Novinky

Fotoreportér ČTK: Fotil jsem demonstranty Palachova týdne, 17. listopad jsem ale krásně propil

15.01.2021

Před 32 lety se fotoreportér ČTK Michal Doležal zúčastnil demonstrací na Václavském náměstí, kde se lidé sešli, aby si připomněli oběť Jana Palacha. Komunistická policie tehdy - v lednu 1989 - proti shromážděním, která trvala několik dní a později se pro ně vžil název Palachův týden, brutálně zasáhla. Jak na události vzpomíná jejich přímý účastník, si můžete přečíst v rozhovoru nebo poslechnout ve zpravodajském podcastu Četkast.

S Michalem Doležalem jsme se bavili také o jeho začátcích v ČTK, o focení politiků a sportovců nebo o tom, jak za 35 let, co pracuje pro ČTK, postoupila technika.

Michale, pamatuješ si na ty dny v lednu 1989?

No, přiznám se, že ne, že kdyby nebyly fotky, tak bych ani nevěděl, že jsem tam byl, že je to k tomuto datu. Protože jsem celý život dělal obrovské množství fotografických událostí, nejsem specialista na žádné období, natož na Palachův týden.

Jak ses tehdy na Václavské náměstí dostal?

Byl jsem tam vyslán jako fotoreportér. Byl jsem služebně nejmladší a nikdo se tam nechtěl jít nechat pokropit nějakou stříkačkou, tak tam vyhnali mladého blbce. Šel jsem k soše svatého Václava, kde se obvykle tyhle věci děly, a protože to bylo blízko od místa, kde Jan Palach udělal svůj nešťastný, ale památný čin.

Tam to byla taková trochu švanda, protože policajti – pardon, esenbáci, to je jiná kategorie - udělali okolo svatého Václava jakousi kruhovou obranu. Nejspíš chtěli zabránit tomu, aby tam někdo položil kytky. A lidi, kteří se tou dobou vyskytovali na Václavském náměstí, koukali, že se tam něco děje, tak si stoupli na chodník a čuměli, co se bude dít. Doslova čuměli.

A tím vlastně vznikl základ jakéhosi střetu s lidmi. Esenbáci začali megafonem křičet "Toto shromáždění je nepovolené, rozejděte se" a lidi se nerozcházeli, protože se necítili účastníky nějakého shromáždění. A tak tam stáli a koukali dál. Načež pochopitelně u toho to nemohlo skončit. Nejspíš tam byli provokatéři, esenbáci si vyhlídli nějaké lidi, které začali legitimovat, ti lidé se jako bránili, někteří doopravdy. Ostatní se začali bouřit, volali "Pusťte je" a tak. A při té příležitosti vznikly snímky, které jsou teď v četkařském archivu.

Ty jsi tam byl jako novinář, byl jsi označený jako novinář?

Ne, tehdy se takové věci vůbec nedělaly. Je to legrační, ale já si myslím, že patřiční lidé o nás věděli. V Četce celé vedení fota, až na čestné výjimky, byli spolupracovníci StB. Po roce ´89, kdy nastoupil do Četky Petr Uhl, tak udělal čistku, velmi elegantně. Řekl, že ti, co byli u Státní bezpečnosti, mají nějaký časový úsek, aby se sebrali a odešli. A když to neudělají k datu, které určil, tak že zveřejní jejich činnost.

Takže jsme byli dvě skupiny - jedna takový ten plebs, který dělal to obyčejné zpravodajství, černobílé. A pak tam byla elita, která dělala takzvané barevné zpravodajství. A po (Uhlově) prohlášení najednou to barevné oddělení nepřišlo do práce. Z toho se ukázalo, kdo je co, víc nebylo potřeba.

Takže ses nebál, že by tě taky zbili, že by ti sebrali techniku?

Samozřejmě, bál jsem se. Měl jsem už jednu zkušenost z nějaké předcházející demonstrace, kde mě dva esenbáci chytli a vlekli do takové té jejich avie. Se mnou tam tehdy byli myslím Petr Merta a nevím, jestli i Standa Peška nebo Michal Krumphanzl. A oni zakřičeli na ty esenbáky "Nechte ho, ten je od nás!" Neřekli od čeho. A oni mne pustili, nevěděli, co jsou Merta s Krumphanzlem zač. Takže mne tehdy pustili.

Pochopitelně, že jsem se bál. Tak jsem se snažil chovat jinak. To znamená být tam, ale nebýt. Člověk chodí v černém, aby nesvítil, aby nebyl nápadný, foťák se držel tak, aby nebyl moc vidět.

Z fotek to vypadá, že jsi byl přímo v centru dění. Máš tam záběry, kdy fotíš lidi nebo dav z blízkosti. Hodně snímků je foceno zezadu, byl to záměr?

Samozřejmě, že to byl záměr. Když jsme šli na takovou akci, tak jsme si s kolegy říkali, že asi by nebylo vhodné fotografovat lidi tak, aby byli jasně poznat. Protože bychom tím usnadňovali činnost esenbákům a jiným složkám a nikomu jsme nechtěli udělat problém. Na druhou stranu snímek, kde jsou vidět tisíce hlav, třeba zezadu, je dobře vypovídající o tom, kolik tam bylo lidí a jaká tehdy byla nálada. Takže jsme to dělali tak.

Fotky tehdy prakticky nevyšly ve zpravodajství. Něco se posílalo ven, to se muselo, ale posílaly se ty velké davy, čepice zezadu a tak. Ale detaily se nedělaly. Jak je vidět lidem do obličeje, tak to ne.

Některé obrázky byly publikované poprvé až po roce 1989. Zakopal jsem to (nevydané fotografie) na chalupě na zahrádce, nechtěl jsem to mít u sebe někde. Stejně se chovali i ostatní.

Tehdy jsem si také ověřil, že jsme opravdu dobře sledováni. Protože jak jsem z Václaváku odnesl první film do Četky, tak to laborant vyvolal, dal do sušáku. A když jsem pak přišel, film byl pryč. Někdo si ho odnesl. Čili někdo už věděl, že ten film bude a že se to může hodit.

Máš i dost snímků, které jsou focené jakoby shora. To jsi měl už tehdy dron?

Dron jsem neměl. Ale dalo se vejít do tehdejšího Domu potravin. Tam byla jídelna a dalo se tam dostat k oknu. Taky tam byl obchodní dům, který se tehdy jmenoval Diamant, a když se v něm vylezlo úplně nahoru, bylo to trošku o žaludek, tak se dalo ze schodiště překročit, to bylo asi šesté nebo sedmé patro, ke klandru a přes ten klandr se dalo přelézt až na druhou stranu, aby člověk byl nad Václavákem. Dobrý pohled.

Když jsem pak fotil demonstraci, tak jsem vlítnul do pasáže toho Diamantu a chtěl vylézt nahoru a fotit odtamtud. Bydlel tam i můj kamarád, se kterým jsem ležel ve špitále. A když jsem procházel okolo lidí, kteří stáli u vchodu do pasáže, tak se za mnou ozval hlas "Hele, tamhle vám jeden utíká!". Tak já vlítnul do baráku, nerozsvítil jsem. A oni za mnou vběhli, nevěděli, kam jdu. Vyběhl jsem do druhého patra, co bydlel ten kámoš, zazvonil jsem. Oni mě pustili dovnitř, posadili za stůl, naložili mi jídlo, paní si vzala župánek a šla je vyhodit ode dveří. Viděli, že sedíme, paříme a tak se sebrali a odešli. No a pak mě kamarád nechal z okna fotit, jak si lidi dole třídí a strkají do jednoho z antonů.

Kromě demonstrací na Václavském náměstí jsi v době Palachova týdne fotil i ve Všetatech, což je místo, kde je rodný dům Jana Palacha a byl tam i pohřben. Jak to tam vypadalo?

V Četce usoudili, že je nutné to fotografovat, takže bylo asi oficiálně zažádáno. Takže jsme tam s Michalem Krumphanzlem byli přiděleni ofiko, abychom to fotili. Jeli jsme spolu do Všetat, kde jsme byli pod neustálou kontrolou nějakých organizátorů. Vznikly tam v podstatě jenom obrázky, jak legitimují lidi, kteří vystupují z vlaku a jak je vedou k autobusu, kterým je někam odvezli, dodnes nevíme kam.

A nás pak strčili do mrňavé nádražní haličky. Viděli jsme, jak zavlekli kluka do kanceláře a strašně ho tam zbili. On hrozně křičel. To byl asi nejhorší moment, kdy člověk slyšel, jak někoho trápí opravdu fest a my jsme s tím nemohli nic dělat, stáli jsme tam jak trdla a říkali jsme si, že bychom taky mohli přijít na řadu. Pak jsme zase odjeli.

Jak se fotily demonstrace před 1989 a je rozdíl s tím, jak se fotily potom?

Demonstrací do roku ´89 moc nebylo. Pokud byly, tak to byly První máje, vojenské přehlídky a podobné věci. To bylo přesně nalajnované - jak a odkud se to má fotit, aby to bylo to správné budovatelství, úžasné a socialismus a hurá. Tohle byl jiný způsob focení.

Tady, na Václaváku, vlastně nikdo nevěděl, kdo je kdo. Pokud ho nelegitimovali. A tam se tehdy samozřejmě pohybovali i policejní fotografové, kteří sbírali obrázky. A ti esenbáci, kteří tam byli stažení z celé republiky - pokud možno tam chtěli lidi, kteří nejsou z Prahy, aby se případně nedostali do konfliktu s vlastními příbuznými nebo něco takového - tak ta skupina ostrých hochů byli cizáci a nevěděli, která bije. Takže, když jsem se mezi nimi suverénně procházel s fotoaparátem, tak si mysleli, že k nim patřím. O to jsem se snažil, aby si na mě zvykli.

Fotil jsi i v listopadu ’89?

V listopadu to byl vrcholný trapas. Šli jsme s partou těch mladších (fotografů) na Albertov. Problém byl, že když jsme tam přišli, už tam stáli dva naši šéfové, kteří byli členy StB, vytáhli nás z davu a řekli, že od toho jsou tu oni a ať okamžitě vypadneme a jdeme do redakce. My si řekli, že vyfocené to bude, lidi tu jsou a velké demonstrace vždycky končí na Václaváku.

Tak jsme šli do Opletalky na pivo a čekali jsme, kdy to vypukne. Jenomže bohužel se to tentokrát celé událo už na Národní třídě. Kde jsme nebyli. Tak jsme to krásně propili.

Co demonstrace v současné době? Novináři bývají viditelně označeni, měli by být chráněni.

Jenom si na sebe nebrat ceduli Press! Fotil jsem demonstraci na Kladně, byli tam holohlaví hoši. A když byl člověk označen, okamžitě si ho vyhlédli. Na můstku nad údolíčkem vyhrožovali, že mi dolů hodí foťák, pak že tam hodí mě. Naštěstí průvodem projíždělo policejní auto. K tomu jsem se přidal a skupinky se zbavil.

Mít na sobě označení je dvousečná záležitost. Lepší je splynout, tvářit se suverénně, aby ani jedna strana nevěděla, kam člověk patří.

Pojďme k tvým začátkům v ČTK. Jsi vystudovaný optik, jak ses dostal do ČTK?

Můj tatínek měl bráchu, který utekl po roce 1948 do Austrálie. Tím skončila v rodině možnost studovat. Když jsem se rozhodl jít na FAMU, neměl jsem šanci. Dělal jsem zkoušky třikrát. Pak jsem šel naštvaný po Praze a tam byla výloha "Maturanti, staňte se očními optiky", tak jsem si říkal, že když nebudu fotit, tak budu třeba pomáhat lidem, budu dělat brýle. Netušil jsem, jak se mi to bude hodit.

A pak jednoho krásného dne jsem zjistil, že můj kamarád a spolužák pracuje v ČTK. Tak jsem se zeptal, jestli by tam nebylo místo. Ale oni mi nabízeli jen 1700 měsíčně, já už v té době pracoval ve Fotografii a fotil jsem pro městský archiv, měl jsem asi 4200, což byl královský příjem, tak jsem řekl sorry. A pak asi po roce, možná po dvou mi zvonil telefon, a že prý mě už můžou přijmout. Takže jsem nastoupil (v roce 1986).

Fotoreportéři ČTK v roce 1992. Sedící zleva: Michal Doležal, Jana Noseková, Vladimír Černík, stojící zleva: Tomáš Novák, Michal Krumphanzl a Stanislav Peška. Foto ČTK.

Co jsi fotil na začátku?

Nic. Šoupli mě do laborky, ale už jsem byl vedený jako fotoreportér. To bylo legrační období, chodil jsem po chodbě, potkával lidi a chytal se za hlavu a říkal si, co já blbec tady budu dělat, tady každý mluví jak kniha, vypadá to, že má deset doktorátů, tady byly houby nasáklé informacemi a uměli o tom mluvit. A já se mezi tím motal a cachtal ve vývojkách.

Pak jsem dělal sport. A zjistil jsem, že to neumím. Dovednost, která mi chyběla, bylo zachytit pohybující se předmět v prostoru tak, aby byl ostrý. Já jsem sporty znal, věděl jsem, které jsou ty nejdůležitější momenty, ale neuměl jsem to vyfotit. Takže to dopadlo tak, že jsem popadl foťák, koupil jsem si krabici filmů a stál jsem na Karlově mostě a fotil holuby. Učil jsem se je vyfotit ostře.

Od sportovních fotek a demonstrací ses dostal k focení politiků, umělců, společenských fotek.

To změnil ´89 rok, jak byli vyhozeni hoši od tajných služeb, tak nás bylo málo a všichni museli dělat všecko. Pak to nebyla jedna reportáž týdně, ale tři reportáže za den a člověk to musel stihnout i na film. Pak už to byl fofr.

M.D. v akci - na reportáži během kanonizace (svatořečení) Jana Sarkandra a Zdislavy z Lemberka. Květen 1995, foto ČTK.

Fotil jsi Havla, Gorbačova i Clintona, Jana Třísku, Vladimíra Mišíka, Medu Mládkovou, fotil jsi na mistrovstvích světa ve fotbale i hokeji, na olympiádě, jsi držitelem několika ocenění Czech Press Photo. Máš nějaké snímky, kterých si obzvlášť ceníš? Které máš rád.

Na četkařské práci je nejlepší, že člověk se setká s úžasnými lidmi, se kterými si kolikrát může promluvit. Nemám to ani tak o snímcích, jako o zážitcích. Byl jsem vždycky nadšený, když jsem narazil na nějakého borce, který byl lidský, příjemný a spolupracoval. To byl třeba pan Svoboda, scénograf z Laterny Magiky. Nebo současná šéfová Akademie věd (Eva Zažímalová). U ní jsem použil fotoreportérskou fintu, jak člověka dotlačit do fotky. Ona se totiž strašně nerada fotografovala, byla strašně nešťastná. Tak jsem si ji vytáhl z kanclu, a protože jsem věděl, že je to genetička, tak jsem se jí zeptal na Mendela a jak to bylo s tím hrachem. A v ní to okamžitě naskočilo a rozzářila se a začala mi to vysvětlovat. A bylo to.

Máš nějakého oblíbeného politika, kterého jsi fotil?

Politici obecně jsou kategorie "herec". A jeden z nejlepších herců byl Václav Klaus. Fotil jsem jeho první (prezidentskou) volbu. Když dělal první rozhovor, využil jsem tam chvilku a postavil jsem ho před vlajku a udělal portrét. A on měl v ten moment v očích obrovské štěstí, že zvítězil. On si ten obrázek později našel, získal ho z Četky, a pak ho podepisoval a rozdával lidem.

S ním byla báječná spolupráce. On třeba startoval mistrovství světa v cyklokrosu v Táboře. Nikoho tam neznal, tam byli reportéři z krajů a ti z cyklistiky. A pak jsem se tam namotal já a on hned "jé, jak to dneska uděláme". Tak jsem vzal startérovi pistoli, dal ji Klausovi, ať udělá start. On byl spokojený, já byl spokojený, fotka sice pak nevyšla, ale klídek a pohoda.

Na výstavě fotografií Václava Havla na Staroměstské radnice v Praze. Na snímku je M.D. s Dagmar Havlovou (14. června 2012). Foto ČTK.

Jsou opační typové, kteří když vidí fotografa, jsou nervní a velice hrubí. Například pan Topolánek. Politici obecně velice pracují na tom, aby byli přijatelní pro všechny lidi. Protože je budou volit. Nejlíp to mají nacvičené v Americe. Stáhl jsem si kdysi fotku z volby Baracka Obamy. Drží dítě, za ním je směs žen všech barev pletí, nechá se vyfotit, jak mimino chová. S tímhle získá šílené body u voličů-matek. Dítě je největší lákadlo reklamy, všeho.

Načež ODS zahajovala na Staroměstské náměstí předvolební kampaň. Objevil se tam Topolánek a tlačil kočárek se synkem. Všichni se natočili a začali ho fotit, jak jede s kočárkem. Když přišel blíž, tak se nasupil, otočil kočárek od nás pryč a začal řvát "vy hyeny, co si to dovolujete, co mi tady fotíte dítě". Místo aby zapózoval a udělal krásnou reklamní fotografii, když už tam s tím dítětem jde, tak nás takto napadl.

Když jsou tedy politikové herci, co sportovci? Je možné nahrávat emoce i ve sportu?

Sporťáci jsou stejní herci jako politici. Ti to nacvičují. Fotbalisté si vymýšlí krávoviny. Dají gól a začnou si cucat palec, jakože se narodilo miminko a pak ho jako chovají. Dělají takovéhle blbosti.

Myslím si, že spontánní bylo, když Neumannová vyhrála olympiádu a do cíle jí poslali dcerku. To je naprosto dokonalé. Jiný fór byl, když třeba v Austrálii na olympiádě Hilgertová vyhrála a její muž skočil do řeky, připlaval k ní a dali si pusu. To jsou spontánní, upřímné situace.

Ke svým padesátinám si M.D. nadělil výstavu s názvem "Fotky, které mám rád". Konala se v pražském Faustově domě. Říjen 2004, foto ČTK.

V partě četkařských fotografů jsi také jakýsi technik pro všechno. Ve fotoredakci jsi vždy pomáhal zavádět nové technologie, které jsi často sám upravoval, aby se usnadnila práce fotoreportérům. Co považuješ za zlom v této oblasti?

Já jsem měl vždycky dobrý vztah k technice, protože můj dědeček byl pasíř, ten byl schopný udělat parní vláček na pevný líh. Ten mě táhl k fotoaparátům a kamerám a on způsobil, že mě začal zajímat foťák. Cpal do mě knížky jako Tajuplný ostrov, to je o partě lidí, která na pustém ostrově dokáže uplatnit své technické znalosti, nebo Dva divoši, to je zase o tom, jak přežít v přírodě za každé situace. Krátký čas jsem hrál i šachy za Bohemku. Sice na poslední šachovnici, protože jsem byl mladý a blbý, máma mi to pak zakázala, protože se při tom tehdy kouřilo. Kombinační schopnost dát dohromady nějaký systém se mi ale vždycky hodila. A to, že jsem se nedostal na FAMU, mi taky strašně pomohlo. Tím, že jsem dělal ve Fotografii, tak jsem se naučil celou chemii procesu negativ – pozitiv. A když jsem přišel do Četky, pomáhal jsem dělat minilab, znal jsem celý technologický proces.

Pak se nějak zjistilo, že jsem z fotografů asi jediný, kdo trochu žvatlá anglicky, tak mě poslali do Anglie na stáž. Focení mě nenaučili a navíc jsem si všiml, že lidi tam jsou tak v zajetí techniky a techniků, že si sami neumí nic ověřit, udělat, dát dohromady. Na všechno měli odborníka, specialitu, který jim vše naservíroval. Což pro nás bylo k ničemu.

Dovezl jsem si "kuchařku", jak se fotky budou v budoucnosti posílat. To znamená počítač, skener, vyvolat film, naskenovat, poslat po telefonu. A když jsem to sepsal a dal šéfovi, tak mi řekl, že to u nás nebude ani za deset let.

Rok na to 26. září, když jsem měl přesně 40, proto si to pamatuju, jsem takto prvně pracoval. Hrál se fotbal v Jablonci, Viktoria Žižkov – Chelsea. V Anglii chtěli rychle obrázky, takže se to dělalo nově, prvně jsme využili digitální technologii. Pak už se to dělalo furt.

Na zahájení výstavy fotografií Okamžiky sametové revoluce, kterou vytvořila ČTK ke 30. výročí listopadových událostí 1989 (31. října 2019 v Praze). Foto ČTK.

Jak vám pomohl internet?

Tehdy, když se to posílalo po telefonu, tak to zařízení muselo vytočit telefonní linku. Ale musela na to být speciální telefonní síť, aby uměla zpracovávat tónové vyzvánění. Tohle uměl modem, ten vytočil telefonní linku, v Praze se to automaticky zvedlo, dva modemy se dorozuměly a můj počítač začal vysílat do Prahy. Průšvih byl, když jsem jel s Klausem do Egypta. Měl jsem nafocené obrázky, že bych plakal, beduín, který drží Klause v náručí a vysazuje ho na velblouda třeba. A pořád se mi nedařilo to poslat.

Tohle jsou situace, na které musí být člověk připravený. To, že se o to zajímám technicky, tak jsem si poradil.

To vypadá, že fotograf nosil děsných věcí s sebou. Kolik kilogramů jsi tahal na akce?

Můj olympijský, už digitální vercajk, s kterým jsem byl v Aténách, vážil rovných 30 kilo. To byly dva digitální foťáky, objektivy a počítač.

Přednášíš v Akademii ČTK o fotožurnalistice, pomáháš nováčkům ve fotoredakci, ale i píšícím redaktorům s focením. Co bys doporučil začínajícím fotografům? Nějaké tři základní věci z tvé branže.

Přijďte na kurz! V první řadě je třeba si uvědomit, že fotografie je řemeslo. A když si umím vědomě nastavit fotoaparát a mám představu, co z toho vypadne, tak to dělám já a je to moje vůle. Kdežto když si tam zapnu automatiku, tak fotografem nejsem já, ale ten Japonec, který dal do foťáku firmware, který ten aparát ovládá. To pak má takové legrační konce, že třeba člověk fotí v mlze a má tam nastavenou automatiku a ta usoudí, že je nastavený malý kontrast, tak ho tam přidá a ta mlha zmizí. Je potřeba znát řemeslo, něco si naštudovat a nepodceňovat to.

Psaný rozhovor je zkrácený, plnou verzi je možné si poslechnout ve dvou dílech Četkastu v podcastových aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Lecton .

Další novinky