Novinky

O starých dálnopisech, oranžových „meruňkách“ a 80 kilometrech drátů s archivářem četkařské techniky Pavlem Osuským

29.07.2021

Nebýt Pavla Osuského, nevznikla by v pražské centrále ČTK expozice o historii národní tiskové agentury s ukázkami staré novinářské techniky. Právě on totiž začal před lety staré psací stroje, dálnopisy a telefony sbírat a opravovat. Pan Osuský přišel do ČTK před více než půl stoletím. Začínal jako dálnopisný mechanik, dnes se stará o 80 kilometrů kabelů v datovém centru a po celé budově ČTK. Navíc stále spravuje četkařské „skladiště starožitností“, které kdysi sám založil.

Jste známý jako "archivář techniky" ČTK, zachránil a znovuzprovoznil jste mnohé přístroje, které Četkaři kdysi používali. Kterých kousků si nejvíc ceníte?

Cenil bych si starého dálnopisu RFT z roku 1951, jenže žádný původní z Četky se nezachoval. Furt se tady všechno vyhazovalo, ale já jsem takový sysel, tak jsem to začal schraňovat.

Ty dálnopisy RFT byly vlastně východoněmecké kopie Siemensu T-37, což byly ještě předválečné mechanické stroje z Německa, z 30. let. Východní Němci to vzali a udělali z toho nový stroj, normálně to zkopírovali. A některé Siemensy tu máme.

Dálnopisy jsou něco jako psací stroje připojené na pevnou telefonní linku. Připravil se text na děrnou pásku, ta se zasunula do čtečky a po speciální dálnopisné lince se odesílala. Dálnopisy na tomto principu fungovaly už od začátku 20. století. Používaly se i pro příjem zpráv.

K nejstarším kouskům, co v ČTK máme, patří vysílač Lorenz, ten máme vystavený ve 3. patře. Ten právě z děrné pásky vysílal text různým odběratelům. A ještě k těm raritním kouskům - našel jsem tu třeba telefonní přístroj, který měl snad jeden z prvních ředitelů ČTK, pan Čermák. A představte si, ten mohl spojovat jen na dvě linky – redakci a sekretariát.

Kolik kousků historické techniky jste tedy zachránil?

Několik desítek. Já bych to schraňoval i dřív, ale neměl jsem prostory. Nejstarší kousek, co mám tady z budovy, je relé s usměrňovačem z konce 20. let. Je to zařízení, které přepínalo mezi sebou telefony.

Mám i jiné rarity – třeba převozní laboratoř na vyvolávání fotografií, takovou přenosnou temnou komoru v kyblíku.

Je něco, co vám ve sbírce chybí a co byste rád doplnil?

Rád bych ještě někde koupil skříňový dálnopis RFT. On byl totiž zasazený ve dřevě, bylo to hezké. Kdysi dávno jsem ho tu opravoval, ještě bych to třeba uměl. Kdysi jich v Četce mohlo být 50, možná stovka. Ještě by se asi někde daly sehnat, ale je to rarita.

A lituju, že jsem nezachránil žádné displeje "meruňky". To byly přenosné televizní přijímače Minitesla. Podle jejich tvaru a barvy se jim přezdívalo "meruňky". Měli jsme je u prvních četkařských počítačů, které jsme si sami vyráběli. Tak to nám uteklo, to mě mrzí.

Technickým oddělením ČTK vyráběné terminály k redakčnímu systému v mezinárodní redakci. Monitory měly oranžovou barvu, proto se jim přezdívalo "meruňky". (Foto ČTK/Libor Hajský, 1978)

Jak se dřív nová technika do ČTK dostávala? Kupovaly se jen české stroje nebo věci ze zemí východního bloku?

Ono se časem zjistilo, že východoněmecké RFT jsou na prd, tak se začaly kupovat ty siemensy ze západního Německa. Byly na to nějaké valutové přísliby, Četka byla hlásná trouba režimu, vždycky se nějaké peníze našly. Ale pak se musel pomalu každý šroubek evidovat, protože to bylo západoněmecké, to byla taková doba. Ale aspoň něco vydržely.

S inženýrem Stanislavem Sušickým, co měl na starosti výpočetní techniku, jsme třeba do tiskáren Epson, které uměly jen anglickou abecedu, dělali češtinu. Odjeli jsme na Rabštejn (zámeček, co kdysi patřil ČTK, která ho využívala jako školicí středisko) a přepisovali programy a fonty.

Co bylo podle vás největší technickou revolucí v ČTK?

Převod z klasických dálnopisů na jehličkové, to bylo v 70. letech. Ty klasické dálnopisy byly hrozné mašiny! Měly tisíce mechanických dílů, pružinek, klapek, dělalo to hrozný randál. Proto taky byly umístěné v tzv. vysílacích sálech, které byly oddělené od redakcí, protože to byl fakt randál. Ženské, co je obsluhovaly, nosily sluchátka, prostě hrozné. Aby se někam přenesly, museli na ně jít tři chlapi.

A ty jehličkové oproti tomu byly malinké. Takový psací stroj. Velikostí, spotřebou, hlučností – ve všem se lišily. Celá tahle technika se hodně rychle posunula.

Dálnopisné oddělení ČTK v roce 1959. (Foto ČTK/Jan Tachezy, 1959)

Kolik lidí tehdy technika nahradila?

Dřív byli lidi v telefonní ústředně, ve výpočetním středisku, u dálnopisů. To se pak sloučilo. Jen technika měla asi 80 lidí. Dnes jich má asi 20. (V roce 1989 měla ČTK 1094 zaměstnanců, dnes je to 250 - red. pozn.).

Jak se západoněmecká technika opravovala?

Když jsme chtěli náhradní díl, museli jsme objednávat ne na příští rok, ale na přespříští rok, aby byly finance, aby byly díly. Museli jsme odhadovat, co se asi tak rozbije. Když jste to dnes objednali, dostali jste to za tři roky.

To šlo? Takhle odhadovat?

No, šlo. U auta mechanici taky vědí, co se kazí víc a co míň. My taky věděli, co je víc poruchové. Měli jsme hodně techniky ze západu nebo pak předělávky od Zbrojovky. Z Ruska, co si pamatuji, jsme měli jen kávovar, takový nějaký mechanický, který stejně nefungoval.

A jak to bylo s prvními počítači?

To byla revoluce na konci 70. let a v osmdesátkách. Byly to takové kovové bedny, do nich nasázené karty, které jsme sami vyráběli, a na tom stály "meruňky". To byly hezké, oranžové, kulaté monitory kupované od Tesly a vykuchané, protože dovnitř jsme dávali vlastní střeva. Nepotřebovali jsme televizi jako takovou, ale obrazovku.

Bohužel se žádný první počítač nedochoval. Máme je jen na fotografii, na výstavce ve třetím patře taky jednu najdete.

Pak přišla počítačová revoluce v roce 1992, když redaktoři začali psát zprávy na tehdy standardním stolním osobním počítači a v redakčním systému Typlan, stejném, jaký tehdy používala agentura Reuters.

A první laptopy?

Já mám schovaný jednořádkový laptop! To umělo napsat jen jeden řádek. Když to redaktor potřeboval odeslat, vzal telefon, přiložil laptop ke sluchátku a ono to pískalo a posílalo text.

Laptopy začaly na začátku 90. let. Ale dokud nebyly mobily, což bylo o mnoho let později, stejně museli redaktoři najít pevný telefon a přes něj zprávu odvysílat. I fotky se posílaly přes telefon.

Jak jste se vlastně dostal do ČTK a co jste měl na starosti?

Studoval jsem slaboproud v Panské, do Četky jsem přišel hned po škole. To bylo v roce 1968. Začínal jsem u dálnopisů. To už jsme si říkali, to byla zařízení, která zajišťovala datový přenos textových zpráv po telefonních nebo speciálních linkách a mechanicky ho přepisovaly na role papíru.

Když končily první dálnopisy, přišly elektronické dálnopisy. (Používání dálnopisů pro psaní zpráv v ČTK skončilo s nasazením prvního "redakčního systému" v roce 1978, který pracoval na prvních četkařských "počítačích". Technicky šlo spíše o terminály, teprve v 80. letech začaly využívat mikroprocesory – red. pozn.).

Dálnopisy se používaly pro příjem zpravodajství a byly postupně nahrazovány tiskárnami. Nejprve celokovovými Transtely, potom jejich modernějšími typy a ještě později Epsony, Siemensy a Zbrojovkami. Postupně se přestal používat papír a začaly "meruňky", naše četkařské počítače. Pak přišly maďarské terminály Videoton a ještě později klasické počítače. (Přijímat zpravodajství jiných agentur uměl až systém Typlan v roce 1992, do té doby se vše tisklo. U odběratelů zpravodajství byly tiskárny postupně nahrazovány příjmem do počítačů až zhruba do konce 90. let. - red. pozn.)

No, ale o to já už se pak nestaral, já dostal tiskárny a dnes jsou moje všechny dráty v baráku.

Nebýt Pavla Osuského, nevznikla by v ČTK výstava o historii tiskové agentury. (Foto ČTK/Ondřej Deml, 2020)

Staráte se o kompletní kabeláž v datovém centru, včetně telefonů a napojení na poskytovatele připojení. Kolik drátů a rozvodů v budově v Opletalově ulici máme?

Celkem je tu asi 80 kilometrů drátů. Vedou všude, kam se podíváte, v každé zdi. Každý počítač a každý telefon v baráku má svoje drátové připojení. Wifi je věc navíc.

Když se začínalo, byl jeden telefon na místnost.

V jednom z pater tady v domě se nachází datové centrum, kde se schází a odkud vychází veškeré spoje a dráty. Tahle místnost ani není na plánech budovy zakreslená. Když to spočítám, je tady mašin za 10 - 15 milionů korun. Je to taková chladící místnost, kde je permanentně 19 stupňů, pořád tam jede klimatizace, z toho dvě jsou zapnuté a dvě jsou náhradní, aby se okamžitě zapnuly, kdyby náhodou něco krachlo. Je to takový centrální mozek ČTK.

Vybraná data se tady ukládají na pásky. A aby se nic neztratilo, vše ukládáme do banky, do trezoru.

A co záložní zdroje napájení? Co se stane, když přijde blackout?

Kdyby vypadla elektrika, tak máme dieselagregát. Ten vydrží napájet celou Četku den, dva. Kdybychom dovedli někde sehnat naftu a zásobovat dieselagregát, můžeme jet furt. Asi by nejezdily výtahy, nesvítila všechna světla na chodbách, ale to gros – počítače, by jely.

Kdysi jsem vypracoval plán, co dělat v případě blackoutu a dostal jsem za to pěkně za uši. První, co jsem tam totiž napsal, bylo, že nepotřebujeme 5. patro. Tam má kanceláře vedení. Pak by se vypínalo 4. patro a tak postupně, aby zůstal napájený hlavně sál výpočetní techniky a zpravodajský sál. Tak jsme to tak sepsal a odevzdal. To bylo!

My ale k samotnému provozu opravdu nepotřebujeme vedení. Ředitel si může sednout i jinam. Tehdy jsem řediteli řekl: Zpravodajství bez vás půjde, ale když vypnu zpravodajství, co bude dělat vy? On samozřejmě věděl, že je to pravda, trochu mě zkoušel.

Kdy začaly v ČTK mobily?

V 80. letech. Napřed to byly takové placaté operátory, pagery. Ty jen vyzváněly, ukázaly vám číslo, kam máte zavolat. Z nich ale volat nešlo. Ve druhé polovině 90. let nastoupily mobilní telefony. Napřed byly tak drahé, že je měli jen novináři "v pohotovosti". Byly jen na telefonování a sms, ale zase vydržely nabité klidně deset dní.

Jak moc zahýbal s technickým zázemím ČTK loňský přechod celé agentury na home office? Který mimochodem trvá prakticky dodnes.

V době, kdy se rekonstruovalo 3. patro, jsem měl velké, ale velké problémy s tím, aby se rovnou udělala i vyšší kategorie drátů. Byla kategorie pět a já chtěl šestku. Chtěl jsem, aby síť byla připravená. Každá informace, co nesou dráty, se může cestou poničit. Když se zvedne zatížení linek nad 60 procent, pak je nehod a kolizí tolik, že zpomalí celý tok. Proto se dělají sítě tak, aby byly připravené. Přechod na home office jsme technicky zvládli bez problémů, byli jsme připravení.

Jak se vlastně zpráva dostává k příjemci? A jak se to dělalo dřív?

Nejdřív ji nosili poslíčci. Pak se posílala potrubní poštou, ještě dnes jsou trubky v podzemní části budovy. Pak přišly telefonní linky a stenografové, kteří přepisovali diktované zprávy na psacích strojích. Pak je přepisovali na dálnopisech, aby vznikla děrná páska.

Měli jsme také třeba dvě zařízení - konvertory, které z dálnopisné pásky dělaly morsepásku. Do Afriky se totiž vysílalo morseovkou.

Později se zprávy vysílaly na různé okruhy. Byl třeba "LidoDemo" okruh, to byly státy jako Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, NDR, Polsko. Pak bylo všeobecné vysílání, to bylo do tehdejších novin – Rudé právo, Svobodné slovo, Mladá fronta, Zemědělské noviny a další.

Pak byl ještě speciální, tzv. bleskový okruh, který byl určený jen pro prominenty KSČ a vládu. To měli jen Husák, Štrougal a jim podobní.

Pak přišly satelity, v roce 1993. Využívali jsme satelit francouzské agentury Polycom, bylo to drahé a my měli pronajatý jeden kanál. Vysílali jsme do Toulouse, tam to přimíchali do svých kanálů, pustili to na družici. Signál zpátky jsme přijímali satelitem na střeše. Ještě pár satelitů máme, ale s nárůstem internetu se tohle ruší. Velké zpravodajské domy ale mají satelity i internet, nikdy nevíte, kdy internet vybouchne, chtějí být připravení.

Potrubní pošta v ČTK. (Foto ČTK/Leoš Nebor, 1956)

A jak vy, který jste prožil v tiskové agentuře půl století, vidíte budoucnost? Budou stále potřeba dráty, tiskárny a počítače? Nebo vše zvládneme mobily nebo nějakými čipy?

Když jsem přišel do Četky, tak jsem se něco naučil a mohl to používat šest, sedm, deset let. Teď se něco naučím, přijde nový systém, takže můžu všechno zapomenout a učit se znova. To období, kdy něco umíte a užíváte si to, se hrozně zkracuje.

Věřím tomu, že jednou budeme dělat všechno přes mobil, ono to jde už i dnes, jen je to ještě trochu nepohodlné.

Pavel Osuský má ve svém archivu i filmové záběry z ČTK z poloviny minulého století. Bohužel snímky jsou bez zvuku. (Videoarchiv P.S.)

Další novinky