Novinky

Četkaři na Ukrajině: Lidé ve válkou zničené zemi chtějí normálně žít

16.06.2022

Od začátku ruské invaze na Ukrajinu uplynulo nedávno sto dní. Zemi opustily miliony lidí, tisíce domů, obcí a měst jsou zničené, je narušená infrastruktura, průmyslová výroba i zemědělství, ukrajinská policie eviduje od začátku války přes 12.000 zabitých civilistů.

Do země zničené válkou teď vyjeli i dva Četkaři – zpravodajka zahraniční redakce Iveta Polochová a fotoreportér Ondřej Deml.

Kam přesně jste jeli?

IVETA: Jeli jsme autem přes Polsko do Lvova, Žytomyru a do Kyjeva. V Kyjevě a okolí jsme byli nejdelší dobu. Navštívili jsme místa v Kyjevské oblasti jako je Irpiň, Buča, Boroďanka, byli jsme například s pyrotechniky, kteří likvidovali nevybuchlou munici v jezeře u vsi Horenka. V Kyjevě jsme mimo jiné mluvili s ředitelkou organizace, která pomáhá s dokumentováním potenciálních válečných zločinů ruských vojáků. Strávili jsme nějaký čas v Dubně s volyňskou Češkou. Celkem jsme byli na Ukrajině deset dní.

Měli jste předem daný itinerář cesty?

ONDŘEJ: Částečně ano, částečně jsme program měnili za pochodu, jak se situace vyvíjela, něco vyšlo, něco nevyšlo.

Když vám vedení ČTK nabídlo, abyste se vydali na Ukrajinu sto dnů od vypuknutí války, jaká byla vaše první reakce?

ONDŘEJ: Já jsem hned věděl, že jedu. Situace na místě mě zajímala už od začátku války v roce 2014 a dění posledních měsíců to jen podpořilo. Zároveň mě Ukrajina lákala i jako destinace, do které jsem se chtěl už dlouho podívat, ale nikdy se mi to nepovedlo.

IVETA: Taky jsem hned věděla, že chci jet. Před tím jsem na Ukrajině byla jednou, ale ne jako novinářka. Vyslala mě tam humanitární organizace Lékaři bez hranic, pro kterou jsem dříve pracovala. Bylo to těsně před covidem, ke konci roku 2019. Byli jsme v Žytomyru, Mykolajivu a asi týden jsme strávili na Donbasu, kde měli Lékaři bez hranic mobilní kliniky, které jezdily k frontové linii a pomáhaly lidem, co tam přežívali. Pak jsem chtěla na Ukrajinu znovu, na dovolenou, ale přišel covid, lockdowny a nedostala jsem se tam.

S jakými pocity jste překračovali polsko-ukrajinské hranice?

IVETA: Pocity byly zvláštní. První, čeho si člověk všimne, jsou benzinky, kde nejsou pohonné hmoty. Už pár stovek metrů za hranicemi je vidět, že něco je jinak.

Jak jste řešili palivo do auta?

ONDŘEJ: Měli jsme 100 litrů nafty v kufru. Vypočítali jsme to ještě před cestou, vyšlo nám to přesně. Tedy málem nám pak došla nafta v Polsku na cestě zpět. Právě to, že nám dojde palivo nebo se něco stane s autem nebo zůstaneme trčet někde v koloně a ztratíme čas, toho jsme se báli nejvíc.

Co silnice, mosty a celkově infrastruktura? Dalo se tam vůbec jezdit?

ONDŘEJ: V oblasti, kde jsme byli my, byly silnice překvapivě dobré, směrem na Kyjev lepší a lepší. Celá infrastruktura byla nakonec lepší, než jsme čekali, než se o ní píše. V místech bojů byla situace samozřejmě složitější, například mosty byly zničené a tak se musely objíždět po provizorních cestách.

Co bylo vlastně cílem vaší cesty?

IVETA: Ukrajina je obrovská země a v různých částech je různá situace. My jsme byli u Kyjeva, odkud se ruská okupační vojska stáhla začátkem dubna. Na východě nebo na jihu, kde jsou momentálně těžké boje, jsme nebyli. Naším cílem bylo podat svědectví z oblastí, kde se lidé vrací, nebo se snaží vracet, k relativně normálnímu životu.

Chtěli jsme potkat lidi, co se vrátili ze zahraničí nebo byli jinak vysídleni a začínají znova. Chtěli jsme do Buči, odkud byla po jejím osvobození hlášena zvěrstva páchaná před tím ruskými vojáky, a zjistit, jak tam lidé žijí teď.

ONDŘEJ: Na první pohled se tam lidé vrací k normálnímu životu, Buča paradoxně není tak zničená jako třeba Irpiň. Ona jsou to taková rozvíjející se města nedaleko Kyjeva, něco jako Hostivice nebo Říčany u Prahy. Jsou tam velké moderní bytovky pro stovky lidí a hned vedle stará vesnická zástavba.

IVETA: Otevřely se tam už první kavárny a obchody. Byli jsme třeba v kavárně, která už byla uklizená, obnovená, ale pak si všimneš prostřeleného skla nebo rozstřílených dřevěných trámů na terase.

ONDŘEJ: Nebo hned vedle byla úplně vyhořelá lékárna, na kterou doteď nikdo nesáhl, nikdo ji neopravoval. Ale bylo vidět, že se lidé snaží vracet k normálnímu životu, třeba i tím, že zase chodí do kaváren.

IVETA: Někteří místní nám popisovali a ukazovali videa, jak ta místa našli zdevastovaná. V Buči jsme mluvili i s majitelem malého koktejlového baru. Otevřel ho dva měsíce před invazí. Několik dní po jejím začátku utekl s ženou a dcerkou pryč, a když se vrátil, našel místo poničené. Teď bar obnovil. Teď je to spíš kavárna, alkohol podražil, lidé nemají peníze. Ten barman líčil, jak si skleničky musel přinést z domova, všechno bylo rozbité nebo rozkradené. Dokonce i umyvadlo mu ukradli. Tak hygienu vyřešil aspoň vlhčenými ubrousky. Ženu a dceru zatím nechce vozit zpátky, protože neví, co bude. A tahle nejistota je tam hodně cítit.

Píšící redaktor jde po příbězích; co chtěl vidět a zaznamenat fotograf?

ONDŘEJ: Jel jsem po místech, kde ještě před dvěma měsíci zuřila válka. Fotil jsem současný každodenní život v Irpini, Buče, Boroďance. Třeba v Boroďance je jedna hlavní ulice, která je úplně zničená. Tudy projížděly hlavní kolony ruských vojsk. Některé domy jsou tam zničené úplně do základů, paneláky zdevastované. A přitom tam pořád žijí lidé - jezdí na kolech, parta náctiletých kluků si tam hrála fotbal. Takže jsem taky hledal příběhy. A současně zaznamenával pozůstatky války.

Já měl jazykovou bariéru, neumím ukrajinsky ani rusky a Ukrajinci překvapivě neuměli nebo nechtěli moc mluvit anglicky.

Iveto, ty ale mluvíš rusky?

IVETA: Velké rozhovory jsem dělala hlavně v angličtině, jinak jsem s lidmi mluvila rusky. Ale přišlo mi divné oslovovat je jazykem země, která je napadla. Měla jsem trochu tendenci se jim omlouvat, že na ně mluvím rusky.

Neměli lidé problém se s vámi - jako s novináři - bavit?

IVETA: Lidé byli hodně vstřícní. Většinou s námi chtěli mluvit. Dvě ženy původem z Buči, se kterými jsme se bavili v Žytomyru, nám řekly, že rozhovor s námi dělají proto, aby svět věděl, co se na Ukrajině děje a pomohl jí. Všichni cítíme únavu, lidé jsou unavení z neustálých zpráv o válce, tím opadá pozornost a asi i podpora. Ale na Ukrajině ji pořád potřebují.

A samotní Ukrajinci zpravodajství sledují? Nejsou z toho už také unavení?

IVETA: Třeba lvovský pianista Oleksij, který první měsíc po ruské invazi hrál denně na klavír u nádraží ve Lvově, kudy proudily tisíce lidí za hranice, nám řekl, že ho válka vyčerpala a že zprávy už teď sleduje méně. Ukrajinská novinářka Julija zase povídala, že lidé, kteří první měsíce fungovali na adrenalinu, jsou vyčerpaní, ale nastupuje druhá směna, která k tomu, že můžou něco dělat, dospěla později.

ONDŘEJ: V Kyjevě lidi relaxují tím, že tančí v parku.. Už je neodradí ani zvuk sirén. Dovolí si to riziko, zůstávají sice dál ostražití, ale chtějí se už i bavit, ne se jen bát, což zpravodajství trochu podporuje.

Báli jste se vzdušných náletů, před kterými varují sirén?

IVETA: Sirény jsou tam poměrně časté, řada lidí už si na ně, aspoň na první pohled, asi zvykla. Ani my jsme pokaždé neběhali do krytu. Hodně jsme se řídili reakcemi místních. V mobilu jsme taky měli staženou aplikaci, která houká o pár sekund dřív než sirény na ulici, sledovali jsme zprávy, co se děje. Zároveň to ale nechci zlehčovat, upřímně nevím, jak se cítí při zvuku sirén člověk, který zažil bombardování, a ty ruské rakety tam pořád hrozí a padají i v oblastech, kde už ruští vojáci nejsou.

Šlo psát a posílat fotky přímo z terénu?

ONDŘEJ: Technicky by to šlo, ale my přes den dělali rozhovory a fotili, plánovali a přesouvali se, nebyl čas pracovat z terénu. Materiál jsme zpracovávali až večer na hotelu. Ale signál normálně fungoval, možná líp než v Polsku.

IVETA: Koupila jsem tam za asi 80 korun SIM kartu na mobil, udělala z ní hotspot a fungovala přes ni.

Kde jste vlastně nocovali? Museli jste dávat pozor na noční nálety?

IVETA: Předem jsem se ptala známých na to, kde se ubytovat tak, abychom co nejvíc eliminovali možnost, že nás zasáhne nějaká raketa. Abychom nebyli u nějakých důležitých bodů infrastruktury – železničních uzlů, trafostanic.

Moc jsem ale nespala, v noci jsem zpracovávala rozhovory a všechno, co jsem nabrala přes den. Nejmíň jsem jednu noc spala asi jen hodinu a 45 minut. Po návratu jsem prospala čtyři dny.

Co zaminované oblasti, checkpointy nebo jiné vedlejší příznaky války?

ONDŘEJ: V Kyjevě v centru problém nebyl. Ale v Irpini nebo Boroďance, v celé oblasti severozápadně od Kyjeva, jsem při focení pozor dával, v troskách nevíš, kdy na tebe může něco spadnout. Okolí cest mezi městy bylo zničené, stromy ohořené nebo roztrhané municí, tam jsme se kvůli minám drželi jen zpevněných cest. Nepojízdná technika u cest byla už hodně uklizená, ale když jsme na nějaký tank narazili, chtěli jsme si ho vyfotit, ale dávali jsme si velký pozor, kam šlapeme.

IVETA: Ukrajinci se ke zničené a odstavené ruské technice sjíždí, aby se podívali, vyfotili si ji. Třeba v Kyjevě na jednom náměstí udělali ze zničené ruské vojenské techniky výstavku. Je tam tank, transportér, rakety.

ONDŘEJ: Checkpointů jsou tam stovky, ale většina je neobsazená. Dál na východ jich přibývá, jsou tam vojáci, ale většinou auta nezastavují. Kontrolovali nás jen párkrát. Stačí ukázat pas a akreditaci, neměli jsme s tím problém. Zatím ta stanoviště nikdo nebourá, asi chtějí být připravení, kdyby něco. Většinou jsou to jen jakási polní opevnění, některé tvoří jen pár pytlů s pískem, jiné jsou betonové, mají vybavení, třeba kamínka.

Co bude dál?

IVETA: Nikdo neví. Řada lidí se bojí vracet ke svým byznysům, některé firmy mají strach obnovovat výrobu, spousta lidí nemá práci. Přišlo mi, že doufají ve vítězství, ale je tam nejistota z toho, co bude. Navzdory všemu se ale snaží žít normální život. Chtějí normálně žít.

Ráda bych se na Ukrajinu vrátila. Zajímají mě lidé, jak žijí, jejich osudy, jakým způsobem se s válkou vyrovnávají.

Dnes bych taky asi udělala leccos jinak, třeba si zorganizovala jinak některé věci. Pro agenturu musíte psát hodně a rychle, a byť mě nikdo z Prahy netlačil, dostala jsem se sama do vlastní vývrtky. Nechtěla jsem nic opomenout, rozhovory byly delší, navíc mám tendenci dělat všecko asi až moc pečlivě, což zabírá čas.

ONDŘEJ: Taky jsem si zpětně říkal, že bych některé fotky udělal jinak a líp. Rád bych se tam vrátil.

IVETA: Ideální by bylo z místa psát o tom, že už je mír.

Iveta Polochová pracuje v ČTK od roku 2020. Novinářské zkušenosti získala v redakcích MF DNES a iDNES.cz, pracovala také pro mezinárodní zdravotnickou a humanitární organizaci Lékaři bez hranic. Několik let žila v zahraničí.

Ondřej Deml fotografuje od roku 2005, do ČTK nastoupil v roce 2016, posledních deset let se věnuje převážně reportážní fotografii. Letos získal cenu Canon Junior Award v rámci soutěže Czech Press Photo za fotografickou sérii Olympijské emoce pořízenou na loňských letních olympijských hrách v Tokiu.

Další novinky