Novinky

Lenka Penkalová ze zahraniční redakce ČTK: Bez knížek nemůžu být

02.06.2021

O literatuře, knižních recenzích, knihovničce na pracovišti i knižním klubu na maloměstě v rozhovoru s redaktorkou zahraniční redakce ČTK Lenkou Penkalovou. Z instagramového účtu si udělala čtenářský deník, více než investigace ji baví editace a dopisy by psala nejraději jen kaligrafické.

Na svém instagramovém účtu píšeš o knížkách, které jsi přečetla a přidáváš fotky každé z nich. Podle publikovaného množství musíš číst aspoň čtyři knížky denně. Jak je to?

Čtyři knížky denně to nejsou, ale já prostě bez knížek nemůžu žít. Tak jako někdo potřebuje pět káv denně, někdo čtyři piva, tak já potřebuju knihu. Instagramový účet jsem si zřídila zčásti proto, abych měla nějaký svůj čtenářský deník. Dřív, když jsem na sebe byla přísnější, jsem si psala do různých zápisníků, co jsem přečetla. To už se mi poslední dobou nedařilo. Navíc kdysi dávno jsem začínala jako knižní recenzentka, takže o spoustě knih jsem si popřemýšlela a něco si o nich napsala a to mi v poslední době začalo chybět. Já tedy na Instagram nedávám všechno, co jsem četla. Třeba když je to nějaká velká kravina nebo obrazové publikace nebo poezie, tak to tam nedávám, protože nevím, co bych o tom napsala. Takže spíš doporučuji, co se mi líbilo, co mě nějak zaujalo, někdy i to, co mě zaujalo negativně nebo co jsem vlastně nepochopila. A beru to taky jako skvělý zdroj tipů na to, co číst. Jak přestaly fungovat v denících kulturní stránky, kde už nejsou knižní recenze, tak jsem trošku ztratila orientační bod. Samozřejmě fungují časopisy jako třeba A2, Tvar, Host, Revolver Revue, ale i tam je dobrých recenzí čím dál míň.

Tak si radši přečtu něco od lidí, kterým důvěřuji na Instagramu. Našla jsem si tam komunitu asi patnácti lidí, se kterými mám podobný pohled na literaturu. Ale oni čtou něco jiného. Třeba je tam překladatelka z arabštiny, která čte arabské knihy, tak doporučuje věci z tohoto okruhu, ke kterým já se normálně nedostanu. Nebo člověk, který se věnuje čínské literatuře. Já bych to sama v knihkupectví nenašla.

Instagramový účet Lenky Penkalové je plný tipů na knížky.

Na stránkách máš tipy na africké spisovatelky i severskou literaturu. Máš nějaké oblíbené autory?

To se říká dost těžko. Hodně sleduji anglosaskou literaturu. Spíš britskou než americkou. Pak taky italskou, mám speciální pouto k Itálii, kdysi jsem tam studovala a mám spoustu kamarádů, kteří se věnují romanistice, od nich mám hodně tipů.

Hodně to vychází z toho, s kým se stýkám. Když má člověk kamarádku nordistku, tak ta ho zásobuje literaturou ze Skandinávie. Snažím se rozhlížet do všech směrů, baví mě hledat věci, které v knihkupectví neleží úplně nahoře. Zkouším najít klenot, o kterém hned tak někdo neví. Bestsellery jsou fajn, asi i něco přečtu, ale není to úplně můj zájem.

Kromě beletrie občas píšeš recenze i na poezii. Máš ráda básničky?

Těžko říct. Mám manžela, který čte hodně poezie, doma nám toho leží hory. Já mám ale před poezií velký ostych. Čtu specifický druh poezie, které rozumím. Můj muž mě třeba nakazil láskou k Ivanu Wernischovi, Petru Borkovcovi. Snažím se sledovat současnou českou poezii třeba podle nominací na Magnesia Litery nebo Ortenovu cenu, to si pak ráda přečtu. Ale pořád si říkám, jestli to vůbec smím číst, jestli tomu správně rozumím. Ale někdy něco správně zarezonuje a pak si říkám: Nebuď hloupá, pojď do toho. Teď jsem si třeba přečetla Louise Glückovou, když dostala Nobelovu cenu, to je americká básnířka, vyšly jí dvě sbírky česky. A to je prostě skvost. To může číst kdokoliv, i ta pověstná paní z masny, jak se říká tady v ČTK.

Doma před svou knihovnou. (Foto archiv L.P., 2021)

Čteš jen v češtině nebo i v jiných jazycích?

V italštině ne, takhle dobrou ji nemám. V angličtině občas čtu, zejména autory, které mám ráda a kteří ještě nejsou přeložení. Většinou jsem hrozně natěšená na to, co vyjde a oni ti překladatelé to nestíhají, takže já to nevydržím a koupím si to anglicky. A zároveň, když to čtu anglicky, tak mám pocit, že taky trošku pracuji, že se učím anglicky, že zlepšuji svoji slovní zásobu.

A nemáš chuť taky překládat?

To vůbec ne. Můj manžel pracuje v nakladatelství, já jsem denně svědkem toho, jak to vypadá v literárním provozu, jak se rozčiluje nad špatnou prací překladatelů, jak nejsou dost vzdělaní, jak nechápou idiomy. Nechtěla bych se dostat do situace, kdy si třeba můj muž stýská nad mým překladem. A vlastně si na to ani netroufám.

Jak se ke knížkám dostáváš? To je všechny kupuješ? Nebo chodíš do knihovny?

Je to takový mix. Čeho se nemůžu dočkat, pro to běžím do knihkupectví. Pak mám spoustu kamarádů, kteří mě zásobují. A taky mám asi 200 metrů od domu knihovnu. Mám takový vkus, že většina knih, které chci, zůstává ležet ladem, takže není problém si je vypůjčit.

Bydlíš v Kutné Hoře a prý jsi tam založila knižní klub. Proč? A co v něm děláte?

Schází mi si s někým o knížkách povídat nebo si o nich zapřemýšlet. Když jde člověk do kina, tak si pak někde sedne u vína a probírá, jak se mu to líbilo. A já, když si přečtu něco, co mě obzvlášť zaujme, taky cítím takový tlak to s někým probrat.

Zkusila jsem oslovit pár lidí, které by to mohlo zajímat taky a teď jsem vedoucí knižního klubu na maloměstě. Scházíme se každý měsíc, uděláme si program, co budeme číst příští půlrok a podmínka je, že každý, kdo chce přijít, musí mít nutně danou knížku přečtenou. Já se takhle dostanu ke knížkám, které bych normálně ani nečetla. Takhle jsem si přečetla třeba Alenu Mornštajnovou, ke které bych se asi nedostala, protože k bestsellerům mám nedůvěru. Teď jsem si to přečetla a zjistila, o co jde, a vím, že už to dál číst nemusím a jsem spokojená.

Čtenářský deník na Instagramu.

Pracuješ v zahraniční redakci ČTK, kde jsi za knihomola. Založila jsi tam redakční komunitní knihovnu. Co to je?

To je další můj zištný projekt. Často jsem si vyměňovala tipy s kolegou Luďkem Liškou, který má velký přehled o italské literatuře, tu já mám hrozně ráda. A tak dlouho jsme se dohadovali o tom, co si chceme navzájem půjčit, až jsem si řekla, že si z toho můžeme udělat celoredakční záležitost. Milovníků literatury je u nás povícero a sledují produkci zrůzných zemí – máme Šárku Nobilisovou na španělskou a španělsky psanou literaturu, pak jsou tam děvčata, co dělají Blízký východ. Máme v knihovně beletrii, ale většina je spíše naučná literatura. Je to vlastně vzdělávací záležitost zahraniční redakce. Kde jinde si přečtete eseje o Blízkém východě?

Pojďme si říct něco o tobě a ČTK. Jak ses dostala do národní tiskové agentury?

Zrovna nedávno jsem se asi po roce přihlásila na LinkedIn a lidi mi tam hned začali blahopřát k nějakému výročí. Strašně jsem se polekala, k čemu mi blahopřejí? A ono to bylo k patnácti letům v ČTK! To jsem se úplně orosila, to přece není možné! (smích)

Takže do Četky jsem se dostala před 15 lety. Na konkurz. Moje první práce po škole byla v časopise Architekt, architektura mě vždycky bavila. Po dvou letech jsem tam končila a zrovna dělali konkurz v ČTK, tak jsem to šla zkusit. A ono to vyšlo.

Začínala jsem v ekonomické redakci. Vlastně jsem nevěděla, co mě čeká, tak jsem se tam sama přihlásila. Kdybych věděla, o co jde, asi bych tolik nespěchala. Ale byla to pro mě skvělá škola, naučila jsem se novinářskou práci, kterou bych se v zahraniční redakci nenaučila. V ekonomické redakci chodí člověk ven, informace si zjišťuje sám, musí si vymyslet program. Bylo to skvělé, mohla jsem psát o tom, co jsem si vymyslela, třeba o podprsenkách nebo třeba o gumárenském průmyslu, bylo to velice sexy.

Lenka Penkalová na vyhlašování agenturních cen Zlaté pero 2006, kde ovládla kategorii Objev roku. (Foto ČTK/René Fluger)

A co ta zahraniční redakce?

Tam jsem přešla asi po půl roce, ona ta ekonomická byla taková povinná stáž. A pak jsem asi za dva měsíce odjela do Bruselu. Tenkrát tam měla Četka místo stážisty, redakce byla vícečlenná, to už je dneska pro nás nepředstavitelná záležitost. Ale dřív byli v Bruselu dva stálí redaktoři, kteří měli k ruce jednoho stážistu. To jsem byla já. Skvělá věc pro mě - neměla jsem zodpovědnost, ale zároveň se hodně naučila. Byla tam spousta piva a legrace, kromě práce teda.

Co máš na starosti v současné zahraniční redakci?

Jsem takový libero. Nepracuji na plný úvazek, takže mi moc nejde nastálo svěřit nějaký region, protože dva dny v týdnu v ČTK nejsem. Z těch důležitých oblastí, které je potřeba pořád sledovat, já mít na starosti žádné nemůžu. Takže píšu pokaždé něco jiného. Je to náročné, ale na druhou stranu výzva – když jeden den člověk píše Blízký východ a druhý den Severní Ameriku a třetí den jižní Evropu.

Teď mám nejčastěji na starosti asi západní a jižní Evropu. Možná kvůli zbytkům italštiny, možná kvůli tomu, že pořád jedním okem sleduji Evropskou unii i anglosaský prostor.

Jsi jedna z všestranných opor zahraniční redakce. Kromě psaní zpráv občas i edituješ. Co tě baví víc?

Paradoxně, když sedím na editorské židli, je to pro mě velký odpočinek. Najednou nemusím sledovat ten cvrkot ve světě, můžu se zabývat jen textem samotným. Což je práce editora. Řídící, ten hlavní směnař, je na tom jinak. Ale editor se zabývá vlastně jen jazykovou stránkou a snaží se vychytat případné faktické chyby. A to mě baví dost.

Já se na volné noze živím ještě tím, že koriguji nebo tvořím lidem texty na zakázku. A to mě baví hodně, jazyk je asi moje největší vášeň.

Na pracovní cestě v Íránu v roce 2015. (Foto archiv L.P.)

Co jsi vlastně vystudovala?

Já jsem stejně jako Pavel Lukáš (redaktor dokumentační redakce, s kterým jsme dělali rozhovor počátkem května) začínala na Institutu základů vzdělanosti, z kterého se pak stala Fakulta humanitních studií. To byl mix filozofie, historie, jazyků, kunsthistorie. Pak jsem studovala srovnávací literaturu na fildě (FF UK), kterou jsem nedokončila, protože život volal. Magisterský titul mám z Fakulty sociálních věd (UK) z mediálních studií a tamtéž jsem si také udělala doktorát.

Chtěla jsi být někdy novinářkou?

Trochu jsem si to tak nějak myslela od dětství. Co mě baví nejvíc na světě, je psaní. Neměla jsem ale dost sebevědomí na to, abych si řekla: Budu spisovatelka, budu se tím živit.

No a další na ráně je novinář, který píše taky pořád. A to mě na tom taky nejvíc láká, ta jazyková složka – psát co nejlíp, co nejprecizněji. Trochu míň mě láká novinářská složka samotná, zjistit informace, ověřit je, někde něco vypátrat, v tom si myslím, že jsem někdy slabší. Takže zahraniční redakce je pro mě asi správné místo.

Celý rozhovor je k dispozici v Četkastu, zpravodajském podcastu ČTK. (Foto ČTK, 2021)

S manželem nabízíte také psaní textů na zakázku. Říkáte si Dva písaři. Jste jako Bouvard a Pécuchet z románu francouzského spisovatele Gustava Flauberta?

U nás doma se kolem jazyka točí úplně všechno. Nejen, že jsme zavaleni knihami, ale můj muž pracuje v nakladatelství, pořád jsme v obležení nějakých papírů, pořád něco opravujeme, píšeme. Začali se na mě obracet lidé z širší rodiny, když potřebovali něco napsat, třeba i dopis na úřad. Spoustě lidí trvá hrozně dlouho, než naformulují takovou věc správně. A o mně se rozneslo, že jsem ten správný člověk, který to umí napsat. Nebo třeba napsat přání k svatbě nebo dojemné přání k narozeninám. Já jsem "ten člověk od slov". No a řekla jsem si, že takových lidí, co potřebují něco napsat, by mohlo být víc.

Nabízíte i ruční psaní dopisů a přání. Perem a inkoustem. Zabýváš se kaligrafií?

To už dělám asi pět let. Vždycky jsem vyráběla fotografická péefka a tam vždycky potřebujete něco napsat. A já se na sebe vždycky zlobila, že to nevypadá tak, jak bych chtěla. Tak jsem do toho šla profesionálně a zjistila jsem, že kaligrafická scéna v Česku je velice pestrá. Tak jsem se do toho namočila a od té doby v tom jedu.

Máš doma tři děti; jak jste doma zvládali pandemii?

No, už to máme za sebou. Teď na jaře to bylo poměrně krušné období, když zůstaly doma všechny děti, včetně nejmladšího školkového. Náročná je zejména logistika. Do poslední chvíle jsem chtěla zůstat v práci, neodcházet na ošetřovačku a můj muž také. Takže jsme museli ladit, koordinovat hodně po minutách, kdo kdy se postará o děti, kdo bude vařit, kdo bude nakupovat. To je výhoda, že pracuji tady v ČTK na směnný provoz.

Poslední otázka: na co se tento rok těšíš?

Těším se, že konečně někam vyjedu. Jak jsme byli zavření doma, zejména jak byly zavřené okresy, tak jsem pochopila, jaká je to hrůza, když člověk nemůže nikam vyrazit. Takže teď už měsíc sedím s diářem a plánuji, mám rozplánované na dny, kdy a kam vyrazíme a co všechno uvidíme.

Celý rozhovor s Lenkou Penkalovu si můžete poslechnout v Četkastu, zpravodajském podcastu ČTK. Dostupný v aplikacích Spotify, Apple Podcasts, Google Podcasts a Lecton.

Další novinky