Novinky

Novináři na MS v době pandemie: Jsme rádi, že vidíme živé sportovce

18.02.2021

Opatření proti šíření koronaviru proměňují i práci sportovních novinářů. Vedle všudypřítomných roušek, dezinfekce a pravidelného testování na covid-19 si novináři zvykají na šampionáty bez diváků a rozhovory se sportovci, které pořizují s diktafonem přilepeným na selfie tyči. Své o tom ví sportovní redaktoři ČTK Kamila Nešporová (kab) a Radek Smekal (smr), kteří se nedávno vrátili z šampionátů ve Slovinsku a Itálii. Kamila informovala o dění na biatlonovém mistrovství světa v Pokljuce a Radek ze sjezdařského šampionátu v Cortině d'Ampezzo. Oba jsou nyní v nucené karanténě po návratu ze zahraničí.

Pod rouškou a brýlemi schovaný sportovní redaktor ČTK Radek Smekal na MS ve sjezdovém lyžování v italské Cortině d'Ampezzo. Cesta z tiskového střediska do mixzony. (Foto: Archiv smr)

Co je nyní na mezinárodních sportovních akcích jiné než před rokem?

kab: Mnohem víc musíme komunikovat s organizátory. Kvůli testování, kvůli ubytování, kvůli celé organizaci. Hodně věcí se řeší na poslední chvíli, třeba i má účast na biatlonovém mistrovství se rozhodla na poslední chvíli. Fungování na dvoumetrové rozestupy, odstupy v tiskovém středisku, celý den v rouškách – to už nás nepřekvapuje, na to už jsme si za ten rok zvykli. Je to takhle rozhodně lepší varianta než na jaře, kdy omezení začínala a kdy jsme se se Smékym (smr) dělili o tenisový turnaj v Praze a dělali jsme ho na zoomu z obýváků.

smr: Víš, co je jiné? Měli jsme v tiskáči (tiskovém středisku) strašně velký stůl. Mnohem větší než mám já doma, metr a půl určitě. Na stole je dezinfekce, ti, co sedí naproti sobě, mají mezi sebou plexisklo. A změnilo se také to, že už se nehlídá bezpečnost, ale to, aby na sebe lidi neprskali. Což bylo trochu bizarní, protože nás bylo pět novinářů, co jsme spolu bydleli v apartmánu, jezdili jsme spolu autem a pak jsme přišli pod svah a měli jsme se tvářit, že se neznáme a nemohli jsme k sobě na metr a půl.

S jakými omezeními jste se museli ještě smířit?

kab: Při biatlonu jsme mohli zapomenout na sledování dění ze střelnice. Tam bývá největší přehled, býváme tam přímo u trenérů. Teď jsme se mohli dívat jen z mixzóny, což bylo přes trestné kolo, přes cílovou rovinku, několik desítek metrů z dálky, nebylo vidět skoro nic. Ale naštěstí dali obrazovky a informační lišty, takže bylo vidět, kdy střílí naši. A pak v tiskáči jsme si kávovar museli obsluhovat v rukavicích.

Poloprázdné tribuny na šampionátu v italské Cortině d'Ampezzo. (Foto: ČTK)

Připravili organizátoři novinářům nějaká nečekaná koronavirová překvapení?

smr: V Cortině vymysleli speciální zařízení, takové krabičky, které měly hlídat dostatečný rozestup mezi novináři. Když se k sobě ty dvě krabičky přiblížily, měly bzučet. Ale bzučelo to i v noci, když jsme se k sobě fakt nepřibližovali, takže jsme pak byli všichni rádi, když tomu došly baterky.

Taky jsme měli u vstupu do tiskového střediska speciální dezinfekční sprchu. Před vstupem do rámu ti to nějak změřilo teplotu, pak v rámu to na tebe spustilo takovou jemnou dezinfekci, vlastně jsme ji ani necítili na obličeji, ani neviděli na oblečení. Pak zablikalo žluté světlo a mohli jsme vystoupit. Ale tohle jsme absolvovali jen jednou, pak už to nikdo nevyžadoval.

Kolik testů jste museli podstoupit?

smr: V Itálii se chodilo každý třetí den. Hned po příjezdu musel být antigenní test, bez kterého nikdo nedostal akreditaci. Dohromady jsem dal v Itálii čtyři testy a doma před a po příjezdu ještě dva. A všechno z nosu!

kab: Ve Slovinsku byl test hned po příjezdu. Kdo zůstával celou dobu šampionátu, musel dát ještě jeden. Na místě dělali PCR testy, ale výsledky mívali opravdu rychle, za dvě tři hodiny. A pak byl test před odjezdem, aby mě pustili domů. No a doma do karantény a po ní další test. Ale naštěstí všechno z krku.

Měli jste vůbec možnost potkat se se sportovci?

kab: Šlo to v mixzóně. Mezi námi a sportovci byl koridor metr a půl, ale měli jsme je naživo. I když s odstupem, i tak je to lepší než zoom tiskové konference. A nahrávali jsme na diktafony, které jsme si lepili lepenkou na selfie tyče. Takže máme i audio!

smr: Já se selfie tyčí trochu bojoval. Byla rozměrově na mobil, ne na diktafon, takže jsem ho pak složitě přilepoval a děsil se, že až tyč s diktafonem natáhnu, tak spadne Ledecké k nohám do sněhu a já se k němu nedostanu.

Ruka Kamily Nešporové s diktafonem na selfie tyči, jak zpovídá českého biatlonistu Michala Krčmáře. (Foto ČTK)

Co závody bez diváků?

kab: Už mi to skoro nepřišlo ani divné. Což je ale na druhou stranu děsivé.

smr: Atmosféra nebyla žádná, ale u sjezdového lyžování je to s publikem různé. Jsou místa, kam chodí desetitisíce diváků a jinde jich moc není. V Itálii by asi přišli. Sjezdy jsou ale stejně spíš televizní sport, na místě diváci nevidí trasu, v televizi mají vše, záběry se opakují.

Poloprázné divácké tribuny na MS ve sjezdovém lyžování v italské Cortině d'Ampezzo. (Foto: ČTK)

Má vůbec cenu jezdit na podobné akce, když jsou takto omezené?

kab: Byli jsme všichni rádi, že vidíme živé sportovce. Byť na dva metry.

smr: V osobním kontaktu se vždycky nabere mnohem víc věcí. Což je dobře vidět třeba na příkladu Ledecké. Ze Světových pohárů dostávají novináři nahrané její odpovědi, ale to je takové sterilní. Když ale ona přijde k novinářům, tak mluví dobře, dá se rozmluvit. Pak se s ní udělají zajímavější věci než třeba jen přes zoomy.

Atmosféra závodiště bez diváků na biatlonovém mistrovství ve slovinské Pokljuce. (Foto: twitterový účet Biathlon Pokljuka)

Jak vypadal život mimo závodiště? Dostali jste se do města?

kab: Mohli jsme chodit venku, ale Slovinsko je stejně uzavřené jako Česko. Měli otevřené obchody se sportem, ale restaurace všechny zavřené. Jen pro novináře vyhradili poblíž jejich ubytování pár podniků, kam byl vstup pouze na akreditace, takže tam byli všichni otestovaní. Nefungovala ani okýnka, jak je Bled turistické město, tak tam teď nebyla ani noha kromě biatlonové bubliny.

smr: V Itálii to nikdo nehlídal. Cortina žila fest, sámošky otevřené, na pěší zóně i boty, oblečení, hospody. V neděli na svatého Valentýna se tam sjela spousta lidí, do města byla kolona. Po městě chodili lidi v rouškách, ale pak si sedli do kavárny a sundali je a nějaké velké rozestupy tam taky, myslím, nebyly. Lyžovat na svahu se ale nemohlo.

smr: A Kamilo, jaké jste měli jídlo?

kab: V tiskáči nám dávali teplý oběd v krabičce, čekal nás na poličkách podle čísel, museli jsme si ho odnést ke svému stolu. Večer jsme měli otevřenou hospodu v jinak uzavřeném Bledu.

smr: My bydleli v apartmánu, takže jsme si mohli i vařit. Ale jinak v tiskáči jsme měli každý svůj stůl, jídlo jsme si objednávali v bufetu a pak u toho svého stolu, který byl opravdu veliký, jsme mohli dlabat.

Oba šampionáty se hodně propagovaly na sociálních sítích.

smr: Mám pocit, že teď se všechny akce ještě víc rozšiřují na sociální sítě, aby se aspoň nějak přiblížili lidem. Používají se předtočená i on-line videa, záznamy, novináři měli k dispozici kromě normálního tiskového ještě virtuální středisko, kde byla k dispozici všechna videa, záznamy. Organizátoři se snažili hodně.

Twitterový účet MS v biatlonu v Pokljuce. Řada příspěvků lákala na sledování soutěží přes zoom.

A co sportovního vás čeká v nejbližší době?

smr: Já se chystám na Ledeckou na snowboard. Do Slovinska.

kab: Takže budeš mít zase karanténu?

smr: Jojo. V pátek (rozhovor jsme dělali ve středu 17.2.) půjdu na testy po Itálii, budu, doufám, negativní a pak mám týden do dalšího testu před odjezdem do Slovinska. A pak mě čeká biatlon v Novém Městě na Moravě. Co ty?

kab: Já budu mít virtuální halovou atletiku z Polska, tam organizátoři omezili všechno hodně. Pak se uvidí, co a jak bude na jaře.

Další novinky