Novinky

Šéf četkařských sporťáků: ČTK si mě vybrala, psaní o sportu byl můj sen

18.12.2020

O fotbale, atletice i akrobatickém lyžování, o olympiádách a posledních 40 letech v ČTK se šéfem sportovní redakce ČTK Ladislavem Josefem, který získal nejvyšší četkařské ocenění Zlaté pero 2020 za celoživotní dílo.

Zlaté pero 2020 za celoživotní dílo předala Ladislavu Josefovi šéfredaktorka zpravodajství Radka Marková. Foto ČTK.

Vystudoval jste právnickou fakultu, místo v soudních síních jste ale skončil v redakci tiskové agentury. Jak se to stalo?

Vystudoval jsem práva, ale právní činnost jsem nikdy nedělal. Hned po právech jsem nastoupil do ČTK. Ale nebylo to tak, že bych si vybral ČTK. ČTK si vybrala mě. Tehdy vedení razilo zásadu, že si vybíralo lidi mimo žurnalistiku, právníky, ekonomy, z filozofické fakulty. Říkali, že psaní nás naučí, ale ze školy jsme měli přinést nějakou přidanou hodnotu – u právníků logické myšlení, u ekonomů ekonomické vzdělání, u filozofů jazyky.

V Četce jste od roku 1980. Kde jste začínal? Rovnou ve sportu?

Četka si mě vybrala původně do domácí redakce. Tenkrát se to dělalo u zkoušek. Ve stejném roce jako mě si vybrali i našeho současného generálního ředitele (Jiřího Majstra). Oba jsme začínali, on v mezinárodní redakci, já měl nastoupit do domácí. Ale ten den, kdy jsem přišel, se nějakým způsobem, nevím ani proč, uvolnilo místo ve sportu. A tehdejší šéfredaktor se mě ptal, jaký mám ke sportu vztah. Byl to pro mě splněný sen, tohle jsem chtěl víc, než psát o zasedání ÚV KSČ. Takže jsem nastoupil hned do sportu.

Se kterými sporty jste začínal?

Jako každý nováček jsem dělal sporty, které nikdo nechce, které nejsou úplně atraktivní. To byly třeba i šachy, které mi pak zůstaly. Psal jsem ale třeba i sportovní gymnastiku, věci kolem spartakiád a podobně. Pak jsem se dostal k fotbalu a atletice, olympijským sportům.

Co vás bavilo nejvíc?

Amatérsky jsem dělal různé sporty, atletiku, hrál jsem fotbal, takže ty. Ale tenkrát byla jiná doba, spousta sportů vůbec neexistovala nebo se o nich nepsalo. Neexistoval florbal, snowboarding, akrobatické lyžování. O spoustě sportů se nepsalo, třeba golf byl považovaný za buržoazní sport, to bylo tabu. Pak to zkomplikovaly emigrace tenistů a hokejistů, o těch se pak psalo minimálně.

Takže se cenzuroval i sport? Jak se řešily zakázané sporty? Četka přece měla i výsledky ze zahraničí.

V nejpřísnějších normalizačních dobách se o nich nepsalo. A to do té míry, že se nevydávaly ani výsledky. Později jsme měli povolené vydávat jen finále. Když pak bylo čtvrtfinále v tenise, tak vyšly jen tři výsledky. A zasvěcení hned věděli, že zřejmě ten čtvrtý bude český tenista - Navrátilová nebo Lendl. Bohužel tehdy nebylo tolik zdrojů, četka na ně měla monopol. Neexistoval internet, sociální sítě, noviny byly v zahraničním zpravodajství odkázané na četku. Na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě to asi bylo, ale ten "normální" provoz vycházel jen v ČTK.

Hodně jste se věnoval fotbalu, s českou fotbalovou reprezentací jste absolvoval více než stovku mezistátních zápasů, byl jste předseda fotbalové sekce Klubu sportovních novinářů. Proč fotbal?

Skoro každý kluk má fotbal nejradši. Já jsem fotbal od dětství hodně hrál. Můj pravzor, legendární sportovní reportér, jeden z bývalých slavných redaktorů ČTK pan Josef Laufer vždycky říkal, že fotbal je sport a to ostatní je tělovýchova.

Ladislav Josef (vlevo) coby předseda fotbalové sekce Klubu sportovních novinářů předává cenu brankáři Petru Čechovi, který v roce 2007 potřetí za sebou triumfoval v novinářské anketě Zlatý míč o nejlepšího českého fotbalistu. Foto ČTK.

Který fotbalový zážitek byl za ty roky pro vás nejsilnější?

Jeden z nejsilnějších byl asi rok 1990 mistrovství světa ve fotbale v Itálii. Ne že by to byl nějaký velký úspěch, naši fotbalisté postoupili do čtvrtfinále a vypadli až po penaltě s Německem, které to pak vyhrálo. Ale zážitek to byl v tom, že šlo o první mistrovství po listopadové revoluci. Když jsme dřív jezdili po světě, tak na zápasech bývala hrstka fanoušků. Jeden autobus, jedno malé letadlo vypravené z Česka, pár emigrantů a jedna dvě vlajky v hledišti. A teď jsme přijeli do Florencie na zápas s Američany a tam bylo 20 tisíc českých fanoušků. S vlajkami a zpívali hymnu, to bylo něco neuvěřitelného, obrovský zážitek.

Byl jsem i ve Wembley, když fotbalisté v roce 1996 hráli ve finále mistrovství Evropy. To byl taky neuvěřitelný turnaj, mužstvu se moc nevěřilo, náš fotograf měl zaplacenou dovolenou už na třetí týden, protože jsme měli vypadnout ve skupině. My jsme ale postupovali až do finále, pak to bylo i s královnou a vyprodaným hledištěm, to byl taky velký zážitek.

A co Nagano?

To bylo také úžasné. Tam to bylo zvláštní ještě v tom, že jsem v té době dělal nejen redaktora v četce, ale zároveň i tiskového mluvčího olympijského výboru. Cože je dnes situace nepředstavitelná, dnes tam mají oddělení šesti profesionálů, kteří dělají vše od sociálních sítí přes tiskovky po akce pro mládež. Četka to tenkrát tolerovala, protože z toho měla výhody. Účast novináře na olympiádě je velice drahá záležitost, zvláště když je to na druhé straně zeměkoule. Dřív jezdil jen jeden novinář, ale v Naganu jsme mohli redakci posílit.

Ale mělo to i svá úskalí, protože Olympijská charta předepisuje, že člen výpravy nesmí pracovat pro média, což jsme řešili tak, že já jsem vydával noviny, Olympijský deník se to jmenovalo. Bylo to ještě v době, kdy internet ještě nebyl tolik rozšířený, takže každé ráno měli všichni Jágrové a Neumannové u snídaně moje zprávy, které jsem stáhnul z četky. A tam jsem publikoval i rozhovory, které jsem se sportovci dělal a tím jsem je poskytl i dalším novinářům jako servis olympijské výpravy. A tím jsme neporušili literu Olympijské charty a mohli jsme to takhle dělat. Ale najednou jsem tím byl na druhé straně barikády, byl jsem jedním z nich, olympioniků, měl jste stejné tepláky jako Jágr, chodil jsem do stejné jídelny, takže se ke mně chovali asi trošku jinak. A mohl jsem je lépe poznat.

Změnil se nějak fotbal za posledních 40 let, co o něm píšete?

Určitě změnil. Když vidíte záznamy ze zápasů ze 70. a 80. let, tak se určitě změnil. Jednak se zrychlila hra, je dynamičtější, tvrdší, atletičtější. Z novinářského pohledu je asi důležité to, jak se změnily vztahy ve fotbale, vztahy k hráčům. V 80. letech nebylo problém si s fotbalisty zajít do hospody na pivo, zavolat jim, sehnat si informace. Oni pak taky věděli, že na ně nikdo nebude číhat za rohem s foťákem.

Dnes máte mnohem víc informací ze sociálních sítí, internetu, ale na druhou stranu se k hráčům a trenérům nedostanete. Stojí tam hradba PR oddělení a tiskových mluvčí a jste odkázáni na to, co oni vám pustí. Já když jsem s fotbalem začínal, nebyl problém zavolat v pátek na Letnou panu trenérovi Ježkovi, což byla legenda, trenér mistrů Evropy, a chtít po něm, co jsem potřeboval do zprávy. Dnes je to nepředstavitelné.

A nedopadne to nakonec tak, že každý sportovec bude mít twitterový nebo instagramový účet a novináři už nebudou potřeba?

Asi se to k tomu trošku blíží. Bohužel. Nezávidím svým nástupcům.

Fotbalová otázka na tělo: fandíte Spartě, nebo Slavii?

O mně se to ví, nebudu to tajit, od malička jsem byl sparťan, vždycky Spartě. Teď zrovna neprožíváme moc radostné období, ale věřím, že se to zase změní.

Tým ČTK na halovém turnaji Sorry Cup někdy v polovině 90. let. Ladislav Josef dole uprostřed, ze současných četkařů je na snímku ještě Filip Dušek (nahoře třetí zprava). Foto archiv LJ.

V roce 1988 jste byl jako jeden ze čtyř českých novinářů na olympijských hrách v Soulu. Jižní Korea tehdy neudržovala diplomatické vztahy s komunistickými státy. Jak jste se tam tenkrát dostal a jaké to tam bylo?

Dostali jsme se tam celkem bez problémů, olympiáda poskytuje určité výhody, dostanete oprávnění ke vstupu jako akreditovaný novinář, to nebyl problém. Než jsme tam letěli, tak si nás velvyslanectví Severní Koreje pozvalo a udělalo přednášku o tom, jak je to tam hrozné, že tam v žádném případě nemáme jezdit, že tam hned dostaneme AIDS a takové věci.

Olympiáda to byla asi jedna z nejhezčích, byla zajímavá exotikou, přístupem Korejců, kteří jsou velmi vstřícní a velmi přátelští.

Jak jste z Koreje reportoval?

Tehdejší naše technika se vůbec nedá srovnávat s dneškem. To je úplně jiná disciplína, žádné laptopy, žádné mobilní telefony, neexistoval internet, digitální fotografie, nic z toho. Máte jedinou výzbroj - jako naši předkové před sto lety – tužku a blok. Zprávy jsem telefonoval, ale ani to nebylo jednoduché. Ráno jsem vyrazil na nějaké sportoviště, pak na další a další, celý den jsem si do bloku psal různé rozhovory, poznámky a přijel jsem v devět, v deset večer do naší novinářské vesnice a měl jsem domluvené, že budou telefonovat z Prahy. Tak jsem pak hodinu a půl diktoval jednu zprávu za druhou. Nabírali to stenografové, ti se střídali u toho mého diktování.

Díky časovému posunu a díky tomu, že nebyl internet, jsem byl ale v pohodě, pořád jsem byl doma za hvězdu, protože druhý den jsem měl celé stránky v novinách.

Svět bez mobilních telefonů si už dnes umí málo kdo představit.

První úkol, když jsme někam přijeli třeba s fotbalisty, bylo zajistit si spojení. Nemohli jsme si dovolit jako Reuters nebo velké agentury zaplatiti si za 300 švýcarských franků telefon na tribunu. Čeští novináři se den před zápasem rozběhli po stadionu a hledali nějaké místo, kam by nám mohli (z redakce) o poločase zavolat. Různé kanceláře, dílny, v Barceloně, kde hrála Sparta, byla novinářská místa úplně nahoře, stadion pro 100.000 lidí a já jsem o poločase běžel někam do podzemí, kde jsem si našel spřízněnou duši, nějakého člověka, údržbáře, který byl ochotný mě nechat u telefonu. To samé po druhém poločase.

Jezdil jste také na olympijské hry, na kolika jste byl?

Celkem na šesti. Třikrát jako olympijský mluvčí, třikrát jako redaktor ČTK.

Tiskovým mluvčím české olympijské výpravy jste byl kromě Nagana ještě v Sydney a Salt Lake City. Co to obnášelo?

Všechno, co mluvčí jakékoliv jiné organizace dělá - styk s médii. Kluci z médií mě naštěstí znali a já jsem zase z četky věděl, co oni potřebují. Snažil jsem se, co nejvíc jim práci usnadnit. Ještě po letech pak vzpomínali, že takové už to nikdy nebude. Když chtěli Neumannovou, tak měli Neumannovou, když chtěli Jágra, tak přestože neměl náladu a nechtěl si povídat, tak šel, dokázal jsem ho přemluvit. V Naganu jsem vydával časopis, to byla taky kuriozita.

A vzniklo i pár přátelství, za všechny byl asi jmenoval Aleše Valentu, který se stal v Salt Lake City olympijským vítězem v akrobatickém lyžování. V Naganu ho ještě nikdo neznal, stejně jako nikdo neznal akrobatické lyžování. Ani já jsem o tom sportu nevěděl absolutně nic a teď jsem o něm měl psát. Všechna ta hantýrka, co je salto, vrut, double, tři plus dva. Tak jsem si s Alešem a jeho trenérem sedl jednou večer a oni mi udělali nalévárnu, abych o tom vůbec mohl psát. Vždycky jsem hledal někoho, kdo je schopný mi o tom sportu říct víc, vysvětlit mi věci.

Od roku 1997 jste vedoucím sportovní redakce ČTK, vašima rukama prošla řada sportovních a nejen sportovních novinářů. Poznáte na nováčkovi, jestli bude dobrý novinář, jestli má cit pro psaní?

Na první pohled asi ne, poznám to po měsíci, dvou, třech. Ale poznat se to dá. Pro mě bylo vždycky důležité to, jak to člověka baví, jak je nadšený pro práci, co je ochotný pro ni obětovat. To ostatní se naučí.

Mě potěší, když mi někteří - nejen Četkaři, ale i lidé, co jsou na pozicích tiskových mluvčí, napíšou, že jsou mi vděční za šanci, kterou u nás dostali a že se toho u nás hodně naučili. To je odměna největší.

Porada sportovní redakce, Ladislav Josef uprostřed. Foto ČTK.

Co by měl umět dobrý sportovní novinář? Jenom nadšení asi nestačí.

Dobrá je jazyková příprava, kvalitní čeština, minimálně angličtina a případně další jazyk. A pak samozřejmě znalost sportu. Tu ale nedostanete na žádné škole. Tu člověk dostává ze života. Já se od malička o sport zajímal, dělal jsem si svoje tabulky a koukal v televizi na atletiku. A když tam Štěpán Škorpil říkal, že někdo je šestý v letošních tabulkách, tak jsem u televize vykřikoval, že je pátý.

Není nutné, aby byl člověk vrcholový sportovec, ale aby se ve sportu pohyboval, aby si zprávy četl.

Jak vidíte budoucnost sportu?

Nevidím ji moc růžově. Dnes mají mladí lidé spoustu jiných zájmů než je sport a pokud je to sport, tak je to e-sport, elektronické hry, které už jsou v plánu, že za čtyři roky budou na olympiádě. Takže se obávám, že vývoj směřuje k tomu, že se většina sportů bude odehrávat u počítače. A to mě moc netěší. A jsem rád, že se toho jako novinář nedožiju.

Také jste prý vášnivý cestovatel. Na sociální sítě dáváte fotografická alba z míst, která jste navštívil, doplňujete je zajímavými popisky. Proč?

Mě cestování vždycky bavilo, byla to jedna z věcí, která mě taky lákala na mé práci. Je známo, že před Listopadem to nebylo vůbec jednoduché, cestování končilo někde u Balatonu nebo v Bulharsku. My jsme už tenkrát jezdit mohli. Když jsme pak mívali srazy s kolegy z právnické fakulty, tak v 80. letech oni mně říkali, že mi závidí, ty se máš. Pak se to otočilo, po revoluci 89 mohli jezdit všichni a navíc právníci začali vydělávat slušné peníze, takže jezdili na luxusní dovolené na exotická místa. A já měl pořád jen ten hotel, letiště a stadion. Až na stará kolena jsem začal s manželkou více cestovat.

Byli jsme v Číně, Indii, na Srí Lance, v Thajsku, Austrálii, na Novém Zélandu, na druhé straně pak v Peru, Kolumbii, na Kubě, v Mexiku. Spíš by bylo jednodušší říct, kde jsme ještě nebyli. Teď máme takových zájezdů v plánu, ale je otázka, kdy se je podaří zrealizovat a jestli vůbec.

Předem si píšu svého průvodce, takovou přípravu. Ale nikdy bych se tím nechlubil, je to stažené z internetu, není to moje práce, moje psaní. Ale pak už člověk jede na místo s tím, že o něm něco ví, ne že přiletí na letiště a čeká, co mu kdo řekne.

Z cest po Thajsku a Laosu. Foto archiv LJ.

Teď po 40 letech odcházíte do důchodu. Máte nějaký plán? Co budete dělat?

Mám plán, že budu mít čas na ty věci, na které čas nebyl. Třeba ve spojitosti s cestováním chci fotografie, kterých se nastřádala spousta, uspořádat do fotoknih i s texty. To je výzva.

Bude víc času na spoustu věcí, pomalu ze mě padá stres z práce, který byl 40 let téměř nepřetržitý. Teď jinak prožívám běžné věci, třeba ty, co mě jindy štvaly, měl jsem u nich pocit, že mi něco utíká a nemám na ně čas. Teď jsem třeba dělal výzdobu světelného řetězu na zahradě, strašná práce, v zimě to uložíte v pořádku, přes léto je to zamotaný a teď to vyndáte a hodinu rozmotáváte. A máte pocit, že vám něco utíká, že byste měl dělat něco jiného a být někde jinde. Teď jsem si to hodinu rozmotával a nikam nepospíchal a hezky si to užil.

V Infobance ČTK jste podepsaný pod téměř dvaceti tisícovkami zpráv. Nebude vám četka a psaní chybět?

Musím doplnit, že zpráv, které jsem pro ČTK napsal, je mnohem víc, protože infobanka archivuje zprávy až od začátku 90. let. Takže čtvrtina mé produkce tam není. Jestli mi nebude chybět? To se uvidí zítra ráno.

Za celoživotní dílo získal Ladislav Josef četkařské ocenění Zlaté pero 2020. V laudatiu šéfredaktorka zpravodajství Radka Marková napsala:

Za to, že bezmála čtvrt století utvářel podobu sportovního zpravodajského servisu ČTK, za to, že jako vedoucí sportovní redakce vychoval bezpočet kvalitních novinářů, kteří našli uplatnění i v jiných redakcích. Za to, že jako reportér zprostředkoval českým fanouškům zásadní okamžiky z šesti olympiád i dalších vrcholných akcí, za bezmála 35.000 textů, které během 40 let svého působení v ČTK napsal, za mimořádnou pracovitost a obrovský všeobecný rozhled, díky němuž přinášel tipy do zpravodajství i mimo sportovní vody, za břitký humor, který každého uchvátil a mnohokrát nám pomohl vyřešit složitou situaci, za to, že ČTK zasvětil celou svou profesní kariéru získává Zlaté pero za celoživotní dílo Ladislav Josef.

Slavnostní vyřazení redakční zkratky –jo-, kterou se Ladislav Josef 40 let podepisoval pod četkařské zprávy. Foto ČTK.

Celý rozhovor s Ladislavem Josefem si můžete poslechnout ve speciálním vydání Četkastu na podcastových aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Lecton .

Další novinky