Novinky

Jihomoravský fotoreportér ČTK Václav Šálek: Mám rád, když fotka mluví

01.06.2022

Půl století života, z toho 20 let v dresu České tiskové kanceláře, dává dohromady přes 72.000 vydaných snímků ve Fotobance ČTK. To je bilance jihomoravského fotoreportéra Václava Šálka, který teď ve svém rodném kraji připravil retrospektivní výstavu. K expozici, v níž je 35 velkoformátových fotografií a čtyři fotomozaiky s dalšími dvěma stovkami snímků, vydává také fotografickou publikaci. Výstava se jmenuje Fo20grafie a navštívit ji lze v galerii Celnice v zahradě brněnské Vily Löw Beer.

Pamatuješ si na první snímek, který jsi pro ČTK vyfotil?

No jasně, je i na výstavě. Bylo to 4. května 2002 a fotil jsem poslední přísahu vojáků v hodonínských kasárnách. Pak byla posádka zrušena a vojáci přeloženi k jiným útvarům.

V Hodoníně vznikla první fotka pro ČTK. (Foto ČTK/Václav Šálek, 2002)

Které snímky z výstavy jsou pro tebe nejsilnější, máš na ně nějakou zvláštní vzpomínku?

Nevím, ale asi tím, že je to stále aktuální, tak to bude tornádo. Mě to úplně nezasáhlo, mám poškozené dvě střechy a pomlácené auto, ale tím, že jsem dvojnásobný záchranář - hasič a vodní záchranář, mám v sobě, že musím pomáhat. Často jsem si říkal, že kdybych mohl tam v prachu položit foťák a vzít kolečko a vozit suť, dělal bych to. Ono to úplně nešlo, ale snažil jsem se. Třeba pomáhat lidem, co neměli léky nebo něco jiného.

V jihomoravských obcích, které zasáhlo tornádo, pořídil Václav Šálek stovky snímků. (Foto ČTK/Václav Šálek, 25. června 2021)

Vodním záchranářem - VZS Nové Mlýny, Pavlov pod Pálavou. (Foto archiv V.Š.)

Je možné zůstat objektivní i při takové katastrofě? Schovat se za hledáček aparátu a nepřipustit si city?

To víš, že to úplně nejde. Odložil jsem foťák a dělal jsem. A ono to pak pomáhalo otvírat dveře k lidem do rozmlácených obýváků. Pak mi paní ukazovala a povídala ´Tady jsem seděla´ a nad hlavou měla zaseknutou střešní tašku. Když se tam dnes vracím, všechno se to vybavuje zpátky. Všechno jde ale dělat s odstupem. A citlivě.

Fotil jsi řadu známých osobností, prezidenty, premiéry, papeže. Na koho vzpomínáš?

Nejkrásnější zážitek mám se (slovenskou) prezidentkou Zuzanou Čaputovou. Ve volebním štábu jsem zažil, jak je to normální pohodová ženská, člověk by si přál takovou prezidentku mít. A pak jsem jí měl jet fotit na portréty do prezidentského paláce, těsně po inauguraci. A já se jí natvrdo omluvil, že nemůžu, protože jsem byl objednaný k zubaři. Už dvakrát odloženému. Pro mě by to znamenalo zase půlrok čekat, to jsem nemohl. Tak jsem se jí opravdu strašně moc omluvil, že nemůžu. A za půl hodiny telefonát, že paní prezidentka si předělala program a že můžeme fotit o den později.

Nebo portrét Pavla Rychetského. To je člověk, ke kterému máte úctu, vážíte si ho, je to jeden z nejvyšších ústavních činitelů. A já mu měl říkat: pootočte se trochu, prosím, usmějte se. To jsou lidi, kterých si vážíte, a tak máte nějaký blok je otravovat.

Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová a předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský přicházejí na slavnostní shromáždění ke 100. výročí přijetí Ústavy Československé republiky. (Foto ČTK/Václav Šálek, 2020)

A máš na takové osobnosti nějaký fígl?

Rád zůstávám s kolegy redaktory, když dělají rozhovor. Pak se na mě už lidi tolik nesoustředí, chodím tam po špičkách, oni si mě nevšímají a já můžu čekat na gesta, úsměv. No, ale když si někdo sedne špatně, jako třeba Rychetský, tak říkat, pane předsedo, nemohl byste se mi trochu posunout, tak to už pak nejde. Ale zas na druhou stranu, jsou to taky jenom lidi, když se vypnou světla a kamery, dá se s nimi normálně pokecat.

Tahle práce mi dává velké možnosti potkat skvělé lidi. Někdo si kupuje drahé lístky na Jágra, aby ho viděl přes půlku stadionu, já ho fotím z metru a ještě si s ním pokecám. S Bolkem Polívkou za ty roky chodím ráno na kafe, když zrovna máme čas. Pokecal jsem si s olympioniky. Díky téhle práci jsem se dostal k lidem, co by mě nikdy nenapadlo.

S bývalou slovenskou herečkou Janou Nagyovou, která se proslavila rolí pohádkové princezny Arabely. (Foto archiv V.Š.)

Míváš dost často originální pohled na zcela běžné situace, třeba tvoje fotky z módní přehlídky nebo obří modely Země a Měsíce z brněnské výstavy suverénně ovládly hlasování o nejlepší četkařské fotky. Jak to děláš? Máš tendence dělat i umělecké snímky?

Ne, vůbec ne. Někdy to jde, někdy to nejde. Někdy je blbá akce, nudné téma nebo třeba nemám svůj den. Ale jindy to cvakne a je to tam – krásné slunko, najednou začnou padat stíny a jde to, je to souhra více věcí, někdy náhoda, někdy záměr. Vždycky se ale snažíme udělat nějakou fotku jinou než běžnou.

Máš nějaké téma, které fotíš radši?

Třeba hokej nebo fotbal fotím rád. Nikdy nevím, co mi ty momenty na stadionu přinesou, dá se tam vykouzlit hodně, ale je to náročné, je to stres, ale je to i výzva. Když ztratím půl vteřiny, tak snímek nemám a nedá se to vrátit. Ale pak se podaří pět krásných detailů puku vedle hlavy brankáře a je to, jakoby to tam někdo nainstaloval.

Na fotbalovém utkání ČR - Ukrajina v Uherském Hradišti s kolegy fotografy. (Foto ČTK/Luděk Peřina, 2018)

Co by měla mít dobrá fotoreportáž? Máš nějaký návod, jak ji nafotit?

Měla by mít hlavu a patu. Měla by reálně popisovat atmosféru, akci. Mám rád, když fotka mluví. Třeba když fotím v pekárně, tak mám rád, když je vidět, která konkrétní pekárna to je. Když je tam nějaký nápis, aby bylo vidět i bez popisky, o co jde.

Taky detaily jsou nejlepší. Když zaberu půlku areálu, je tam chaos, tříští se to. Samozřejmě celky jsou potřeba, k dokreslení atmosféry, k archivaci do fotobanky, ale raději se soustředím na detaily.

Jihomoravským fotoreportérem jsi přesně 20 let. Je ještě něco, co jsi na jihu Moravy nefotil a chtěl bys? Nebo už máš projeté a nafocené všechny okresky, vesničky, kopce i vinohrady?

Olympiádu! To bych chtěl na jižní Moravě fotit!

Ale vážně – už jsem byl u kde čeho, kam se normální člověk ani nedostane. Každý rok fotím Velikonoce a každý rok je to jiné. Každý rok fotím Vánoce a taky je to pokaždé jiné. A pak se v Mikulově na zámku propadne nádvoří, zjistí se, že je tam jeskyně a já jako třetí člověk v historii jsem do té pukliny vlezl. Pak ji prozkoumali a po čtrnácti dnech zabetonovali a už se tam zase nikdo nedostane.

Nebo jsem měl fotit mláďata klokanů. Prý jestli se nebojím, tak ať k nim vlezu. Posadili mě do prostředka výběhu a říkali, že si na mě musí zvyknout. Říká se, že klokan dokáže i zabít. Pak začala malá klokaňata vylézat a bylo to. Nebo kde si člověk sáhne na vzácnou sošku nebo umělecké dílo? To se málokomu podaří. Každé focení je nové, nikdy to není stejné.

V akci. (Foto archiv V.Š.)

Kolik fotek na akci vyfotíš? A kolik jich pak vyjde ve zpravodajství?

Jak kdy. Třeba na výstavě udělám 150 fotek a vyberu deset. Běžně fotím na akci tak 200 fotek. Ale záleží na okolnostech, někdo mrká víc, někoho udělám na první dobrou. U hokeje je to ve stovkách, ale není to o tom, že bych tam měl tolik odpadu. Čtyři pětiny fotek jsou tak zvané technické - vyfotím akci, řeknu si, že tam to bude dobré, ale nepoznám jednoho z hráčů, tak pak jezdím s foťákem a cvakám a čekám, až se mi otočí kvůli číslu nebo abych ho poznal.

Na hokejovém MS v Bratislavě v roce 2019. (Foto archiv V.Š.)

Je pro tebe práce fotoreportéra pro národní agenturu stres?

Pro mě je stres skloubit práci, která nemá pevnou pracovní dobu, s rodinným životem, s dětmi, všechny ty snídaně, svačinky, úkoly. Jsem samoživitel, někdy je to těžké. Ale jak děti rostou, je to s nimi lepší a lepší. Často člověk nestíhá, ale jsem typ člověka, který nehledá výmluvy, ale spíš způsoby, jak věci udělat. Umím si naplánovat čas.

Umíš si představit život bez focení?

Už snad ani ne, proboha! Začal jsem fotit v 11 letech, kdy jsem tátovi objevil ve skříni foťák, Etareta to byla. Na Vánoce jsem ho nedostal, tak jsem byl strašně nešťastný, až jsem ho v únoru na narozeniny dostal, ale s podmínkou, že budu chodit do fotokroužku. Tak jsem začal.

A pak přišly zenity, praktiky a soutěže a výstavy, přešel jsem do Fotoklubu tady v Břeclavi. Už na gymplu mi můj profesor, co psal hudební recenze, nabídl, abych šel ve Strážnici na festival Zahrada vyfotit „nějakou kapelu Buty“. A mně se tam moc líbilo a nakonec to dopadlo tak, že jsem za pár měsíců jezdil s Kameloty po koncertech, Samsonovi jsem dělal fotky na CD, Žalmanovi jsem fotil svatbu, spousta fotek začala vycházet v časopisech. Mezitím jsem pracoval v minilabu, v reklamce, chvíli v pekárně a pak jsem začal koketovat s novinami. Nejdřív v Rovnosti a pak v květnu 2002 jsem vyfotil první fotku pro ČTK.

A máš ještě nějaký fotografický sen?

Nevím. Možná mám všechno splněno. Pro mě bylo naprosto nereálné fotit pro Četku. A najednou se to stalo.

Za mimořádné nasazení, ochotu a trpělivost při fotografování průběhu i následků tornáda získal brněnský fotograf četkařskou cenu Zlaté oko 2021 a stal se nejlepším četkařským fotografem loňského roku (Foto archiv V.Š.)

Fotografie Václava Šálka budou v Brně vystaveny do konce června. Pod patronátem Jihomoravského kraje pak bude putovat po dalších městech v regionu a okolí. Přes zimu by měma zakotvit v brněnském Divadle Bolka Polívky a v únoru, na fotografovy padesátiny, bude v rodné Břeclavi. Vernisáž výstavy se chystá na 13. června, přístupná je ale už nyní.

Další novinky