Novinky

Středočeský kraj je jako koláč s dírou uprostřed, dělíme se o něj, říká četkařský krajánek Jan Kholl

17.11.2020

O tom, jak v krajských redakcích spojují příjemné s užitečným, o nedorozuměních a přešlapech i o tom, jak těžké je kácet stromy v lese, s šéfem středočeských zpravodajů Janem Khollem.

Pamatuješ si na den, kdy jsi přišel poprvé do Četky? Co tě zaujalo?

Na konkurz do ČTK jsem přišel 10. září 2001. Druhý den, jak známo, zaútočila Al-Káida na Ameriku a 12. září mě čekal závěrečný pohovor. Takže jsem hned napoprvé uviděl Četku v plném zpravodajském nasazení, které jsem jako nováček samozřejmě vnímal s velkým respektem. A co mě při první návštěvě zaujalo? Třeba ty gaučíky na chodbě, o nichž jsem si okamžitě pomyslel, že musejí být velmi pohodlné. Nebo obrovské haldy papírů na stolech redaktorů, které vypadaly, že musejí každou chvíli někoho zavalit. Postupně jsem objevoval i další zajímavosti, nepřehlédnutelná byla třeba nůše Vaška Hrníčka.

Do ČTK ses přihlásil záměrně, protože jsi chtěl pracovat jako seriózní, veřejnoprávní novinář?

Myslím, že jsem se v ČTK ocitl omylem. Tu zkratku jsem znal ze zpráv v novinách, o práci agentury jsem nic nevěděl. Sháněl jsem si novou brigádu, už se mi nechtělo dělat přidavače na stavbě nebo doplňovat zboží v hypermarketu (zvlášť když nejsem zrovna dvakrát manuálně zručný). S novinařinou jsem neměl žádné zkušenosti, byl to takový hec, který náhodou vyšel. Napadlo mě, že zůstanu pár měsíců a pak se uvidí. Nakonec se ta moje brigáda trochu protáhla.

Co jsi vlastně studoval? Byla Četka tvoje první zaměstnání po škole?

Do Četky jsem nastoupil ještě na začátku druháku a původně to měla být, jak jsem už říkal, přechodná záležitost. Studoval jsem pedagogickou fakultu, obor český jazyk – občanka, na dráhu učitele jsem ale nepomýšlel. Měl jsem už rodinu a místo na přednášky jsem chodil spíš do práce. Ale takových nás bylo víc. Přišlo mi docela smutné, když se nás po státnicích profesoři ptali, na kterou školu nastupujeme. Jedna spolužačka řekla, že učit rozhodně nebude, protože si našla výnosné místo v realitní kanceláři, další se pochlubila slibnou kariérou v cestovní kanceláři a já jsem to korunoval zmínkou o svém působení v České tiskové kanceláři.

Začínal jsi v pražské redakci; co jsi dostal na starosti?

Začalo to samozřejmě nenáročnými průzkumy, přinášejícími fascinující zjištění, že průměrný Čech se stěhuje v průměru jednou za život. Na tom se toho nedalo moc zkazit. S důvěrou mi bylo svěřeno také psaní policejních bulletinů, které často pojednávaly o tom, jak se nějaká ženská porvala s nějakým chlápkem a dělali při tom kravál, až vzbudili celou ulici.

Asi nejvíc mě bavilo chodit na novinářské filmové projekce. První takovou příležitostí bylo představení Spielbergova snímku A.I. Umělá inteligence. Tehdy jsem ještě netušil, že si na podobných akcích stačí vzít tiskové materiály a zhlédnout třeba jen začátek. Naopak jsem pokládal za nepoctivé, kdybych téměř tříhodinové drama nedokoukal do konce a nevyslechl i obšírnou prezentaci zástupců distribuční společnosti. Výsledkem bylo, že jsem zprávu napsal až večer a v redakci už po mně byla sháňka.

V roce 2006 bodoval Jan Kholl ve vnitroredakční soutěži ČTK Zlatá lupa. Foto ČTK.

Dnes jsi středočeský zpravodaj – proč jsi "zběhl" do kraje?

Stěhoval jsem se z Prahy do Středočeského kraje, a tak jsem se tam rovnou přestěhoval i pracovně. Nutno říct, že Středočeský kraj je podivný slepenec okresů kolem Prahy, které na mapě republiky tak nějak zbyly a navzájem nemají mnoho společného. Chybí mu, právě kvůli Praze, krajské město, přirozené centrum. Má 12 okresů, což je lahůdka při vyplňování tabulek se statistickými údaji. Z povahy regionu vyplývá i to, že s kolegy nejsme tematicky vyhranění. Není to tak, že by jeden dělal kriminalitu, jiný politiku a další třeba divadlo, všichni děláme všechno. Ten kraj je jako koláč s dírou uprostřed, máme ho rozdělený na třetiny a každý si hlídá svůj dílek. Ale v případě potřeby se vzájemně zastupujeme, to je jasné.

Já mám na starosti Berounsko, Příbramsko, Benešovsko, Kutnohorsko a navazující část Prahy-východ a Prahy-západ, kolegové si hlídají zbytek. A pak tu máme krajský úřad, ten byl původně jen "můj", ale v posledních letech se o něj dělíme, protože je to tak praktičtější. Tematicky naše zpravodajství ovlivňuje i to, že je region protkaný dálnicemi, které se paprsčitě sbíhají k Praze. Z toho vyplývá, že naším denním chlebem jsou nehody, ty mě zrovna moc nebaví. Raději píšu třeba o politice, teď řešíme výměnu stráží na kraji, to je určitě zajímavější.

S premiérem Andrejem Babišem a tehdejším ministrem zdravotnictví Adamem Vojtěchem na návštěvě benešovské nemocnice. Únor 2020. Foto archiv J.K.

V čem se liší práce krajského a pražského zpravodaje?

Podle mě se nám v krajské redakci daří lépe spojit příjemné s užitečným. Když třeba v létě jedu z nějaké akce a vidím hezký rybník, tak se můžu zastavit na koupání. V minulosti jsem si takhle krátil dlouhé chvíle při posílání videí. Dnes už je přenos samozřejmě rychlejší, to bych se sotva osmělil. Velmi zajímavé jsou třeba reportáže v pivovarech nebo tam, kde se vyrábí něco dobrého. To asi Pražáky moc nepotká. A nikoho určitě nepřekvapí, že regionální tiskovky se vůbec nepodobají třeba briefingům po zasedání vlády. Je to spíš takové poklidné klábosení.

V roce 2016 při návštěvě prezidenta Miloše Zemana na Čapím hnízdě. Foto archiv J.K.

Je něco nečekaného, zvláštního na tvé práci?

Občas si mě lidé s někým spletou. A to i kolegové z jiných médií. Třeba ze mě jednou na fotce v novinách udělali odsouzeného dopravního policistu, který si nechával peníze z pokut. Také jsem byl pomocníkem fotbalového bosse Chvalovského nebo členem krajského výboru TOP 09. Jeden hejtman si mě chronicky zaměňoval s jiným kolegou z Četky a opakovaně se dožadoval vyprávění zážitků z Afriky. Jiný politik, někdejší ministr, mi zase v esemesce napsal: "Ten rybník není můj!" Vůbec jsem netušil, která bije, a až později jsem zjistil, že si mě spletl s nějakým novinářem, který zkoumal jeho majetkové poměry.

Těch nedorozumění bylo samozřejmě víc a nebylo to pokaždé úsměvné. Jednou se mi třeba nevyplatilo vyrazit na demonstraci pravicových radikálů čerstvě po návštěvě holiče. Jakási bojovně naladěná skupinka odpůrců mě po skončení té akce kvůli krátkému sestřihu mylně považovala za organizátora a zavánělo to konfrontací. Názorovou samozřejmě. Ale vůbec bych se na ně za to nezlobil. On na té demonstraci totiž mluvil do megafonu člověk, který mi byl opravdu trochu podobný.

Všichni četkaři jsou dnes multimediální; taky běháš po akcích s diktafonem a kamerou, abys kromě textu pořídil i audio a video?

A to jsi zapomněla ještě na foťák, ten jsme kdysi taky nafasovali. Ovšem technologický vývoj pokročil a dnes se toho dá hodně zvládnout jen s mobilem. Nemám s tím problém, ale že bych úplně miloval třeba střihání audia, chtěl se v tom rozvíjet a viděl v tom svou budoucnost, to asi ne.

Máš na starosti i koordinaci středočeských zpravodajů a fotografů ČTK, jak ti jde role šéfa?

Označovat se za šéfa by v mém případě bylo poněkud velkohubé. Jsme jen tři píšící redaktoři, takže koordinace není složitá, vyplývá z toho, jak máme rozdělený region, i z našich časových možností. Kolegové Jarda a Sandra jsou úžasní a moc obětaví, vycházíme si vstříc, všechno běží hladce. Nemůžu si stěžovat a byl bych rád, kdybychom v téhle sestavě vydrželi co nejdéle. Pokud jde o foťáky, ty si půjčujeme z Prahy a přilehlých krajů, to už nějaké koordinační úsilí vyžaduje.

Za rychlost, přesnost, spolehlivost a ochotu a za to, s jakou bravurou řídil partu středočeských zpravodajů, získal Jan Kholl v roce 2016 četkařské ocenění. Foto ČTK.

A jak to jde teď, během pandemie koronaviru, kdy by se měla většina akcí pokrývat telefonicky a s kolegy by ses neměl vůbec potkávat?

Pro nás se toho moc nezměnilo, nemáme společnou redakci. Bylo by i nesmyslné ji mít, každý jsme z jiného koutu kraje. Jsme hodně v kontaktu po telefonu a přes sociální sítě. Občas máme i nějaké soukromé setkání, kde probíráme nejen pracovní věci, letos to bylo třeba u Sandry na grilování. V minulosti měla Četka kancelář na Kladně, kde jsem strávil asi rok, ale dojíždět tam denně z Říčan nebyla zrovna výhra. Navíc tam občas zaklepali na dveře zneuznaní básníci, kteří mi nabízeli do "kulturní hlídky" své literární výtvory, nebo lidé v dluhové pasti, kteří si chtěli u Četky sjednat spotřebitelský úvěr.

V nynější době covidové je samozřejmě trošku složitější ta symbióza s dětmi na distanční výuce. Zapnutých počítačů je doma na můj vkus už hodně, ale to je, myslím, běžná denní realita v mnoha rodinách.

Jak nejraději relaxuješ? Prý ti patří kus lesa, kácíš v něm stromy?

Ten les patří mojí mámě a už z něj moc nezbylo, protože ho až na pár dubů a lip sežral kůrovec. Nevím, jestli jsi někdy porážela nějaký strom, ale je to všechno možné, jen ne relax. Zejména pro člověka, který se to pořád ještě učí. Vlastně se mi ještě nestalo, že by mi strom spadl úplně přesně tam, kam chci. Takže relax to určitě není, spíš nervák. Ale na druhou stranu je mi v tom lese dobře a někdy se tam přihodí i zvláštní příhody. Jednou jsem třeba na kraji lesa rozřezával klády na špalky a přišla nějaká paní, že potřebuje prkýnko do kuchyně. Nesměle jsem namítl, že bude lepší zeptat se v nějakém obchodě a že to, co vidí kolem, je dost nekvalitní smrkové dřevo. Vhodnější by podle mě byl třeba ořech, ale paní trvala sveřepě na svém, a dokonce měla požadavek, aby to prkénko mělo kolem kůru. Pak se objevil její manžel, z jeho pohledu jsem pochopil, že si je dobře vědom toho, že se nahnilé dřevo s brouky do kuchyně moc nehodí, ale stejně mě skoro na kolenou prosil, ať jeho ženě vyhovím a to prkýnko jí uříznu, jinak mu doma nedá pokoj. Tak jsem udělal dobrou věc, prkýnko jsem té paní uříznul a toho chudáka zachránil.

Relaxuji tedy spíš na kole, ale nejsem žádný velký závodník. Měl jsem před sedmi lety ošklivý karambol, od té doby jsem opatrnější. Jezdím pravidelně s jednou partou, většina z těch lidí má našlapáno opravdu hodně, takže v té skupině patřím ke slabším kusům. Kromě toho jsem se teď vrátil k běhání, chodím si zaběhat tak čtyřikrát týdně, ale omezuje mě ta covidová večerka. Dřív jsem byl zvyklý vyběhnout třeba v jedenáct večer, to teď není možné.

Co je na práci agenturního zpravodaje nejlepší a nejhorší?

Nejhorší je, že nemáš normální pracovní dobu, protože si samozřejmě nemůžeš naplánovat, že třeba nějaká srážka vlaků bude mezi desátou a jedenáctou dopoledne. Ale to je na tom vlastně i to nejlepší. Že tě pořád něco překvapuje. A i když je to po těch letech už docela rutina, tak se dá vždycky na něčem vykolejit.

Rozhovor vedla kolegyně Martina Vašíčková, proto to tykání.

Další novinky