22.06.2022
O audio a videozpravodajství ČTK, o výrocích politiků nebo sportovců, ale také o kurzu přežití jsme si ve speciálu Četkastu, který dává nahlédnout do zákulisí práce Četkařů, povídali s redaktorkou multimediální části národní zpravodajské agentury Kateřinou Sýkorovou.
Kurz přežití pořádá ministerstvo obrany už od 90. let minulého století pro novináře a humanitární pracovníky, kteří jezdí do nebezpečných oblastí. Přežila jsi?
Přežila. Bylo to náročné, ale přežila.
Přibliž nám kurz.
Bylo nás jedenáct účastníků, šest holek, pět kluků, půl na půl novináři a humanitární pracovníci. Hned na začátku jsme museli odevzdat mobilní telefony a vyfasovali jsme vojenský mundúr, helmy a vesty. A šli jsme do akce. Odvezli nás na jakousi ubytovnu, kde jsme první tři noci bydleli, a mezi tím nás vzdělávali. Učili jsme se s mapou a buzolou, s vysílačkou, jak komunikovat, taky kurz první pomoci a samozřejmě psychologickou přípravu. Program byl od sedmi od rána do jedné do noci. Mezitím jsme měli 15, 20 minut na oběd. Hned od začátku nám nedovolili moc spát, v noci nás budili. Později už jsme v postelích vůbec nespali, protože jsme byli venku. Učili jsme se, jak udělat venku příbytek, jak rozdělat oheň.
Kurz si hodně zakládá na autentičnosti – prostředí i situací, do kterých se účastníci kurzu dostávají. Co na tebe nejvíc zapůsobilo?
Nemůžu a nechci prozrazovat všechno, aby případní další zájemci nebyli ochuzení. Ale třeba jsme chodili přes checkpointy, jako ve válce. Bylo to všechno dobře nasimulované, opravdu jako ve válce, vojáci měli zbraně, ze kterých stříleli, bylo to hodně působivé.
Co bylo na kurzu nejtěžší?
Asi se to v průběhu měnilo. Na začátku to bylo vstávání nebo taky to, že jsme museli být všude na čas. Já třeba tohle moc neumím, být na minutu přesně někde, ještě k tomu nevyspalá, hladová. Takže na začátku to byl nekomfort, ale na to si člověk zvykne, protože zjistí, že to tak bude celý týden. Pak to bylo o tom, přežít krizové situace. Naučit se zvládat komunikaci pod tlakem.
Jak jsi zvládla vojenskou „komunikaci“ – rozkazy, příkazy, zákazy?
Zjistila jsem, že jsem vlastně dost přizpůsobivá, že mi to nedělalo problém. Takže jsem dělala, co se mi řeklo. Protože ono je to pak ve finále lehčí.
A jak jsi jako novinářka zvládla týden bez mobilu, bez kontaktů s vnějším světem? Nebo vám telefony na hodinu denně půjčovali?
Ne, vůbec. Mobily nám sebrali hned na začátku a týden jsme je vůbec neviděli. Ale ono se tam toho děje tolik, že si na ně člověk ani nevzpomene. Ale říkala jsem si občas třeba, co ta válka na Ukrajině, co se venku asi děje?
Byla bys nyní připravená jít někam, kde je válka a reportovat odtud?
Určitě bych byla připravenější. Protože předtím jsem byla úplně nepřipravená. Myslím si, že v tomhle mi to otevřelo oči a hodně pomohlo.
Co ještě ti kurz dal? Co ještě jsi o sobě zjistila, kromě toho, že se dokážeš přizpůsobit?
Zjistila jsem, že se do podobných situací rozhodně dostat nechci. Není to legrace, nelze to brát na lehkou váhu. A zjistila jsem, že pro přežití bych udělala úplně všechno. A zjistila jsem, že krizové situace, do kterých se běžně dostávám, mě už vůbec nerozhodí. Už jsem úplně v klidu, v normálním běžném životě dokážu krizovou situaci zvládnout.
Teď k tvé četkařské práci: co vlastně děláš?
Jsem audio a video editor. Což znamená, že stříhám zvuky a videa, které nám posílají redaktoři z terénu. Některá videa sama natáčím, umím taky živě streamovat.
Takže ty nejsi ten typický píšící Četkař?
Já píšu jen nějakou „vatu“ k audiím a videím, ale i tu si většinou vezmu od píšícího redaktora.
A nechtěla jsi někdy psát?
Na vysoké škole, na žurnalistice jsem si vybrala zaměření audio, video. Takže ani ne.
Co se ti na tvé práci líbí?
Je to různorodá, pestrá práce. Někdy sedím v kanceláři nebo doma a stříhám zvuky, videa, ale pak mi někdo zavolá, ať jdu točit, tak jdu. Takže mě baví, že to není jednotvárná práce.
Popiš audiozpravodajství, co to vlastně všechno je?
Audiozpravodajství je součástí textových dokumentů. Každý redaktor, když jde někam do terénu, by si měl nahrát výroky osobností, které něco říkají. A pokud už to mají nahrané, tak to nejjednodušší, co lze ještě (k textu) udělat, je zvuk.
Audiozpravodajství jsou výroky osobností, například z politické oblasti nebo sportovní nebo kultura, herci, zpěváci. Je to záznam v délce do 30 vteřin, což je ještě uposlouchatelné v rádiích.
Jak dlouho už máme audiozpravodajství v ČTK?
Loni to bylo 20 let. Rok 2000 byl zkušební provoz a rok na to už jelo audiozpravodajství „na ostro“.
A víš, která audia jsou nejpopulárnější mezi klienty?
Co já vím, tak na začátku to byly zprávy od krajských redaktorů. To jsou audia, která nemusí být až tak zásadní, ale tím, že ostatní rádia nemají všude redaktory, tak tím jsou zajímavá. A pak jsou oblíbení sportovci.
V ČTK připravuješ i pravidelné zpravodajské podcasty – Četkasty.
Jsou to podcasty, co vycházejí jednou týdně v pátek. Jsou to spíš trvalé zprávy, ne klasické aktuální zpravodajství, které dělá Četka především. Jde většinou o zajímavosti, které já vyberu, upravím si je „do pusy“ a potom s kolegyní nebo kolegou nahraji.
Více o audio a videoservisu ČTK, ale také o tom, že na kurzu přežití jsou důležité dobré boty nebo jak to bylo se skákáním pod tank, se dozvíte Četkastu. Poslouchejte v aplikacích Spotify, Apple a Google Podcasts a na webu podcasty.cz.