Novinky

Zpravodaj ČTK Smekal je prvním českým držitelem ceny FIS Journalist Award

04.12.2020

Prvním českým držitelem ceny Mezinárodní lyžařské federace FIS Journalist Award je zpravodaj ČTK Radek Smekal. Federace uděluje ocenění každoročně novináři, který svou prací pomohl rozvoji lyžařských sportů. Smekal píše o lyžování, snowboardingu a dalších zimních sportech už přes 20 let. Zúčastnil se čtyř zimních olympiád. Cenu mu předal prezident Svazu lyžařů ČR Lukáš Heřmanský.

Jsi první český novinář, který dostal cenu FIS Journalist Award. Čekal jsi to?

Vůbec jsem o tom nevěděl! Cenu beru jako ocenění všech lidí, kteří o lyžování psali přede mnou. Jako byli Vladimír Nečas a Jura Pošvář u nás v ČTK nebo Václav Pacina, Pavel Loněk nebo Václav Cibula. Ti mě učili psát o lyžování, ukazovali mi, jak tahle práce funguje.

Radek Smekal (vlevo) převzal cenu FIS Journalist Award od prezidenta Svazu lyžařů ČR Lukáše Heřmanského.

Na olympiádu jsi jel poprvé v roce 2002 do Salt Lake City. Jaký to byl pro tebe zážitek?

No, první olympiáda! Velký zážitek, všechno. Tam byl zlatý Aleš Valenta, ale toho já jsem nedělal, měl ho na starosti kolega Láďa Josef. Já jsem byl na Katce Neumanové, čekala se u ní zlatá medaile ve sprintu, protože tenkrát vyhrála kvalifikaci. Nakonec ale vypadla v rozjížďkách už ve čtvrtfinále, takže oslavné články šly do šuplíku. Ale pak přišla bomba - skoky vyhrál Aleš. Do dneška jsme kamarádi.

Pak přišel Turín v roce 2006.

A zlatá Katka Neumannová s dojemným doběhem! V cíli za ní přiběhla její malá dcerka. To byl velký zážitek i pro novináře. Navíc tam měl medaili i běžec Lukáš Bauer, běžci tehdy opravdu zářili. V Itálii jsme bydleli v horách, u rodiny, která nám i vařila, a když jsme se v noci po celém dni vyhládlí vraceli k nim, měli vždycky připravené fantastické domácí těstoviny.

ZOH Turín 2006

Dohromady jsi byl na čtyřech zimních olympiádách. Co tě zaujalo ve Vancouveru v roce 2010 a před dvěma lety v Pchjongčchangu?

Ve Vancouveru byla nečekaná medaile u štafety běžců a pak medaile Šárky Záhrobské, dnes Strachové. Ta se tenkrát rozešla se svým tátou coby trenérem a byla tam s novým koučem, svým současným manželem. Pro ni to byla velká medaile, velká výhra, ukázala, že umí bojovat sama za sebe.

Ve Vancouveru bodovala i rychlobruslařka Martina Sáblíková, byl jsi u toho?

Ne, já moc "nože" nedělám. Brusle má na starosti kolega Robert Tesař. Když je čas, tak pomůžu s hokejem. Na olympiádách se ale dělá, co je potřeba. Já tedy píšu hlavně lyžování – klasické lyžování, běh, skok, sdruženář, sjezdy, biatlon, boby, saně, snowboard, který se časem stal úspěšnějším než lyže. Na olympiádě jsme ve dvou píšících Četkařích, takže tam se dělá, co je potřeba. Vybírá se podle nadějí na medaili, ostatní se shání telefonem nebo jinak.

Proměnily se nějak lyžařské sporty za těch více než 20 let, co jsi s nimi v Četce začínal?

Mění se úspěšnost sportů. Já už nepamatuji až tak úspěšné skokany, za mě zářili běžci – Neumannová a Bauer. Pak se to časem proměnilo, úspěšní jsme byli v biatlonu a ve snowboardu v podobě snowboardcrossu díky Evě Samkové. Na poslední olympiádě proměnila svoji dominanci v paralelním obřím slalomu ve zlato Ester Ledecká.

Není těch disciplín trochu moc? Stíháš se v tom orientovat?

Je jasné, že sportovce musím sledovat celý rok ve Světových pohárech. Ale ty sporty se nějak vyvíjejí, a jak přicházejí, tak se s nimi seznamuji.

ZOH Vancouver 2010.

Liší se nějak psaní o lyžích a snowboardu? Pořád platí, že "prkna" jsou víc free?

To bylo na začátku, kdy snowboardisté moc olympiádu nebrali, byli free a taková obří akce jim přišla svázaná, sešněrovaná pravidly. Vyprofilovaly se ale disciplíny, které už jsou dnes opravdu profesionální. Hlavní pro propagaci jednotlivých disciplín je úspěch a pak to, jak je samotný sportovec zajímavý a komunikativní. Všichni kdysi sledovali Valentu a dnes skoro nikdo neví, že akrobatické skoky existují. Až skončí Sáblíková, tak zapomeneme na rychlobruslení. Stejné to bude s Ledeckou a paralelními disciplínami na snowboardu. Od minulé sezony, kdy jezdí míň na prkně, tak paralelní obří slalom logicky nikoho tolik nezajímá. Vyjma fotbalu, hokeje a tenisu se dostane sport do popředí zájmu v případě úspěchu a někdy je těžké na něj navázat. Zvlášť, když jde o zcela specifické disciplíny.

Je psaní o zimních sportech něčím jedinečné?

Mně se líbí, že je to venku, na čerstvém vzduchu. I když občas prosedíme hodiny v tiskových střediscích, tak pořád je to venkovní sport, kdy se sportovci musí pořád vyrovnávat nejen se soupeřem, ale i s přírodními faktory. Volejbal v hale je o tom, jací jsou soupeři nebo jak jsi ty sám dobrý. Ale na lyžích nejde jen o soupeře, ale taky o to, jestli umíš jezdit na tomhle sněhu, jestli je mlha, mrzne nebo prší a taje.

Taky mě baví, že se člověk dostane na místa, na která by normálně nejel. Třeba Sierra Nevada je zajímavé lyžařské středisko ve Španělsku, na dohled od Afriky. Tam byl sníh růžový. Vítr tam zavál písek ze Sahary a pro lyžování je to tam velmi specifické. A když člověk vidí jezdit Španěly, kteří to až tak moc neumí, ale jsou nadšení, tak to je hrozně hezké.

Nebo si vezmi Jihokorejce na sněhu! Je těžké si představit, jestli v korejských střediscích, třeba na sjezdovkách, vůbec někdo lyžuje. Běhalo se tam a biatlonovalo na golfových hřištích.

Zprava jeden z autorů Radek Smekal a kmotři Jiří Magál a Kateřina Neumannová křtili knihu ze zimních olympijských her nazvanou ZOH Vancouver 2010. Foto ČTK.

Máš nějaké speciální vybavení pro psaní v zimě?

My, píšící, ne, jsme většinou dole pod kopcem, když začne pršet, vlezeme si do tiskáče, kde můžeme sledovat vše v televizi, a vybíháme do mixzóny na rozhovorory. Vybavení musí mít fotografové, ti mají na sjezdy a skoky třeba mačky a fakt dobré oblečení, jelikož na svahu mohou strávit i hodiny.

Nezapomenutelná byla třeba olympiáda v Pchjongčangu. Tam byla opravdu třeskutá zima. Na mistrovství světa ve Finsku bylo minus 25 stupňů, ale byla to severská zima, nevydrželi jsme na vzduchu dlouho, ale podobalo se to naší zimě. Ta pchjongčangská byla nezvykle suchá, zima lezla do morku kostí a to bylo třeba jen minus 18. Ale pocitově to bylo mnohem nepříjemnější, než co si pamatuji z Finska.

Co si nikdy nezapomeneš nabalit, když jedeš na zimní olympiádu?

Musí se počítat s tím, že se pořád chodí ven a dovnitř, balancovat mezi zimou a teplem. Dnešní termooblečení umožňuje to, že si stačí sundat v teple jen bundu. Dřív to byl jeden svetr, druhý svetr, šála, rukavice. Třeba z Finska jsem si dovezl super severskou čepici, do dneška ji používám, protože je fakt nejlepší.

Je čas se na olympiádě podívat mimo olympijské městečko?

Většinou moc ne. Musí se přejíždět z kopce na kopec, střediska jsou daleko od sebe. Ale třeba v Koreji to šlo. V Pchjongčangu jsme měli velké prodlevy mezi ranními a večerními závody, takže jsme přes den objevovali místní kuchyni. A to já mám rád, asijské nudle a sushi. Vlastně mám z Jižní Koreje dva zážitky – možnost se přes den najíst a asijský záchod, který s čudlíky na teplou a studenou vodu vyleští zadek, až září.

ZOH Pchjongčang 2018.

Kdy jsi zažil největší nervy? Nebo šok?

Na každé olympiádě je to o nervy. Je nás málo. Stihnou se maximálně dva, tři sporty za den, navíc sportovní střediska jsou od sebe 50 až 100 kilometrů vzdálené. Autobus se zasekne v zácpě, tak pak dobíháš slavnostní vyhlášení poklusem. Hodně zpráv se píše v autobusech. To já nedávám, dělá se mi zle. Takže celý den radši nejím. Třeba ve Vancouveru jsem najezdil za 18 dní přes 17.000 kilometrů.

Jednou jsem taky prošvihl zlato. Bylo to na mistrovství světa ve Val di Fiemme v Itálii, to celé mistrovství bylo pro Čechy průměrné. My byli na odvoz domluvení s kolegy z České televize a odjížděli jsme dřív. A on tam Martin Koukal vyhrál královskou běžeckou disciplínu, běh na 50 kilometrů. A já to prošvihl. Naštěstí tam byl na zájezdě s výpravou z Nového Města kolega Jura Pošvář a ten to za mě napsal.

A ten šok? To byla asi Ledecká v Pchjongčangu. Jak vyhrála superobří slalom. Koukala do kamer a nevěřila tomu. My stáli kousek za ní a taky jsme koukali a nevěřili. A její tým – ti byli vytřeštění nejvíc. Bylo to obří překvapení.

Nejezdíš jen na zimní olympiády, ale i na letní, byl jsi také na čtyřech. Letos jsi měl odjíždět do Tokia, kvůli pandemii koronaviru byly ale hry odložené. Pojedeš do Japonska příští rok?

Upřímně? Nejradši bych to už přenechal mladším. Je to opravdu dřina. Ale na druhou stranu taky velká pocta, je to to největší, co v téhle práci můžu dostat. Ale zasloužili bychom si na olympiádách o redaktora víc.

A kterou lyžařskou disciplínu máš rád ty sám?

Sjezdovky a běžky. Na běžky jezdíme na Bedřichov, máme to hodinu a půl od domu, bereme si s manželkou párkrát za zimu volno v týdnu, aby na stopě nikdo nebyl. Nemám touhu běžet Jizerskou padesátku, mám běžky radši na pohodu se zelňačkou.

Na sjezdovky mám v Česku nejoblíbenější asi Rokytnici, když je sníh, tak tam je černá nádherná. V zahraničí jezdím do Alp, mám rád italské s jejich krásnou náturou, ale často jezdíme do rakouských, protože jsou nejblíž.

Mezinárodní lyžařská federace (FIS) každoročně oceňuje novináře nominované jejich národními lyžařskými svazy za jejich propagaci lyžování a snowboardingu. Od roku 1993 bylo oceněno celkem 87 novinářů.

"Radek byl první, který nás z českých sportovních novinářů napadl," uvedl mluvčí Svazu lyžařů ČR Tomáš Haisl. Smekal je podle něj vůdčí osobností mezi novináři, kteří se věnují lyžování. "Má za sebou velkou historii, byl na několika olympiádách a mistrovstvích, zná generace sportovců, trenérů i sportovních funkcionářů. Cena je u něj v těch nejlepších rukách," dodal.

Další novinky