Novinky

S black metalem relaxuji, říká politický zpravodaj ČTK Marek Opatrný

01.07.2021

Málokoho by při setkání s politickým zpravodajem ČTK Markem Opatrným napadlo, že hraje hned ve čtyřech blackmetalových kapelách, mimo jednání sněmovny a vlády chodí v koženém "křiváku" a na některých koncertech má obličej pomalovaný děsivými černobílými znaky.

Nejen o metalové muzice, fotbalu a politice, ale také o natáčení nového alba či chystaných koncertech jsme si povídali ve speciálním vydání Četkastu, zpravodajském podcastu ČTK, který poodhaluje zákulisí a práci lidí v národní tiskové agentuře.

Marku, kdy jsi byl naposledy na koncertě?

Asi před dvěma týdny, bubeník z jedné z mých kapel měl koncert tady v Praze, tak jsem se na něj byl podívat. Předtím to bylo asi před rokem.

Ptám se záměrně, ty sám totiž hraješ v několika kapelách. V jakých?

V současnosti hraju ve čtyřech. Všechny jsou metalového žánru, konkrétně black metalu. Vzhledem ke coronavirové situaci se nám všechno tak nějak zastavilo, takže teď moc nehraju, spíše se věnuju nahrávání desky.

Upřímně - nevím vůbec nic o žánru, o kterém mluvíš. Co to je black metal?

Základ metalu jsou jména jako Black Sabbath, Ozzy Osbourne a podobně. Black metal je dost odlišný, ten se vyvíjel v 80. a 90. letech, stejně jako další styly – například death metal, thrash metal.

Black metal je oproti heavy metalu - tomu základu, o hodně rychlejší, je tam vokál, který každý popisuje jako křičení, a tematicky se říká, že je to „zlejší“ – hudebně i textově.

Kdo je dnes v black metalu nejpopulárnější?

Zásadní jsou kapely z Norska, které vznikaly v 90. letech. V té době vznikala druhá vlna black metalu. Byly to kapely jako Immortal, Satyricon, ty byly brány za základ stylu, jak ho známe dnes. V poslední době se ale žánr hodně vyvíjel, vznikaly různé fúze, už je těžké se v něm vyznat, těch škatulek metalu vzniklo obrovské množství.

Kapely, ve kterých hraješ, patří taky do nějaké škatulky? Představ nám je, prosím.

Všechny se motají kolem black metalu, ale každá k němu přistupuje jiným způsobem. Mallephyr jsem zakládal, abych hrál přímo to, co chci. Mě na tom všem totiž strašně baví proces skládání hudby, to je pro mě vlastně to nejdůležitější. Chtěl jsem mít svůj projekt, abych vyjádřil svoje hudební myšlení. S nimi funguji šest, sedm let.

Pak hraji v Cult of Fire, s těmi jsem vyrazil na některá turné mimo Českou republiku, kapela funguje od roku 2011, já jsem tam asi dva, tři roky. Ale není to můj projekt, jsem tam spíš kvůli koncertům, hraju na kytaru.

Pak hraju ještě ve dvou kapelách z Plzně – Stíny plamenů a War for War. Ty fungují asi 20, 25 let, já jsem v nich asi 11 let. Stíny plamenů jsou asi nejvěrnější prazákladu black metalu, tam máme malůvky na obličeji, jako to známe od jiných kapel. Asi se nejvíc drží žánru jako takového.

Promo focení před vydáním nového alba kapely Mallephyr (Foto archiv M.O., 2021).

Hraješ na kytaru. Děláš také něco jiného, třeba skládáš texty, zpíváš?

V Mallephyru dělám všechno možné - skládám muziku, píšu texty a zároveň kromě kytary i zpívám. V black metalu to často bývá tak, že je v kapele jeden člověk, který dělá celý koncept – skládá hudbu i texty. V těch dalších kapelách to dělá někdo jiný.

Black metal je trochu temná muzika, kde bereš inspiraci pro svou hudbu a texty?

Texty jsou hodně osobní, inspirované vlastními pocity, nezakládám texty na literatuře, jako se to často děje. Je to o vnitřních pocitech, o nějakém rozpoložení, často skládám hudbu v době, kdy nejsem zrovna v dobré pohodě, protože kdybych byl, tak by ten black metal nezněl tak, jak by měl.

V Encyklopaedia Metallum na internetu jsem našla, že člověk se jménem Marek Opatrný, který pochází z Rokycan, si říká Lord Opat. Jsi to ty?

Jo, jsem to já. To je taková rarita ze Stínů plamenů, kde všichni členové mají před přezdívkou "lord". Vzniklo to nějak automaticky, Opat mi vzhledem k jménu říkalo už dříve více lidí, takže jsem si to nechal a přidal jen lorda. Ale je to přezdívka jenom pro tuhle jednu kapelu. Opat mi ale lidi říkají, tedy lidé točící se kolem metalu.

Metalové kapely používají často na koncertech různé rekvizity, dekorace, její členové mívají hrůzostrašné make upy. Nosíte to taky?

Asi nejzásadnější je to v Cult of Fire - poslední dvoudeska se třeba věnuje indickým náboženstvím, takže tomu je přizpůsoben i koncertní koncept. V rámci podpory nové desky máme novou pódiovou show, kdy my kytaristi sedíme na podstavci a máme za sebou obrovské kobry. Navíc máme úplně zakryté obličeje, ne malůvkami, máme masky. Takže v tu chvíli hrajeme takřka poslepu. Navíc na koncertě sedíme hodinu 20 minut v tureckém sedu! Sice je to trošku náročné fyzicky, ale vypadá to strašně zajímavě. V téhle kapele asi klademe největší důraz na vizuální podobu.

Ve Stínech plamenů držíme "warpaint", ty obličejové malůvky, takže míváme nějaké černobílé vzory. V Mallephyru máme křiváky, těžké boty, jsme celí v černém, ale vizuální stránka tam nehraje takovou roli.

Pódiová show a masky při koncertu kapely Cult of Fire (Foto Jiří Kurt Strohschneider, 2019)

Mluvil jsi o desce, kdy vyjde?

No, to je otázka! Jde o desku Mallephyru, vloni jsem ji skládal, v lednu se nahrály bicí, pak během února, března kytary, teď se dodělávala basa, za pár týdnů jdu dělat vokály. Máme už hotový obal a sháníme vydavatelskou firmu. Tu se snažím sehnat v zahraničí, aby se naše muzika dostala někam ven. První desku Mallephyru jsme vydali u polské firmy, druhou v Rusku, třetí bych rád opět u nějakého labelu, který je spjatý s blackmetalovou muzikou. Samozřejmě ve spolupráci se zahraničními vydavateli se na distribuci podílely též české firmy.

Máš za sebou i jedno mezinárodní turné s Cult of Fire. Kde jste při něm vystupovali?

To bylo v květnu, červnu 2019, krátce poté, co jsem do Cult of Fire nastoupil. Byla to zejména Asie a Austrálie, celkem osm zastávek. Čína, Japonsko, Austrálie, Nový Zéland, Singapur a Rusko. Měli jsme na to 18 dní, což bylo dobré, nebylo to jen "přijet - odehrát - odjet". Třeba v Ósace jsme zůstali tři dny, měli jsme čas si něco prohlédnout, navštívit nějaké restaurační zařízení a podobně. Přelety byly dlouhé, ale byl prostor i pro nějakou rekreaci, což bylo super.

Všechny zastávky se povedly, nebyly ani technické problémy, čehož já se vždycky bojím. Nemívám ani tak trému při hraní, ale strašně se bojím technických potíží. Už jenom to, když člověku rupne struna! Z toho jsem vždycky víc vystresovaný než ze samotného hraní.

Liší se nějak blackmetalové publikum v Japonsku, Rusku a dejme tomu tady u nás?

No, vzhledem k tomu, že máme ty masky, tak já stejně nic nevidím (smích). Myslím, že je to docela podobné. Lidi si koncerty užívali docela podobným způsobem. Říká se ale, že v Česku jsou lidi víc "rozdovádění" než třeba v Německu, kde hudbu víc "v klidu" poslouchají a "nepaří" tolik.

Co tě na black metalu tak baví?

Spousta věcí. Z hudebního hlediska je to obtížná hudba na zahrání, na performanci. Osobně obdivuji blackmetalové bubeníky, co jsou schopni fyzicky zvládnout, jakou rychlostí jedou.

Zároveň je to pro mě určitá forma relaxace, jsem schopný vypnout, dostanu se do nálady, ačkoliv to relaxační muzika obecně není. Zároveň má tahle hudba specifickou atmosféru.

S kapelou Mallephyr při koncertě v rodných Rokycanech (Foto archiv M.O, 2018)

Uměl by sis sám sebe představit v jiném hudebním žánru?

Poslechnu si leccos i mimo black metal, baví mě elektronika, i ta vážná hudba. Ale že bych to chtěl hrát, to asi ne. Je to velká investice času, zároveň nejsem žádný velký muzikant, hraju to, co jakžtakž umím, co dokážu a co mě baví.

Pracuješ jako zpravodaj ČTK v centrální redakci v Praze, kde píšeš hlavně o politice. Promítá se nějak tvoje práce do tvé muziky?

Já myslím, že úplně ne. Naopak – pro mne je hudba forma oproštění se od práce. Když skládám věci, musím mít čistou hlavu, musím se věnovat jenom tomu. Promítají se tam spíš osobní pocity.

Pojďme teď nicméně právě k práci – jak ses dostal do ČTK?

Už při studiu na vysoké škole na Univerzitě Karlově v prvním ročníku přišla jedna z profesorek, že v ČTK hledají externí spolupracovníky do sportovní redakce, konkrétně na fotbal, na zahraniční ligy, občas na českou ligu. To mě zaujalo, protože já sport rád sleduji, obzvláště fotbal, tak jsem se přihlásil a ono to vyšlo. Celou dobu studia jsem tam tedy externě působil.

Po konci školy jsem chtěl v ČTK zůstat. V té době nebyla možnost ve sportovní redakci, hlavně já bych měl problém na plný úvazek ve sportovní redakci být vzhledem ke koncertům. Ty teď sice nebyly, ale při normálním stavu o víkendech velmi často jsou, tak bych měl velký problém fungovat ve sportovní redakci, kde je práce hlavně o víkendech.

Pak přišla nabídka z domácí redakce, že bych psal o vědě a ekologii. Rozhled v těchto oblastech jsem rozhodně neměl, tak jsem to hodně zvažoval. Byl jsem tam pět měsíců a pak jsem se přesunul k politickému stolu. Musím říct, že tematicky je mi politika blíž než věda a ekologie, politiku přece jen už nějakou dobu sleduju.

Bavilo tě víc psaní o fotbale, nebo o Babišově vládě?

Mě baví obojí. Ono totiž každé má něco. V politice, zvláště za doby koronaviru, se pořád něco dělo, bylo to strašně dynamické prostředí. Třeba, když vezmu první měsíce, kdy se všechno měnilo ze dne na den, s každým jednáním vlády bylo něco nového. Bylo to na jednu stranu náročné, ale zároveň dynamické.

U fotbalu píšeš trochu pořád to samé, ale zároveň mě to strašně bavilo, protože já mám fotbal opravdu rád, opravdu ho sleduju.

Na počátku pandemie na jaře 2020, kdy většina novinářů - kromě veřejnoprávních - neměla přístup na tiskovky vlády a ještě nebyly zavedené videokonference a streamy, jsi to byl ty, kdo zprostředkovával dotazy ostatních novinářů a na tiskovkách se ptal za ně. Měl jsi tehdy nějaký výjimečný pocit? Pocit, že právě tohle je práce veřejnoprávního novináře?

Nebylo to až tak časté, šlo hlavně o tiskovky na začátku pandemie, pocit výjimečnosti jsem určitě neměl. Ono to k té práci patří. Jakožto agentura jsme se asi v tu chvíli, kdy počet novinářů byl omezený a nebyla možnost videopřenosu, jinak chovat ani nemohli, pracujeme pro ostatní média, je to naše role.

Na tiskové konferenci vlády v době pandemie (Foto ČTK, 2019)

Už na škole, na fakultě žurnalistiky jsi s Četkou spolupracoval, nechtěl jsi někdy zkusit i jiný druh médií?

Agenturní práce mi vyhovuje, vyhovuje mi způsob psaní zpráv, to, jak zpravodajství vypadá, tak jsem ani nepřemýšlel, jestli chci jít do deníku nebo do rádia. Měl jsem jasno, že chci dělat tisk, protože tím, jak mluvím, bych se asi v audiovizuálních médiích neujal. Zároveň mě bavilo psát ještě předtím, než jsem studoval, psal jsem recenze na hudební desky a koncerty, už jsem v tom chodil.

S českým premiérem nebo ministry se občas dostaneš i na zahraniční cesty. Je to pro tebe práce navíc, stres, nebo to máš rád?

Zejména v době pandemie covidu-19 to pro mě byla vítaná příležitost se někam dostat. Byli jsme tu všichni zavření, byl a jsem rád, že se občas někam vyrazí. Občas, zvláště v poslední době, jsou to trochu víc náročné cesty v tom, že se často nedalo ubytovat. Tak jsme jezdili na otočku. To je pak občas brzo ráno letišti, brzo ráno druhý den návrat na letiště.

V poslední době jsem nelítal jenom s panem premiérem, ale i s ministrem zahraničí, protože mám na starosti i otázky diplomacie. Jsem rád a byl jsem rád, že tahle možnost občas je, je to potřeba občas vypadnout ze sněmovny, vlády.

Je psaní o politice spíše nuda, nebo je to pro tebe spíš adrenalin?

Nuda, to bych neřekl. Pořád se něco děje. Teď budou volby, což už se začíná taky projevovat. Pro mě byl adrenalin na vládě, když se rozhodovalo na začátku o koronavirových opatřeních. To bylo obrovské množství nových informací, které bylo často těžké pochopit. Byl adrenalin všechno to stihnout a hlavně, aby to člověk napsal dobře, protože v té rychlosti bylo hodně prostoru na chyby. Časem se ale i tohle uklidnilo.

Za psaní o ekologii a vědě v roce 2019 získal Marek Opatrný redakční ocenění Zlaté pero (Foto ČTK, 2020)

Jak jsi zvládl pandemii? Z novinářského, ale i osobního nebo hudebního hlediska.

Z novinářského hlediska to byl nářez. Bylo to úplně něco jiného, než na co jsme byli všichni zvyklí. A to nemluvím jenom o sobě, ale o celé redakci, o všech, kdo v tomto segmentu pracují. Byla to náhlá změna, nic jiného než koronavirus se neřešilo, vlády trvaly do noci. Bylo to dost náročné období.

Co se týče muziky, tam se ze dne na den rušily koncerty. Vzhledem k tomu, že turné se domlouvají rok dopředu, tak se to nedalo o měsíc posunout a čekat, jestli třeba proběhnou. Ale zas byl čas pracovat na nových deskách, což já jsem celkem uvítal, protože nevím, kdy bych se k tomu jinak dostal. Nahráli jsme desku pro Mallephyr, teď s ní finišujeme.

Z osobního hlediska to bylo taky obtížné, nikdo nebyl zvyklý být zavřený doma. Ale zároveň jsem byl hodně často na jednáních vlády, ve sněmovně a podobně, takže já jsem úplný lockdown, že bych dva měsíce jen seděl doma, vlastně nezažil. Pro mě to až taková změna nebyla, práce pořád byla a bylo dobře, že byla.

Na svém twitterovém účtu máš poznámku, že jsi politický redaktor ČTK, fanoušek metalu a fotbalu. Kterému fotbalovému týmu fandíš?

Vzhledem k tomu odkud pocházím (z Rokycan), tak v Česku fandím Plzni. A co se týče zahraničních klubů, mám rád Real Madrid, Liverpool, Arsenal.

To asi nejsi v pražské redakci úplně oblíbený?

No, vedeme občas diskuze. Ona naše redakce je rozvrstvená do plna týmů, nejen pražských, vedeme debaty, ale spíš v legraci, není to o tom, že bychom se skutečně hádali. A musím uznat, že z posledního vývoje nejsem úplně nadšen.

Hraješ fotbal?

Ne, už dávno ne, hrával jsem ho kdysi na vesnici poblíž bývalého bydliště, ale já na to nikdy nebyl. Jsem na to levý. Hrával jsem dlouho nohejbal, ale pak začaly kapely, takže bych se tomu ani nemohl věnovat.

Kolegové o tobě také říkají, že jsi redakční pivní znalec, prý piješ i pivní speciály. Jaké nám doporučíš?

Mám hrozně rád Plzeň, dvanáctku. Ale mám rád i minipivovary, rád je objevuju, rád ochutnávám. Mám velmi dobrou zkušenost s pivovarem Zichovec, dělají spoustu druhů piv, ať jsou to IPA, speciály i klasické ležáky, žádné z těch piv, co jsem od nich ochutnal, a bylo jich hodně, nebylo špatné. Všechny byly dobré chuťově a zároveň mi po nich bylo dobře, což je taky důležité. Nemám moc rád ovocné nebo kyselé, ani nejsem fanoušek pšeničného piva.

Teď nedávno mi chutnala třeba farmářská jedenáctka z pivovaru Zlatá kráva, úžasné pivo. Nebo třeba Zlatá labuť.

Bude léto, situace pro hudební festivaly vypadá příznivě, chystáte něco s kapelami?

Na léto ještě moc nic. Velké festivaly ještě úplně nebudou, je to hodně zredukováno.

V červenci ale hrajeme v jeskyni, 24. července, Výpustek se to jmenuje, někde u Brna. Na to jsme sám hodně zvědavý, na prostředí i z hlediska z akustiky. Hrajeme s Cult od Fire, takže i s celkovým konceptem.

V srpnu máme v plánu jet do Spojených států, kam jsme měli jet už vloni. Máme potvrzený festival v Las Vegas, ale hodně věcí se ještě upřesňuje a dojednává. V říjnu chceme letět do Tel Avivu do Izraele.

A příští rok, leden - únor, nás čeká už třikrát odložené evropské turné, kde máme asi 21 koncertů. Jsem zvědavý, jestli budeme schopni to odjet, protože tam je důležité, aby se konaly všechny naplánované koncerty. Je to provázané logisticky i finančně, když by půlka zastávek nemohla proběhnout, budeme to muset znovu zrušit. Já doufám, že se to povede.

Celý rozhovor s Markem Opatrným si můžete poslechnout v Četkastu, zpravodajském podcastu ČTK. Dostupný v aplikacích Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts a Lecton.

Další novinky