Novinky

Fotoreportér ČTK Vondrouš: Nosím v hlavě knihu z dostihového prostředí

31.03.2021

Fotoreportérovi ČTK Romanovi Vondroušovi se v poslední době daří. Sbírá ceny v domácích i mezinárodních fotografických soutěžích, fotí vrcholné politiky, pandemií ochromenou metropoli i fotbalové fanoušky a všechny jeho snímky zaujmou. Vedle focení pro národní zpravodajskou agenturu stíhá i vlastní tvorbu.

O focení během pandemie, lásce k dostihům i podivuhodném prostředí erotických plesů se rozvyprávěl v podcastu Zvětšenina, který vznikl s podporou ČTK a Czech Photo Centre.

(Foto Tomáš Krist)

Jak se ti fotí v čase korony?

Focení za časů korony je úplně jiné než za nečasů korony. Fotíme primárně vylidněné město, vylidněné ulice, Praha je bez turistů. Při fotografování ilustračních záběrů jsou lidé dosti podráždění, zřejmě za to může tato doba, která už je pro lidi dlouhá. Musíme řešit i konflikty na place.

Například na metru Rajská zahrada jsem se dostal do konfliktu s paní, kterou jsem fotografoval z uctivé vzdálenosti, která ale na mě vyrukovala s tím, že se jí to nelíbí. Ani jsem jí nedokázal vysvětlit, proč ji fotografuji, nebyl na to čas. Chtěla po mně, abych smazal snímky, na to jsem nepřistoupil. Pokud fotím jako zpravodaj ČTK, ale i jako soukromník, nemá nikdo právo zasahovat do toho, co fotografuji. Byl jsem ochotný respektovat její přání, že fotografii nebudu publikovat. Ale nelze, aby někdo zasahoval do toho, co mám na paměťové kartě. Neuměl jsem jí to vysvětlit, navrhl jsem jí proto, že zavoláme policii. Pak se to vyřešilo poměrně rychle. Udělali zápis a rychle nás propustili.

Je vlastně paradoxní, že lidi jsou každodenně snímáni kamerami v ulicích, fotí se navzájem mobily, to jim nevadí. Ale pak se ohánějí GDPR, nevím, jestli sami vědí, co to znamená. Nevím, jak tohle může pokračovat dál.

Jak to máš s focením na ulici? Jak fotit cizí lidi?

U mě je to vnímání na "první dobrou". Lidi fotím už mnoho let, takže dokážu vnímat, jestli teď můžu, nebo ne. Komunikace je velmi důležitá. Vždycky ale záleží na člověku, kterého fotografuji.

Momentka z koronavirové Prahy. (Foto ČTK/Roman Vondrouš, 2020)

Kde rád fotíš v Praze?

Nemám vyhraněnou lokalitu, ale mám blízko k periferiím, Jižní Město nebo Černý Most, takové ty lokality mimo centrum. Tam hledám lidi ve spojení s architekturou a svým subjektivním pohledem na město. Nevynechával jsem ale ani Starou Prahu, zvláště v začátcích pandemie, odliv turistů, prázdnota města, taková ta všeobecná prázdnota ta mě musela zajímat, to jsou ty historické milníky, které je důležité zaznamenat.

Věnuješ se dlouhodobým projektům, například jsi fotil erotické plesy. Jak se dokážeš dostat mezi lidi, abys jim nevadil?

Je paradox, že na takových akcích jako jsou erotické plesy, jsem se nikdy do konfliktu nedostal. Je to možná tím, že jsou tam lidi "v pohodě", jsou free, na nic si nehrají. Možná proto tam ani žádné konflikty nevznikají.

Je těžké fotit erotické plesy?

Nejde jen přijít a fotografovat si celý večer, co se vám zamane. Vznikají tam intimní scény, a abyste ty erotické plesy zachytil, tak musíte zaznamenat i je, je to „gros“ večera. Je dobré se seznámit s pořadatelem, vysvětlíte mu svůj záměr, pak se vám fotí líp, máte přístup do zázemí, kde se účastníci - striptérky připravují, což dělá komplet reportáže, nechcete fotit jen samotná vystoupení, ale chcete to zpracovat komplexně.

Jak jsi přišel na tohle téma a co ti na něm přijde zajímavé?

Jako fotograf sleduji práce fotografů z minulosti. Vzpomínám na práce Jardy Kučery, který fotil podobné téma: obsluha nahoře bez, prostitutky v Dubí a podobně. Je to dokument doby.

Jedna ze série Vondroušových snímků z erotických plesů. (Foto ČTK/Roman Vondrouš, 2019)

Tvoje životní téma je ale focení koní. Děláš to už 20 let. Jak ses k tomu dostal a co tě u tohoto tématu drží?

Drží mě u toho asi ta pestrost. Od výtvarné stránky, přes zákulisí, fotil jsem třeba módu na dostizích, až po dramata na dráze. Pak je tam ten aspekt, že jsem Pardubičák, na dostihové dráze jsem začínal s vážnou fotografií. Chodil jsem i na hokej, na fotbal, na plochou dráhu, ale dostihy mě chytly. Je to taková směs, občas to hraničí s krajinářskou fotografií, pracujete s prostředím, jsou tam vodní příkopy, les. Můžete pracovat se světlem, já to mám našlapáno, vím, kde je světlo ideální, na jakém místě překážky budou koně přeskakovat. To všechno je potřeba znát. Kdybych přijel poprvé, nebo fotil dostihy rok, dva, tři, tak nikdy neudělám takové záběry, jaké dokážu teď.

Když jsem v roce 2013 získal Wold Press Photo (za snímky z Velké pardubické), tak mi někteří fotografové říkali: Proč to ještě fotíš, vždyť už máš všechno. Ale to není pravda. Když se chce fotograf věnovat dlouhodobě nějakému tématu, neřkuli životnímu tématu, tak v tom musí pokračovat dál, aby to ve výsledku dalo třeba na fotografickou knihu. To musí mít fotograf stovky, tisíce záběrů, aby vybral ty nejlepší.

Vondrouš před vítěznou sérií z dostihů, která získala v roce 2013 World Press Photo v kategorii sportovních akcí. (Foto ČTK, 2013)

Kontroverzi vyvolala tvoje fotka z poslední Velké pardubické, kde jsi zachytil pád koně na Taxisově příkopě. Kůň si způsobil fatální zranění. Řada lidí považovala snímek za neetický.

Osobně si myslím, že je ta fotka skoro ikonická. Jde o Taxisův příkop, jde o extrémně široký záběr, kdy kůň padá přímo před objektiv a tím dělá fotografii extrémně dramatičtější, dokáže diváka vtáhnout do obrazu, do děje. Když jsem posílal tuhle fotku (do redakce), tak jsem upozornil editory, že je kontroverzní. Fotografie byla ihned vydaná. Pak ji otisky de facto všechna média. Soudím, že snímek není neetický, zachycuje výborný akční moment, musíme to brát tak, že sport nepřináší pouze vítězství, krásu, nádheru, ale je složen z mozaiky událostí. Což na Velké pardubické je Taxis a další překážky, a pak radost a vítězství.

Každý má etickou hranici nastavenou jinde. Takhle fotografie podle mě nezobrazuje nic neetického, naopak zobrazuje vrcholný sportovní okamžik, bohužel, je mi to líto, se špatným koncem. Pokud se podíváme do historie fotožurnalistiky, tak tam najdeme daleko horší situace.

Překážkový dostih Velká pardubická, 11. října 2020 v Pardubicích. Žokej Jan Kratochvíl s koňem Sottovento padá na Taxisově příkopu. (Foto ČTK/Roman Vondrouš, 2020)

Kolik fotek máš ve svém archivu?

To nedokážu říct. Když jsem fotil na film, tak jsem přišel z dostihů a měl jsem deset záběrů, protože jsem šetřil materiál. Tenkrát to bylo drahé. Dnes digitální technika umožnuje daleko lepší snímání, můžeme fotit sekvenci záběrů. Teď jsou větší nároky na snímky, abyste zaujal, musíte mít špičkovou fotografii. Ale není to pouze o technice, pořád je důležité kreativní dívání se, sledování krajiny, prostředí.

Nechceš vydat knihu?

Dlouhou dobu mám v hlavě knihu z dostihového prostředí, ať už se sportovního, tak ze zákulisí. Spoustu lidí, už mi říkalo, proč už jsem to dosud neudělal. Ale já pořád kompletuji, skládanku skládám a každý rok mi přibývají zajímavé fotografie, tak toho dosud nelituju. Myslím, že ten pravý okamžik, až to budu cítit, že to je správně, tak věřím tomu, že to udělám.

Jak poznat dobrou fotografii? Výtvarnou, nebo zpravodajskou?

Je to těžké. Možnost publikování velkého množství snímků na webech, i těch špatných, vede k tomu, že čtenář se nevychovává, ale kazí se. Sám si nedokáže najít to správné. Skvělé obrazové časopisy minulého století – Life nebo náš Pestrý týden, to byly vytříbené ucelené fotoseriály, kde se lidé kultivovali. Nahrazovali televizi, která bohužel teď možná přebíjí fotografickou tvorbu. Lidé ztratili vizuální kvalitu, nedokážou se v tom vyznat. Převládá vizuální smog.

Jsi primárně agenturní fotograf, jak se s tím slučuje tvoje tvorba?

V agentuře pokrýváme spoustu nezáživných akcí - tiskovky, zasedání sněmovny, tam toho moc nevykouzlíte. Ale nedá se říct, že vše je takové – jsou třeba zajímavé kulturní záležitosti. Agenturní fotograf se nedostane k focení dlouhodobých cyklů. Ale to každodenní focení vás vede k tréninku, sžijete se s fotoaparátem, jste zvyklí pohotově reagovat. Je to dobrý trénink.

Muž procházející dezinfekční branou získal Hlavní cenu v loňské soutěži Czech Press Photo. (Foto ČTK/Roman Vondrouš, 2020)

Jak ses dostal do zpravodajské agentury?

Fotil jsem pro týdeníky, deníky v Pardubickém kraji, většinou o víkendech, výpomoci. Tehdy vzniklo místo (v ČTK) v Pardubicích pro externího fotografa. Byl jsem vybrán a asi po tři čtvrtě roce si mě vytáhli do Prahy. Pak to vzalo rychlý spád, ani jsem se nenadál a už jsem fotil velké akce. Byl to rychlý skok, ale asi to bylo tenkrát správně a já jsem za to dnes rád.

Na jaké focení vzpomínáš nejradši?

Začínal jsem s fotografováním sportu a doteď k tomu mám nejblíž. A pro fotografa je vrchol fotit na olympiádě. To byl můj sen. Už jsem byl na třech. Je to skvělá zkušenost.

Z nedávné doby to bylo focení v Bílém domě, pro fotografa z agentury je to věc, kam se dostane jednu za život. Další sen reportážních fotografů - dostat se do Oválné pracovny, vyfotit si amerického prezidenta, zažít šrumec, kde cítíte napětí, vážnost, důležitost ze všech stran. To jsou situace, kdy máte pocit, že jsme v centru světového dění. Ale každá akce má něco.

Z návštěvy českého premiéra Andreje Babiše v USA. V soutěži Czech Press Photo 2019 získal soubor z Bílého domu první místo v kategorii Lidé, o kterých se mluví. (Foto ČTK/Roman Vondrouš, 2019)

Co pro tebe znamenají fotografická ocenění?

Pro každého fotografa úspěch v soutěži něco znamená. Kdo tvrdí opak, není upřímný. Ocenění jsou subjektivní záležitost, protože jeden rok zasedá taková porota, jiný maková. Ale jsou ceny, kterých si vážím hodně. Fotograf má pocit, že jeho práce je oceněná, sledovaná a nějak zaujala. Dnes si jich vážím možná víc než na začátku kariéry.

Roman Vondrouš je držitelem mnoha fotografických ocenění, ta nejnovější získal v posledních dvou měsících - v únoru to byla první cena v kategorii sportovní série v prestižní americké soutěži Pictures of the Year International. Série zachycuje fanoušky Bohemians 1905 Praha, kteří kvůli omezením způsobeným pandemií covid-19 sledují zápasy svého fotbalového týmu z žebříků u zdi vršovického stadionu. V březnu pak Vondrouš získal za stejnou sérii druhé místo od Mezinárodní asociace sportovních novinářů (AIPS).

Celý rozhovor s Romanem Vondroušem si můžete poslechnout v podcastu Zvětšenina, který připravuje ČTK ve spolupráci s Czech Press Photo. Poslouchejte v aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts.

Další novinky