Novinky

Šéfka anglické redakce ČTK: U překladu zpráv jde hlavně o věrnost, "krásu" tolik neřešíme

13.10.2021

O švédské literatuře, severských detektivkách a mentalitě lidí ze Skandinávie, ale také o tom, jak se překladatelka a tlumočnice ocitne v národní zpravodajské agentuře a dvacet let v ní zůstane, vypráví šéfka anglické redakce ČTK Jana Satrapa Holá.

Jano, ty máš na wikipedii vlastní heslo, kde se píše, že...

To já ani nevím, že mám vlastní heslo! Jsem to vůbec já?

No jo, píše se tam, že jsi filoložka v oboru anglického a švédského jazyka.

Tak to asi budu já. Já totiž vím, že existuje ještě jedna Jana Holá, která dokonce taky překládá. Překládala i titulky k jednomu švédskému filmu, nejspíš z angličtiny, a bylo mi řečeno, že ty titulky nebyly moc povedené. Moje bývalá vysokoškolská učitelka a dnes už kamarádka mi to nechtěla říct, prý i mistr tesař se někdy utne, ne že já bych byla vždycky dokonalá, ale jak to bylo ze švédštiny, tak si všichni mysleli, že jsem to dělala já a nikomu jsem pak nemohla vymluvit, že jsem to nepřekládala.

Ještě chápu tu angličtinu, ale jak ses dostala ke švédštině?

Vlastně náhodou. Chtěla jsem studovat angličtinu, bylo to ještě před revolucí v roce 1989, na vysoké škole se vždycky studovaly dva obory a ten rok švédština vypadala jako nejlepší kombinace. Četla jsem pár švédských knih, znala jsem Astrid Lindgrenovou, chodila na Bergmana, v podstatě jsem ale ke Skandinávii žádný hluboký vztah neměla, na rozdíl od ostatních uchazečů. Je to náhoda.

Je švédština těžká?

Není. Je podobná němčině, co se týče slovní zásoby, trošku divná zpívavá výslovnost, ale není to moc těžký jazyk.

Zaujalo mě téma tvé diplomové práce "Býti básnířkou". Prozraď nám, o čem jsi psala.

To je tak dávno! Protože jsem měla švédštinu a angličtinu se zaměřením na literaturu, chtěla jsem dělat nějakou komparativní práci. Srovnávala jsem sémantické okruhy americké básnířky 19. století Emily Dickinsonové, kterou jsem tenkrát milovala a mám ji ráda dodnes, a finsko-švédské modernistky Edith Södergranové.

Proč zrovna tyhle dvě?

Myslím, že jsem tam už tenkrát měla téma hledání ženské identity, obě psaly básně, kde hlavní postava byla trochu androgynní, byla tam láska, smrt, prostě založené na tematických okruzích. Ty básnířky si zas tak strašně podobné nejsou, musela jsem najít nějaký oslí můstek, ale nakonec se mi to snad docela povedlo. Tenkrát mi to dalo strašně práce, protože dělat diplomovou práci na rozhraní obou oborů bylo docela těžké, ale díky tomu jsem získala půlroční stipendium na stockholmské univerzitě, což bylo velmi příjemné. A pak jsem tam díky doktorátu strávila další rok.

Coby studentka a doktorandka pobývala Jana nějaký čas ve Stockholmu. (Foto archiv J.S.H., 2000)

Ženská identita v literatuře se ti odrazila i v dizertační práci, že?

Dizertační práce se přímo jmenovala Hledání ženské identity. Tu už jsem snad po těch letech našla, v mládí to ale bylo téma, co mi bylo blízké. Zaměřila jsem se na švédskou autorku, která je u nás známá jediným dystopickým románem Kallocain, Karin Boye nebo chcete-li Karin Boyeová. Práce nebyla zaměřená tolik na prózu, ale hlavně na její poezii, která do češtiny v podstatě nikdy přeložená nebyla, kromě nějakých ukázek v antologiích.

Nicméně já poezii nepřekládám, neumím to. Pár básniček jsem si zkoušela, ale opravdu to neumím. Když je v nějakém překladu báseň, požádám někoho renomovaného, aby mi to přebásnil nebo mi s tím pomohl.

A co severské detektivky? Ty překládáš?

Pár jsem jich přeložila. Ale taky jsem přeložila víc vážných románů pro nakladatelství Argo, vlastně moc autorů detektivek nemám. Ale protože jsem přeložila čtyři knihy Åsy Larssonové, tak to vypadá, že se zaměřuji hlavně na severské detektivky.

A detektivky jsi začala překládat proto, že tě baví, nebo byla volba překladů řízena spíše komerčními tlaky, protože severské detektivky jsou v posledních letech velmi populární?

Tohle zrovna byla práce, která mi byla nabídnuta. Mám pár překladů, které jsem částečně prosadila nebo jsem na autora nakladatele upozornila, ale u detektivek to tak nebylo, to mi nabídla nakladatelství sama. Zrovna tato autorka se mi líbila, tak jsem ji překládala. Dělala jsem ještě Lizu Marklundovou a Kerstin Ekmanovou, ale to je spíš psychologicko-kriminální román, kde se řeší problém zločinu a trestu, problém viny.

Koho bys nám doporučila ze severských autorů současnosti?

Z poslední doby bych asi vybrala román To jsme byli my, autorky perského původu Golnaz Hashemzadeh Bonde. Odehrává se to částečně ve Švédsku, částečně v Íránu za doby revoluce. Je to příběh ženy migrantky, řeší se tam hlavně generační vztahy, ale taky domácí násilí, není to moc veselé čtení.

Některé tituly, které Jana přeložila. (Foto archiv J.S.H.)

Liší se nějak severská literatura od středoevropské?

Přiznám se, že moc neznám středoevropskou literaturu. V posledních 30 letech čtu hlavně severskou a anglosaskou literaturu. Co se týče moderní české, tak mám dost velký dluh, nemůžu sloužit.

V čem je Švédsko jiné než Česká republika?

Podnebím a prostorem. Je tam hodně málo lidí na velké ploše, ovšem je to trochu zdání, protože třeba ve Švédsku žije nejvíc lidí v jižní části a na dalekém severu je hustota obyvatelstva velmi nízká. A já se přiznám, že jsem v Norrlandu, v severním Švédsku, kde se odehrávají ty detektivky, které jsem překládala, nikdy nebyla. Kirunu (švédské město ležící za severním polárním kruhem) znám jen z knížek a filmů. Nejlépe znám Stockholm, jižní Švédsko, západní pobřeží, ostrovy. Ve Stockholmu není podnebí zas tak drsné, jaro začíná o měsíc později, nejkrásnější měsíc je asi červen, zima je delší, ale díky teplému Golfskému proudu tam žádné velké mrazy nejsou.

Co Švédové?

Švédové jsou obecně asi uzavřenější, nemají takový smysl pro humor jako my, nemají moc smysl pro ironii, dvojsmysly, sarkasmus, to si člověk musí dát pozor, jinak může dojít k nepochopení. Zároveň jsou velmi spolehliví, jsou dochvilní, drží slovo, mají rádi pravidla, což je dobré pro práci, dá se s nimi domluvit ústně nebo po mailu.

Jak se filoložka a překladatelka dostane do zpravodajské agentury? Chtěla jsi být novinářka?

To je také spíš náhoda. Velká část naší práce v anglické nebo chcete-li exportní redakci je překládání, pracujeme s četkařskými zprávami, upravujeme, editujeme, vytváříme servis v anglickém jazyce o České republice a Slovensku. Zrovna v naší redakci to není ani tak novinářská práce jako spíš editorsko-překladatelská.

No a já byla hrozně dlouho na volné noze, učila jsem, překládala, tlumočila. Před 20 lety jsem se hlásila na různá místa, v médiích, dokonce i na zamini (ministerstvo zahraničí), opakovaně do Četky. Ale pak jsem dostala stipendium ve Švédsku a nemohla jsem nikam nastoupit.

Hlavní důvod byl, že jsem chtěla dělat mezi lidmi. Na volné noze jsem přes zimu seděla doma na zadku a překládala, na jaře a v létě tlumočila, prováděla. A tenkrát bylo nějaké soukromě nešťastné období a člověk, když je sám a sedí doma s lahvinkou, tak to není úplně zdravé prostředí. Chtěla jsem být s lidmi. To mi vyhovovalo a dodneška vyhovuje. V Četce jsem se seznámila se spoustou báječných lidí, nejen se svým současným mužem. Není to klišé, ale jak říkají asi všichni, jedním z důvodů, proč tak dlouho pracujete v ČTK, jsou kolegové.

Jana velmi ráda tančí a je to znát na každém redakčním večírku. Na snímku z předávání redakčních Zlatých per v kole s jihočeským fotografem ČTK Václavem Pancerem. (Foto ČTK, 202O)

Proč se anglické redakci říká exportní?

Já jsem ten název, který nemám ráda, nevymyslela. Je to asi proto, že zprávy jakoby "exportujeme", jelikož jdou zahraničním klientům. Hlavně ambasádám v České republice, zahraničním firmám, zahraničním médiím, to jsou naši hlavní odběratelé. Ten název není úplně šťastný, čas od času volají lidé k nám místo na obchodní oddělení a požadují nějaké obchodní smlouvy, chtějí něco koupit, když se řekne export, tak si nevybaví anglickou redakci, zpravodajství, to musím většinou vysvětlovat.

Přibliž nám práci anglické redakce - co překládáte, kolik toho vydáváte?

Vydáváme zprávy v anglickém jazyce o České republice, částečně o Slovensku, protože klienti po rozdělení republiky jsou zvyklí na to, že z Četky dostávají zprávy i o Slovensku. Vybíráme výhradně z četkařského servisu v češtině. Denně vydáme asi 50 zpráv – jsou rozličné délky, jsou mezi nimi delší profily, plány, události. Vydáváme i bulletin pro klienty, kteří si ho objednají, což je denní zpravodajství rozdělené do kapitol. Vydáváme ekonomické Business News a zároveň General News, což je povětšinou politické zpravodajství, ale je tam i kultura nebo sport, nějaké zajímavosti. Výběr závisí na nás, ale důležité politické a ekonomické zprávy děláme vždycky. Když je čas, tak překládáme i nějaké zajímavosti, zprávy z kultury nebo něco o zvířátkách, která se rodí v zoo, pokud je to nějaký ohrožený druh.

Dalším naším zdrojem je denní tisk, ale z něj už prakticky děláme jen přehled komentářů každé ráno. Už je nás míň a nestíháme přebírat z novin, ale občas uděláme zprávu z denního tisku, kterou Četka nepokrývala.

Kolik lidí pracuje v anglické redakci?

Je nás devět včetně mě. Čtyři v ekonomické sekci, pět v politické, protože ta má trochu delší pracovní dobu, dělá veškeré víkendy a svátky, někdy se zprávy prolínají, servisy nejsou úplně oddělené.

A jste zastupitelní? Každý z vaší redakce umí napsat zprávu o politice, kultuře i sportu?

Bylo by ideální, kdyby to tak bylo, ale zatím to tak není. Máme jednu kolegyni, která dělá v obou sekcích. Když je potřeba, tak ano, tak se zastoupíme, ale neděláme to běžně. Spíš se stává, že musíme napsat něco ekonomického o svátcích nebo pozdě večer, kdy ekonomická redakce neslouží. Ale dost výjimečně.

Jak se za posledních 20 let, kdy sloužíš v anglické redakci, práce změnila?

Jednak se servis trochu redukoval, protože je nás méně, některé věci jsme odbourali, protože o to klienti neměli zájem. Dřív jsme vydávali – podle mě nesmyslně – pravidelně výsledky české a slovenské fotbalové ligy a střelce a brankáře.

Taky se změnil způsob práce s novým redakčním systémem. V rámci covidu jsme v politické redakci zavedli News in Brief, což znamená stručné zprávy, které vydáváme večer a kde je třeba v jednom souboru pět zpráv. Jsou to často různé zajímavosti, průzkumy nebo zprávy z kultury, které stojí za to, ale nemáme čas dělat celou dlouhou zprávu. Ale naše práce se za 20 let zas tolik nezměnila.

Ukázka produkce anglické redakce. (Foto ČTK, 2021)

Jaké jsou vaše požadavky na práci v anglické redakci? Stává se, že nováčci často nevydrží. Proč?

Chceme hodně velké nasazení, chceme práci o víkendech, chceme prostě, aby lidi hodně pracovali. Někdy to může ztroskotat na platu. Když jsme v době covidu přecházeli zcela na home office, bylo to dost náročné, to vyžaduje člověka, který maká samostatně. Nemůžete ho kontrolovat, stále mezi sebou komunikujeme po internetu a nemůžete čekat hodinu, až se ozve, protože šel na kávičku, nebyl na příjmu.

Jak je to s rodilými mluvčími ve vaší redakci?

Píšeme v angličtině, samozřejmě se nevyhneme chybám, protože musíme pracovat rychle. Dřív jsme měli v redakci i rodilé mluvčí, kteří byli bilingvní. Bohužel si dnes nemůžeme dovolit editora - rodilého mluvčího, který by nedělal běžnou práci a jenom četl. Buď si čteme zprávy po sobě navzájem, nebo když je člověk sám, tak holt to vydáváme sami.

Existovala anglická redakce i dřív? Za komunismu?

Já jsem v Četce 20 let, nastoupila jsem až řadu let po převratu, ale vím, že za komunismu vydávala Četka zpravodajství v angličtině, v němčině, ve francouzštině, v ruštině, snad i ve španělštině. Ano, veškeré zprávy třeba o sjezdech komunistické strany vycházely v několika jazycích. Až po revoluci 1989 se to zredukovalo a zachoval se pouze anglický servis.

V čem se liší překlady beletrie, třeba básniček a detektivek, od překladů zpravodajských textů?

V anglickém zpravodajství text skoro nikdy nepřekládáme slovo od slova jako knihy či třeba smlouvy. Upravujeme, editujeme, někdy zkracujeme, jindy přidáváme background, případně spojujeme více zpráv do jedné a snažíme se vyhmátnout to nejpodstatnější. Takže to prostě není čistý překlad.

U beletrie jde o to převést text autora do češtiny co nejvěrněji, aby byl výsledný dojem pokud možno stejný jako u originálu. Jeden nejmenovaný literární překladatel ale jednou řekl, že překlad, tedy především poezie, je jako žena - buď je krásný a není věrný nebo naopak. U zpravodajství naopak jde hlavně o tu věrnost a srozumitelnost na první dobrou a „krásu“ tak moc neřešíme.

Oříškem jsou pak často překlady některých citátů politiků, které jsou v češtině nesrozumitelné. Dobrat se jejich smyslu vyžaduje pátrání vskutku detektivní. Z těchto důvodů navíc jdou těžko parafrázovat. Nicméně v anglické redakci se někdy řídíme heslem "when in doubt, leave it out" – pokud to samozřejmě jde.

Na závěr se vrátím k tomu, že sis v Četce našla i manžela. Jak to šlape v takovém četkařském manželství?

Ano, muž je taky z Četky, z dokumentační redakce, takže Četce vděčím i za to, že jsem vylepšila svůj osobní život. Svatba v padesáti byla moje první a doufám, že i poslední. Naštěstí nejsme s mužem z jedné redakce, nejsem šéfová svého manžela. Spíš si myslím, že bych se asi ani jinak neseznámila. My jsme se vlastně potkali, když se naše anglická redakce přestěhovala ze 4. patra, kde jsme měli takové hezké separé, dolů do většího newsroomu s dokumentací. Tam jsme se poznali. A snad nám to klape.

Četkařské manželství - Jana Holá si v září 2020 vzala kolegu z dokumentační redakce Petra Satrapu. (Foto archiv J.S.H., 2021)

Prý jste museli svatbu několikrát odložit?

Museli jsme ji odložit kvůli covidu. V červnu to nešlo, tak sichr je sichr, září přece už bude bezpečné, mysleli jsme si. V té nejhorší covidové situaci jsme pak měli termín. Tímto všem účastníkům děkuji, že i přes nebezpečí dorazili. Několikrát jsme měnili i místo, nakonec se to konalo u nás na zahradě, hodně jsem si na tom mákla, dokonce jsem připravovala i jídla, i když jsem si řekla, že na své veselce pracovat nebudu. Nakonec to bylo skvělé, přišli sousedi a nikdo se nenakazil.

V rozhovoru pro Četkast, zpravodajský podcast ČTK, se Jana také přiznala ke své zálibě k tanci a filmům, prozradila, že je "chodící reklamou na české návrhářky" a náušnice že kupuje jen u šperkařů, kteří jsou schopni dovyrobit případný ztracený kousek. Celý rozhovor najdete v Četkastu v aplikacích Spotify, Apple Podcasts a Google Podcasts, Lecton nebo na webu podcasty.cz.

Další novinky