Novinky

Olomoucká redaktorka ČTK Alena Horáková: Někdy jsem jak blecha v kožichu

02.07.2020

Prázdninový rozhovor s olomouckou redaktorkou Alenou Horákovou o dvou dekádách v ČTK, reportážích z věznice Mírov, moravských povodních i olomoucké holubí letce.

V olomoucké redakci ČTK pracuješ už hezky dlouho, nedávno jsi oslavila 20 let od nástupu. Jak se dá tak dlouho vydržet u jednoho zaměstnavatele?

Vždycky jsem chtěla získat vlastní inventární číslo, tak jsem se ho dočkala. Ale vážně, asi to musí splňovat několik podmínek. Hlavně tě ta práce musí bavit, ve vypjatých chvílích se musí vyplavit ten správný adrenalin, člověk k tomu musí mít skvělé pracovní zázemí a hlavně ještě skvělejší kolegy. Já na ně štěstí mám, s BEH (redakční zkratka pro olomouckého kolegu, redaktora ČTK Petra Běhala) jsem začínala a když nám teče do bot, hlavně psychicky, dokážeme se vzájemně podržet dodnes.

Vystudovala jsi češtinu a historii na filozofické fakultě, k tomu máš diplom z žurnalistiky. Už při studiu jsi pracovala v olomoucké redakci deníku MF Dnes. Proč ses nakonec rozhodla pro zpravodajskou agenturu?

V MfD jsem získala novinářské základy, ale krapet jsem se tam na pozici externistky nudila. Dostala jsem téma, třeba napsat nějakou reportáž na půl strany, já to za dopoledne sepsala, v jednu hodinu odevzdala a měla padla. Ostatní tam jeli v rytmu deníkářského stylu a seděli u toho mnohdy až do večera. Nebylo to vůbec akční. Zase jim ale na druhou stranu dnes závidím ten čas a prostor se v něčem šťourat.

Na které své první novinářské počiny v ČTK si pamatuješ?

Upřímně? Vybavují se mi hlavně večírky! Ale nejen ty. Pár měsíců po mém nástupu do ČTK utekl z mírovské věznice dvojnásobný vrah Jiří Kajínek, takže křest jsem měla ostrý. Utekl v neděli a já měla tehdy víkendovou službu. Ráno jsem hned mazala na Mirov a pokrývala pak i soudy na Mírově s bývalými dozorci kvůli jeho útěku. Zažila jsem tehdy i přehlídku všech nejznámějších vězňů, kteří v procesu svědčili a byli tehdy na Mírově "ubytovaní".

Z prvních let u Četky si vzpomínám i na kuriózní soud kvůli smrti nejmenšího psa na světě, čivavy Ondry, ten se táhl několik let a dodnes si v Olomouci na Ondru pamatujeme.

No a mezi první "přírodní" zážitky patřila určitě reportáž o krupobití v Olomouci, kterou jsem psala z auta, ze kterého jsem v té chvíli měla cedník.

Myslíš, že za 20 let budeš stále v ČTK?

To fakt netuším! Ale mám pojistku. Vždycky jsem kolegům říkala, že až ze mě bude holubí letka, ať mě nakopnou. Holubí letka byla u nás v Olomouci pověstná parta důchodců, vysloužilých novinářů, co chodila na kafíčka a chlebíčky a nikdo nevěděl, pro koho nebo co vlastně píšou. Ale fakt netuším, jak dlouho člověk při zdravých smyslech vydrží v zápřahu zpravodajské agentury.

Během dvou desetiletí v ČTK jsi třikrát změnila příjmení.

No jo, kolegové z toho mají legraci, muži se mění, ale četkařská zkratka zůstává, i když už dneska spousta lidí neví, co znamená (zpravodajové ČTK se podepisují většinou zkratkou; Alena Horáková má zkratku FTV odvozenou od svého příjmení Pišoftová, které měla při nástupu do agentury). Já bych to dál nekomentovala. Život je aspoň pestrý.

Zpátky k novinařině. Zaměřuješ se na zpravodajství ze soudních síní, píšeš o kauzách, korupčních aférách.

Mě soudy fakt baví, kdybych nedělala novinařinu, asi bych profesně chtěla stát někde v jednačce, ať už vlevo, vpravo nebo uprostřed. Baví mě sledovat případy od začátku, hlídat si všechny jednotlivé kroky v kauzách a pak to u soudu sledovat. Je to jako film - nechybějí herci, někdy i kaskadéři, zvukový záznam ani kostýmy. Má to děj i vyvrcholení. A když to už kvůli dlouhému ději všichni ostatní kolegové z branže vzdají, a do toho se rozhodne hlavní postava, například šéf lihové mafie, i k překvapení státního zástupce všechno přiznat, má to i sólokaprovou pointu. A navíc se tam člověk opravdu nenudí. Už jsem zažila spícího obhájce, ale i klimbající justiční stráž, nebo z dob Hučínových procesů herce Oldřicha Kaisera, jak dělal své pověstné klíště na zádech justiční stráže, protože se odmítal nechat vyvést.

Ve věznici na Mírově jsi byla několikrát.

Ředitel věznice mi jednou řekl, že to je jako vzít si blechu do kožichu. Vždycky volal: "Hlavně žádná jména!", ale já řadu vězňů, které jsme potkávali, znala od soudů. Myslím, že dodnes tehdejší paní mluvčí věznice s úsměvem vzpomíná na historku, kdy jsem tam vplula v tropických teplotách v oranžových kraťasích a tričku na ramínkách v domnění, že se s vězni nepotkám. Že nám ukážou jen nějakou vězeňskou výstavku. Jenže ona s pobaveným úsměvem otevřela dokořán dveře zaplněné místnosti, kde sedělo tak 50 odsouzených chlapů, sledovalo kapelu a podupávalo do rytmu. Měla jsem krapet zatmění – hudba přestala hrát a všechny oči se upřely na ty oranžové kraťasy. Já jen instinktivně hodila ruce a kabelku před holá kolena a dělala, že tam nejsem. Od té doby na Mírov už jedině v roláku a riflích.

Co dalšího v Olomouckém kraji zpravodajsky pokrýváš?

Kraj máme s kolegou rozdělený podle oblastí i témat. Takže ta práce je poměrně pestrá. Nejlepší akce jsou samozřejmě ty, když je čas a prostor někam osobně vyjet. Reportáže z terénu se také nejlépe píšou – pamatuji si například měření lavin v lavinovém katastru ve Velkém Kotli, kdy na chvilku zabloudila v husté mlze na skútru k mému zděšení i Horská služba. Nebo Půlvánoční běh centrem Olomouce, kdy jsem táhla na bobech ve 30 stupních po Horním náměstí v zimní bundě své dítě, abych si spolu s další stovkou nadšenců připomněla půl roku do Vánoc. Zažila jsem i jízdu na sněholetech v Jezernici nebo si lehla do designové rakve; aspoň už vím, jaké to bude. A úžasné je samozřejmě i setkání se sběrateli všeho možného či pokořování všech možných rekordů. Takže o zážitky rozhodně nouze není.

Olomoucký region byl v posledních měsících několikrát v centru zájmu všech novinářů – nejprve kvůli karanténě a uzavření části kraje kvůli koronaviru, v posledních dnech i kvůli povodním. Jak jste zvládali extrémní zpravodajský zápřah?

Ten letošní půlrok byl fakt fičák. V koronaviru se vyplavil ještě ten správný adrenalin, ucho přilepené k telefonu, věčně u PC... Na druhou stranu to byl hezký pocit, když si tě lidé ukládají do kontaktů, to zjištění, že na Četku fakt spoléhají a telefon vezmou i přesto, že byli sami velmi vytížení. Při záplavách už únava ten adrenalin postupně válcovala. To je druhá stránka agenturní práce: člověk jede, jede a najednou zjistí, že benzin došel už před sto kilometry.

Co tvá rodina v tom všem?

Fakt obdivuji své děti, že se mnou poslední čtvrt rok přežily. Já se potřebovala někdy opravdu soustředit, zavřít se a pracovat. Ale (jedenáctiletý) Honzík měl potřebu mi pořád něco sdělovat – že dodělal úkol, že dostal nový úkol. Jednou jsem se neudržela a zařvala na něj: "Ještě jednou sáhneš na kliku, seš mrtvej!" Pak se není co divit, že se po otevření škol první hlásil do stavu.

Je ještě nějaké téma, které tě minulo, které bys chtěla zpracovat?

No, letěla jsem v balonu i v letadle, ztrácela se v mlze i divoké vodě. Ale třeba jsem se nikdy nepotápěla! Nebo by mě bavilo cestovat mimo republiku. Za reportážemi, rozhovory. Ale vlastně cokoliv nového je fajn a nemusí to být tisíc kilometrů daleko.

V těchto dnech jsi měla být na dovolené v Peru, bohužel pandemie covid-19 ti zhatila plány. Už máš náhradní program?

V těchto dnech jsem měla pádlovat po jezeře Titicaca a další dva týdny šlapat s batůžkem po Peru, ale co už. Nejsem jediná, komu letos padly plány. Já jsem poměrně trajdací typ, ať už pěšky, na kole, motorce či jinými prostředky, takže si léto určitě vynahradím jinak. Ale stejně věřím, že do konce roku s kamarádkou na to Machu Picchu ještě vylezeme! Jsem optimista.

Díky za rozhovor a krásné léto.

Další novinky