiny, která mě opravdu baví, ale už jsem toho dost zapomněla, takže je to spíš jen na takovou základní konverzaci. No a před čtyřmi lety bylo v redakci potřeba sehnat někoho na Blízký východ, tak jsem to vzala. A tenkrát mi to nedalo a začala jsem se učit hebrejsky a potom i arabsky.

To jsi i v jazykově rozmanité zahraniční redakci opravdu výjimečný případ! V čem ti tyto jazyky pomáhají?

No, hebrejština se mi dost vytrácí, moc ji nepotřebuji, protože většina hlavních izraelských médií je psaná v angličtině. Ale v arabštině se aspoň snažím pomoci, když děláme nějaké přepisy jmen nebo názvů, to dokážu. Můj zájem o arabštinu začal vlastně už dřív, v době uprchlické krize. Odjela jsem do Řecka a téměř nikdo z těch lidí, kteří tehdy na ostrovy přijížděli, nemluvil anglicky. A mě štvalo, že se jich ani nemůžu zeptat na to, jak se jmenují nebo odkud jsou. Když lidem říkáte něco v jejich jazyku, jsou k vám pak vstřícnější. Takže jsem si tenkrát řekla, že s tím musím něco udělat.

Tvou novinářskou specialitou jsou rozhovory. Proč?

Je to moje srdcovka. Baví mě potkávat zajímavé lidi. Přinášet jejich zajímavé příběhy čtenářům. Vždycky jsem se snažila i nad rámec běžného zpravodajství, a že ho není málo, mít i něco navíc. Myslím si, že to k naší práci patří. Nejen monitorovat, co se děje ve světě, ale taky mluvit s lidmi, kteří ty příběhy ve světě prožívají. Odjakživa, vlastně od roku 2001, kdy jsem začala pracovat v novinách (tehdy v Lidových novinách), jsem se zaměřila na příběhy lidí hlavně z nedemokratických zemí. Psala jsem o lidech z Běloruska, z Barmy, Ukrajiny, Kuby, ze všech zemí, kde jsou stále porušována lidská práva. Příběhy disidentů nebo politických vězňů - to mě zajímalo. A myslím si, že všichni lidé by o nich měli vědět.

S tím jsi přišla i do zahraniční redakce ČTK?

No jo, tam jsem si to taky prosadila. Přestože tohle byla doména spíše lidí z domácí redakce, ale mě to bavilo. Dělala jsem rozhovory třeba ve svém volném čase, když přijel někdo zajímavý do Prahy a já o tom věděla, ráda jsem se s ním sešla. Většinou pak rozhovory vycházely přes domácí redakci. Myslím, že i Četce prospívá, když má občas exkluzivní interview s někým zajímavým.

Většina tvých rozhovorů je opravdu velmi zajímavá, ale také extrémně smutná.

Je to dáno tématem. Často ale v závěru vyzní pozitivně, protože i lidé, se kterými mluvím, se snaží vidět svou budoucnost nadějně. Hodně mi v paměti utkvěl rozhovor s Nadjou Muradovou, který jsem dělala asi před třemi lety. Tehdy to byla čtyřiadvacetiletá dívka, irácká jezídka unesená Islámským státem. Udělali z ní sexuální otrokyni bojovníků IS, věznili ji, znásilňovali. A pak se jí podařilo utéct. Později dostala Nobelovu cenu za mír. Tenkrát, když jsem s ní mluvila, brečela. A já jsem začala brečet taky. Byl to tak strašně silný příběh, hodně dlouho ve mně zůstal.

Byla jsi zvyklá jezdit po světě, v Četce ale zahraniční redaktoři tolik necestují.

I v Četce jsem naznačila, že jsem svolná a že budu jezdit ráda. Dostala jsem se na různé cesty s politiky, někdy dost zajímavé, např. na Ukrajinu, do Doněcka těsně předtím, než tam začala válka. Ale cestovala jsem i bez politiků. Například za uprchlíky na Sicílii. Občas to byly dost hurá akce, v pondělí se rozhodlo a v úterý už jsem seděla v letadle Praha – Řím, Řím – Katánie. V Katánii jsem pak psala týden o příjezdu lodí s uprchlíky, mluvila s místními, navštívila jsem i tamní uprchlický tábor. Za pár měsíců jsem jela na Kos, odkud jsem taky reportovala o uprchlících.

Kde ještě jsi v rámci pracovních cest byla?

Zajímavé byly například press tripy, které pořádá třeba OSN, EU, NATO nebo některé humanitární organizace. Byla jsem takto na Filipínách po řádění tajfunu. Na taková místa by se člověk normálně nedostal. Taky nezapomenutelná byla cesta do Nepálu po zemětřesení. Setkávat se a mluvit tam s lidmi, to byl silný zážitek.

Takže jsi projela celou zeměkouli?

S politiky jsem se dostala třeba do Latinské Ameriky – Brazílie, Peru, Chile, Argentiny, Patagonie. Byla jsem v několika zemích Afriky, v Americe i Asii, Malajsii, Jižní Koreji, Číně. Ale třeba jsem nebyla v Austrálii a na Novém Zélandu, tam bych se chtěla podívat.

Irácký Kurdistán, Irbil, listopad 2014

Teď máš doma tříletého synka a brzy přibude druhý. Nechybí ti dobrodružný život zahraničního reportéra?

Chybí. Ale i teď v mezičase jsem se na pár cest dostala. Když se jede na tři dny, tak to ještě jde skloubit i s rodinným životem. Doufám, že až budou děti starší, podaří se mi k tomu vrátit. Naplňuje mě vidět věci na vlastní oči, nejen psát od stolu.

Cestování po světě ti trošku zbrzdilo těhotenství, nicméně celkem rychle po porodu ses vrátila do práce.

Vrátila jsem se, protože už mi psaní chybělo. První rozhovor na mateřské jsem udělala, když bylo Dominikovi šest měsíců. To bylo jen na zkoušku, abych se do "toho" zase dostala. Pak jsem začala dělat víkendy, a když byl Domčovi rok, už jsem byla v práci dva dny v týdnu. Chtěla jsem dělat práci, která mě baví a být se synem, který mě taky potřeboval. Tohle byl zdravý kompromis.

Teď čekáš druhé dítě, jak to plánuješ s prací?

Do půlroku mi to určitě začne chybět. Určitě začnu přemýšlet, jak by se psaní dalo skloubit s miminem. Vždycky je problém sehnat někoho na hlídání, ale Domča už bude ve školce, a pokud budou fungovat babičky nebo přítel, vždycky se čas nějak najde.

ČTK je v tomto poměrně vstřícná, v poslední době podporuje odchody na rodičovské dovolené i tatínkům.

Zaměstnavatel mi vyšel vstříc maximálně. Vím od kamarádek, že půlúvazky nebo ještě zkrácenější doby firmy nerady dávají. Podle mě je to ale velká chyba, matky s dětmi jsou nejloajálnější zaměstnanci. Mají vztah ke své firmě, rády by pracovaly, ale když nemají možnosti, když jim nikdo nevyjde vstříc, zůstávají doma a vypadnou z profese. Je to začarovaný kruh. Četka je v tomto opravdu super.

Rozhovory děláš i teď, kdy čekáš druhé dítě. Kromě ČTK nově také pro časopis Reportér v rámci nového projektu Reportér Premium.

Ozvali se mi, že připravují projekt, ve kterém půjde o "Rozhovory s lidmi, kteří mají co říct" a že by byli rádi, kdybych byla jedním z autorů. Byla to pro mě nová výzva, možnost něco dalšího se naučit. Zároveň taky ukázat, že i v Četce, v zahraniční redakci, kde si kdekdo může myslet, že sedíme u stolu a překládáme agenturní zprávy, jsou lidé, kteří jsou schopni pracovat v terénu a vést aktivně rozhovory.

Poslední rozhovor pro Reportéra byl se zvoníkem od sv. Víta, mimochodem velmi zajímavý.

On totiž můj taťka je taky zvoník, tak mě napadlo, že by to mohlo být zajímavé. Osobnosti si vybírám sama, nejsem omezená Českou republikou, témata jsou celosvětová. Už jsem si sepsala vlastní seznam lidí, které Reportéru nabízím.

Máš nějaký sen, s kým bys chtěla mluvit?

Není důležité mluvit se slavnými lidmi nebo rovnou celebritami. Zajímavé příběhy mají i obyčejní lidé, jejich příběhy jsou silné. Kdybych ale měla říct jedno jméno, tak asi dalajláma.

Nezměnilo mateřství i tvůj přístup k rozhovorům?

Člověk, který pracuje v zahraniční redakci a za určitou dobu si ve zpravodajství projde různými tragédiemi, teroristickými útoky, katastrofami, tak trochu zcyničtí. Potom už vás věci tolik nedojímají. Ale ano, dnes jsem citlivější na témata týkající se dětí. A je pravda, že mě dojímá víc věcí. Naposledy třeba start kosmické lodi SpaceX, to jsem měla úplně husí kůži.

Díky za rozhovor.

Další novinky