Novinky

Kameraman ČTK Hynek Beran: Na svět se dívám hledáčkem kamery

16.07.2020

S kameramanem ČTK Hynkem Beranem o tom, jak se coby mladý gymnazista podíval za odměnu do ČTK, jak začal točit videozpravodajství a co ho baví na streamování.

Jsi náš nejdéle sloužící kameraman, jak ses k téhle práci dostal?

Do ČTK jsem nastoupil v roce 2006 v době, kdy se otevřelo videooddělení. Jsem historicky třetí přijatý zaměstnanec videoredakce ČTK! Nastoupil jsem jako střihač, měl jsem na starosti i technologie a zpracovávání videomateriálů. Postupně jsem v rámci videa vystřídal všechny možné pozice, dnes hlavně točím, ale když není zbytí, tak zaskočím i jako obchodník nebo produkční. Na vizitkách mám napsáno jenom Videozpravodajství, abych se mohl vydávat za toho, kdo je zrovna potřeba.

Hynek Beran v roce 2008, kdy získal Zlatou čočku - 1. cenu v kategorii videozpravodajství v celočetkařské redakční soutěži.

Jaké vzdělání potřebuje člověk, který chce ve videozpravodajství pracovat?

Já vlastně žádné vzdělání v téhle oblasti nemám. Studoval jsem antropologii, ale nedokončil jsem ji. Hlavní přínos té školy byl tak pro mne v tom, že jsem tam potkal svou budoucí manželku.

Ale videozpravodajství mne zajímalo už asi od 12 let. Fakt! Už na základce jsem se zapojil do soutěžního projektu, dělali jsme videoreportáž, kterou jsme pak stříhali s otcem jednoho kamaráda, co byl střihačem v České televizi. Točili jsme o jedné pražské plavecké škole, samozřejmě jsme nic nevyhráli, ale bylo to zábavné. A ukázalo mi to, že mě natáčení a střih docela dost baví.

Po gymplu, když jsem se nedostal na vysokou školu, jsem pracoval v Lize ekologických alternativ, dělal jsem průvodce na jedné z jejich výstav o úsporách energie. Dělali jsme osvětu v oblasti energetických úspor, biopotravin a tak. Kolegové občas vyráběli i nějaká videa, mě to zajímalo, tak jsem je začal stříhat. No a po pár letech mi kamarád, co dělal v Četce, jednou řekl: "Pojď mezi nás, poznáš svět". A přihlásil mě do konkurzu na místo střihače v ČTK.

ČTK jsi ale navštívil ještě předtím, než jsi v ní začal pracovat. Jak to bylo?

To bylo kuriózní! Do Četky jsem se podíval už někdy v druháku na gymplu. Stalo se to tak, že jsem nedaleko Hlavního nádraží našel peněženku; sice už vybranou, bez peněz, ale se spoustou kartiček. Mezi nimi byla i průkazka zaměstnance ČTK. Zavolal jsem té paní a řekl jsem jí, co mám a že jí peněženku vrátím, ale že bych rád na exkurzi do ČTK. Tak mě provedla. To tady byly ještě dálnopisy a myslím, že i potrubní pošta fungovala.

Zpravodajství mě zajímalo už tehdy. Myslel jsem si ale, že budu spíš psát. No a s tou paní jsem se znovu potkal po letech na oslavách stého výročí agentury.

Hynek Beran není jen kameraman, ale mnohdy i režisér, produkční nebo obchoďák.

A nemrzí tě, že nepíšeš?

Já vlastně s textem pracuju i ve videoredakci. Občas překládám, taky píšu komentáře k reportážím. Ale zjišťuji, že to není vůbec snadné. Člověk by to musel dělat pořád, aby mu to šlo. Dnes už mě to tolik neláká.

Jak se v ČTK dělala videa v době, kdy jsi nastoupil a jak se dělají dnes?

Videozpravodajství v Četce začínalo ve velkém stylu. Mnohá média, která chtěla video nabízet, často neměla ani vlastní štáby. O videozpravodajství byl tehdy velký zájem, nebyla konkurence a pro ostatní média ani alternativa. Měli jsme dva štáby, v každém redaktora a kameramana, měli jsme produkci, v té době nás bylo, myslím, osm. Současně se natáčela videa v regionech a na zahraničních pobočkách. Produkovaly se hotové reportáže, s namluveným obsahem.

Doba se ale měnila, postupně si redakce pořídily vlastní kamery, pokročila technika, dnes není problém točit na malé kamery nebo mobily. Redakce a zpravodajské weby dnes chtějí vlastní obsahy, s vlastními redaktory, s vlastním brandem a logem na bambulích mikrofonů. Začaly si točit samy.

Videoredakce ČTK se zredukovala, jsme v ní nyní tři a nějací externisté. Naší hlavní pracovní náplní jsou streamy, tedy živé přenosy, zpravodajské i komerční. Ve zpravodajství se dělají jen zpravodajské sestřihy.

Jak vlastně funguje videoredakce?

Témata a to, co se bude točit, se řídí z centrály, rozhodují šéfeditoři nebo vedoucí redakcí. Jsou věci, které jsou jasné, že se budou dělat. V Praze z 90 procent děláme politiku. V době koronaviru jsem doslova bydlel na Úřadu vlády, to bylo občas i osm hodin čekaní na politiky a hygieniky. Nedělalo se nic jiného a ani se vlastně nic jiného nedělo.

V normálním režimu se snažíme pokrýt to, o čem si myslíme, že klienti chtějí. Někdy sami volají a ptají se, co budeme dělat, aby si podle toho mohli sestavit svůj plán a vlastní štáb poslat třeba někam jinam. Mají tak jistotu, že Četka pokryje zbytek. Kulturní nebo sportovní věci si média často dělají sama, politiku nechávají nám. Když jsou aktuality, neplánované věci třeba v regionech, řeší se to individuálně.

Za epidemie covidu-19 začaly být populární živé přenosy. Jak jsou na tom dnes?

Dnes je zájem hlavně o ně. Streamuje se vše od tiskových konferencí, demonstrací až po kulturní akce. Děláme i komerční videa, kdy přes Protext ČTK zajišťujeme natočení i distribuci jakéhokoliv videoobsahu na zpravodajské weby. Streamy mají své výhody i nevýhody. Pro mě je výhoda, že postprodukci může mít na starosti někdo jiný. Já jsem na akci, dělám přímý přenos a stříhání a další věci hodím na kolegy.

Myslím, že streamy mají svůj velký význam zvláště dnes, kdy je zpravodajství hodně názorové; stream je objektivnější. Ale diváci jsou jiní – ne každý se může dívat dvě hodiny na stream, radši se podívá na tříminutový sestřih. Jsou to zkrátka dvě disciplíny.

Při živých přenosech si kameraman moc pohodlí neužije.

Co je na streamování nejtěžší?

Na živém přenosu je nejtěžší to, že nemáš moc čas věci rozmýšlet, zkoušet. Nemáš tolik času vymyslet kompozici, nemůžeš vypnout kameru a zkusit jiný úhel, jiný záběr… Náročné je to i fyzicky, nemůžeš kameru položit, oddechnout si.

Jak tuhle práci zvládáš? Někdy mám pocit, že všechno natáčíš sám.

Sám bych nedal nic, děsně důležitá je spolupráce s kolegy z audiovizuálního oddělení. Oni zpracovávají výstupy, já si užívám zábavu při natáčení. Ale když nestíhám, tak chodí i do terénu. Velké procento videí je navíc z krajů, kde je vytváří krajští kolegové – buď fotografové, nebo píšící redaktoři a to točení mají navíc ke své běžné práci. Zvláště v případě aktualit jsou krajánci nepostradatelní. Když se někde něco stane, třeba vykolejí vlak, tak než bychom tam dojeli z Prahy, byl by odklizený. Máme štěstí, že všichni redaktoři v Četce jsou schopní a ochotní něco pro videoredakci vyprodukovat.

Streamování z výstavy Komunikace 89 aneb Státní převrat bez internetu, 10. říjen 2019.

Výstava Komunikace 89 aneb Státní převrat bez internetu byla zahájena 10. října 2019 v Praze. Na snímku je kameraman ČTK Hynek Beran.

Co tě na natáčení baví?

Hlavní výhoda, ale i nevýhoda téhle práce je to, že každý den je jiný. Každý den se děje něco jiného, nevíš, co máš čekat. Práce je hodně pestrá, takže člověk se nenudí. Ale to, že se vlastně nikdy nezastavíš, nevíš, jestli budeš mít klid – třeba abys zpracoval manuály pro kolegy nebo trochu poklidil v redakci – je taky velká nevýhoda.

V Akademii ČTK vedeš kurz Jak natočit a publikovat video. Co doporučuješ lidem, kteří chtějí točit dobrá videa?

Hlavní je si dopředu říct, co chceš natočit. Vybrat si třeba nějaký vzor, vědět, co zvládneš a co je nad tvé síly. Dobré je naplnit očekávání diváka, kterému chceš výsledek předat. Technické nedostatky lidé ještě prominou, ale pokud nesplníš to, co od videa čekají, pak je to špatné. Nikdo dnes nekouká na dvouhodinová videa o tom, jak trávíš dovolenou, jak jsi byl v deseti muzeích, jak čekáš deset minut na metro. Všichni chtějí hezké, svižné záběry, nejlépe ještě podkreslené hudbou.

Youtubeři a blogeři nastavili laťku tak, že vše je rychlé. Ale můžou i za to, že roste technická kvalita videí, tomu sociální sítě hodně pomáhají.

Hynek Beran coby lektor na kurzu Akademie ČTK Jak natočit a publikovat video.

Co ty a sociální sítě?

Nic. Jsem sice na všech sociálních sítích, ale jen kvůli informacím. Samotného mě nebaví, publikuju úplné minimum, spíš nic. Obecně jsou videa, která na sociálních sítích frčí, krátká, musí zaujmout do pěti sekund. A musí fungovat bez zvuku. Tím se řídí i stavba videí a my tak vlastně taky stavíme naše videosestřihy – na začátku musí být deset vteřin vizuálně zajímavých záběrů, které shrnou, o čem video bude, a až pak může přijít nějaká mluvící hlava.

Co domácí videa? Natáčíš svou čtyřletou dceru?

No jo, ale podle hesla "kovářova kobyla…". Natáčím, ale asi nikdy nic nezpracuji. U nás videa zajišťuje manželka.

Pomáhá ti kamera dostat se na místa, kam by ses třeba normálně nedostal?

Člověk se podívá na spoustu zajímavých míst, potká spoustu zajímavých lidí, ale vlastně si to moc neužije, protože se musí soustředit na něco jiného. Na svět se dívám hledáčkem kamery a snažím se udělat slušný záběr. To si třeba ani hezkou výstavu neužiju, pořád myslím na záběry.

Ale vždycky mám z akce nějaký pocit a ten se snažím předat dál. Z politického mítinku, z výstavy, z demonstrace… Vždycky to sám nějak vnímám, a byť se snažím být nestranný a nezávislý, vždycky vzniknou záběry, které vidím já. A to také předávám.

A nejzajímavější zážitky?

Třeba když jsme lezli na Žižkovský vysílač, když opravovali anténu. Pustili nás novináře až nahoru do červenobílé špičky. Lezli jsme v takovém úzkém tubusu, moc jsem se tam nevešel, navíc se stativy a vercajkem. Ke všemu tam byla tma a já mám závratě. Záběry jsem tam točil opravdu opatrně.

Ve výšce téměř dvě stě metrů nad zemí na ochozu Žižkovského vysílače, který není přístupný veřejnosti, 4. března 2015.

Žižkovský vysílač v Praze měl 4. března pravidelnou výluku. Na snímku pohled na hlavní město z ochozu vysílače ve výšce téměř dvě stě metrů nad zemí, který není přístupný pro veřejnost.

Nebo dobré bylo, jak jsem jel na člunu po Vltavě s Greenpeace, měřilo se množství mikroplastů ve vodě, to mě bavilo. Nebo jízda s americkými veterány – jel jsem s nimi na džípu a vysílal přímý přenos, měl jsem pořád pocit, že někde spadnu, nebylo se moc kde držet, leda tak kamery, byl to adrenalin.

Nebo jeden z nejzajímavějších zážitků bylo natáčení uvnitř sochy Jana Husa na Staroměstském náměstí. Celý ten pomník je dutý, sestavený z bronzových plátů, které jsou spojené šrouby. Ty šrouby se měnily a celá socha se opravovala a novináře pustili dovnitř. Je fakt zvláštní být uvnitř sochy, v negativu sochy, kde vidíš všechno obráceně. Navíc jsme tam byli dopoledne a bronz už byl hodně rozpálený, měl jsem pocit, že jsem v troubě.

Co historky s politiky?

Jedním z příkladů, kdy jsem prostě točil a myslel až potom, bylo, když na prezidenta Zemana vybafla u volební urny polonahá aktivistka. Vůbec jsem se nezabýval tím, co se vlastně přesně děje, prostě jsem chtěl slušný záběr. Kolegové v redakci hned z přímého přenosu udělali nějaké statické obrázky, které pak ve fotoservisu vydala agentura AP. A u nich je už na věčné časy i moje zkomolené jméno, do kolonky autor napsali "Hyena Beran". Jsem tedy oficiálně novinářská hyena.

Jak vidíš budoucnost klasického videozpravodajství v době streamování?

Já myslím, že určitě nezmizí. Je to stejné, jako kdyby se řeklo, že když vycházejí knížky, nebudou vycházet články. To nejde. Stream je průběžná záležitost, která má jiné diváky, je komplexní a objektivní, nemůžeš nic vystřihnout. Ale doba je rychlá, zpravodajské sestřihy budou pořád třeba.

Další novinky